Říká se tomu vyhoření — ale ve skutečnosti jen nervová soustava přestala spolupracovat. A paradoxně právě, když jsem tohle pocítila, jsem pochopila, co je to opravdové soustředění a proč stojí za to si tuto schopnost hýčkat a chránit.

Seděla jsem u počítače a nedokázala dočíst několikastránkovou směrnici. Kdykoli jsem se do čtení ponořila, zazvonil telefon a já musela urgentně přesměrovat pozornost k něčemu úplně jinému. Moje pozornost neustále přeskakovala k jiným činnostem a já si najednou uvědomila, že mi docházejí síly a ani nevím, z kterého konce bych měla začít všechny ty rozpracované věci dokončovat.

Po pěti letech v pracovním prostředí, kde jediný možný výkon byl ten nejvyšší - a to permanentně, mi nervová soustava vystavila účet. A ten byl vyšší, než jsem čekala. Přišlo vyhoření. A s ním paradoxní dar ve formě pochopení, co to vlastně je soustředění. Protože až když ho člověk ztratí, teprve si uvědomí, o co přišel.

Soustředění chce trénink

Cesta zpátky mě naučila o pozornosti víc než všechna předchozí léta výkonu dohromady. A jedna věc mi je teď stoprocentně jasná: schopnost soustředění není samozřejmost. Je to schopnost, o kterou je potřeba pečovat. Jako o každý jiný sval v těle.

VIDEO: Psycholožka o nebezpečí syndromu vyhoření

Meryl Davids Landau / Kondice.cz | Syndrom vyhoření, známý také jako burnout syndrome, je stav, který je zákeřný svým pozvolným nástupem, podobně jako chronický stres. Projevuje se únavou a poklesem výkonu, objevit se mohou deprese a úzkosti, poruchy paměti a soustředění, potíže se spánkem i trávením.

Tohle tušíme skoro všichni — jen nad tím moc nepřemýšlíme: schopnost našeho soustředění se rapidně zkracuje. Gloria Mark, psycholožka z Kalifornské univerzity, dvacet let sledovala, jak lidé pracují u počítače. V roce 2004 vydrželi průměrně dvě a půl minuty u jednoho úkolu. Dnes se to přehouplo na necelých 47 sekund.

Proč každé přepnutí stojí víc, než si myslíme

Mozek při každém přepnutí nenaskočí rovnou do plného výkonu. Chvíli mu trvá, než se přeladí, zároveň se objeví chyby, práce začne trvat déle a narůstá stres. Přitom samotná kapacita pozornosti, tedy to, co mozek reálně zvládne, se podle laboratorních studií příliš nemění. Co se mění, je způsob řízení pozornosti a návykové přepínání. Naštěstí se to dá vědomě přepsat.

Nervová soustava není bez limitů. Když ji příliš dlouho držíme v pohotovosti, začne si vybírat daň. Nejdřív je to únava, která nepřejde ani po spánku, pocit že jedete naplno a přesto nic pořádně není hotové a podrážděnost bez zřejmého důvodu. A pak přijde den, kdy třeba nedokážete dočíst jeden odstavec.

6 způsobů, jak vrátit pozornosti sílu

Inspirujme se neurovědou. Náš mozek se dokáže fyzicky měnit díky tréninku soustředění. Za schopností udržet fokus a nenechat se vykolejit každou notifikací stojí množství šedé hmoty v oblasti čelního mozkového laloku.  Čím víc budete procvičovat, tím lépe to bude fungovat. Prakticky to může vypadat třeba takhle:

  • Jeden úkol, jeden časový blok — ideálně 25 až 45 minut. Mozek si na tenhle rytmus zvykne rychleji, než čekáte.
  • Telefon fyzicky odložte ze svého dohledu. Jak potvrzují výzkumy, jeho pouhá přítomnost na stole snižuje kognitivní kapacitu, i když se ho ani nedotknete.
  • Mezi úkoly si zaveďte vědomý přechod — stoupnout si, udělat pár kroků nebo vypít sklenici vody. Mozek potřebuje zavnímat, že jedna záležitost skončila a začíná jiná.
  • Všimněte si, kdy je vaše pozornost přirozeně nejostřejší, a nejtěžší věci si schovejte právě na tuhle chvíli.
  • Jednou týdně zkuste úplné ticho — telefon pryč, notifikace vypnuté a jeden úkol. Jen vy a ten jeden úkol. Zažijte si ten pocit, když si to dovolíte.
  • Pokud mysl zabloudí jinam, jen si toho všimněte. A odpovězte si na otázku: kdy to přišlo a co to spustilo? Tahle otázka je cennější než jakýkoli seznam pravidel o produktivitě.

Maratonský běžec zaběhne čtyřicet dva kilometrů v co nejkratším čase — a pak jde domů a nechá tělo, ať se dá dohromady. Druhý den ten stejný výkon nezopakuje a ani by to nezkoušel. Mozek to má stejně, jen jsme ten rozdíl přestali vnímat. V extrémních podmínkách zvládne neuvěřitelné věci, ale extrém jako každodenní norma nesmí být cílem. To je cesta k úplnému vyčerpání.

Soustředit se na jednu věc a dovolit si u toho bez výčitek zůstat — to je dnes vzácnější, než to vypadá. Namísto pocitu, že vám něco uniká, si zkuste říct, že právě teď děláte pro svůj mozek něco, co se vám v budoucnu vrátí i s úroky.

Alena Obrtelová

  • Autorka je certifikovaná transformační a somatická koučka a andragožka.
  • Má dlouholetou zkušenost z vedení týmů a HR.
  • Věnuje se tématům osobního rozvoje, vnitřních krizí, hranic a rovnováhy mezi prací a životem.
  • V koučování propojuje systemický přístup se somatickými metodami a prací s tělem.