Před pár lety se zejména mezi ženami cenil multitasking. Byly jsme vlastně hrdé na to, že na rozdíl od mužů zvládneme dělat několik věcí najednou. Dnes se ale čím dál častěji mluví o tom, že multitasking je ve skutečnosti méně efektivní. Jak to vnímáte?

Ano, je to tak. Nejen že je multitasking méně efektivní, ale tak, jak si ho většina lidí představuje, vlastně ani neexistuje. Náš mozek totiž nedokáže věnovat plnou pozornost dvěma činnostem současně. Ve skutečnosti mezi nimi neustále přepíná. Představte si, že vysáváte a zazvoní vám telefon. V tu chvíli se vaše pozornost přesune k hovoru a vysávání pokračuje spíš automaticky. Jenže jakmile si všimnete smítka na podlaze, mozek okamžitě přepne zpět k němu. A člověk na druhém konci telefonu okamžitě pozná, že už mu nevěnujete plnou pozornost. Stejně to funguje třeba ve chvíli, kdy během telefonátu projíždíte sociální sítě. Máme pocit, že zvládáme obojí najednou, ale ve skutečnosti náš mozek jen velmi rychle přeskakuje z jedné činnosti na druhou. A právě to ho zbytečně zatěžuje. Každé takové přepnutí totiž stojí energii i pozornost, takže jsme unavenější, děláme více chyb a nakonec jsme paradoxně méně výkonní.

Proč je pro nás tak těžké přijmout pochvalu

Často říkáte, že pozornost je dnes tou nejcennější komoditou. Kdo všechno o ni vlastně soutěží?

Prakticky všichni. Média, sociální sítě, reklamy, firmy, ale také naše vlastní myšlenky, obavy nebo vzpomínky. Všichni se snaží získat kousek našeho času a pozornosti. I titulky článků jsou dnes psané tak, aby nás přiměly kliknout. Jenže tím to nekončí. Článek si otevřeme, ale často už u něj nevydržíme. Možná je dobré vysvětlit rozdíl mezi pozorností a soustředěním, protože to není totéž. Pozornost nám pomáhá rozhodnout, čemu se budeme věnovat. Soustředění je schopnost u vybrané činnosti vydržet. Když si vybírám knihu, používám pozornost. Když ji pak čtu, potřebuji soustředění. A dnes nám často chybí obojí.

Dřív jsme ale žili v úplně jiném světě. Nebyly sociální sítě ani chytré telefony a podnětů bylo mnohem méně.

 Přesně tak. Když jste někomu volala na pevnou linku, byla velká šance, že ho vůbec nezastihnete. Nebyli jsme zvyklí být neustále dostupní. Dnes je situace úplně jiná.

Dnes se naopak často bere jako přednost, když je člověk neustále online a okamžitě reaguje na zprávy. Je to opravdu výhoda?

Nemyslím si. Mít pocit, že musím být pořád dostupná a na všechno okamžitě reagovat, vytváří obrovský tlak. Přitom se vůbec nic nestane, když neodpovím během několika minut. Naopak. Když nejsme neustále k dispozici, lidé většinou naši nepřítomnost přijmou mnohem lépe, než si sami představujeme.

To platí třeba i pro WhatsApp. Mám pocit, že tam lidé očekávají odpověď téměř okamžitě. A když nepřijde, pošlou tři otazníky…

Přesně. Já tomu říkám vytvářet tlak na tlak. Sami jsme si nastavili tempo, které je dlouhodobě neudržitelné. Přitom většina zpráv opravdu nemusí být vyřízena během několika minut.

Vladan Krumpl | Psycholožka a koučka Radka Loja vysvětluje, proč samotná vůle nestačí k vytvoření nových návyků ani k dlouhodobým a udržitelným změnám v našich životech. Jak poznat, co skutečně chceme?

Soustředěnost se dá trénovat

Dá se vůbec říct, jak dlouho se dokážeme soustředit na jednu věc?

Je to velmi individuální a hodně záleží na tom, jak máme schopnost soustředění natrénovanou. Například od studentů z ČVUT vím, že často fungují v blocích dlouhých 15 až 20 minut. Na tuto dobu si vypnou všechny notifikace a soustředí se jen na jednu věc. Pak si dají krátkou pauzu a znovu se k práci vrátí. Líbí se mi i jejich přístup k rušivým myšlenkám. Když je během práce něco napadne, jednoduše si to zapíšou a pokračují dál. Díky tomu mají jistotu, že na nápad nezapomenou, ale zároveň jím nezaměstnávají svou pozornost.

A pak je tu stav flow, o kterém se dnes hodně mluví. Co se v tu chvíli děje?

Ano. Stav flow často zažívají lidé při činnostech, které je opravdu baví a zároveň je přiměřeně vyzývají. Jsou do nich natolik ponoření, že přestanou vnímat čas i okolí a jen pokračují dál. Někdy se od práce nedokážou odtrhnout ani kvůli úplně běžným potřebám, třeba aby se napili nebo si došli na toaletu. Je to stav, kdy nemusíte sami sebe do ničeho nutit. Činnost vás doslova pohltí a všechno jde přirozeně. Nemusíte vynakládat vůli na to, abyste u ní vydrželi – naopak máte pocit, že vás sama táhne dál.

Dá se naše pozornost vědomě trénovat?

Kdekoliv a kdykoliv. Třeba tím, že se usmějete na prodavačku, vědomě. Neuděláte to jako automat, ale věnujete jí pozornost, usmějete se a díváte se jí přitom do očí. Sledujete její odezvu. Většinou jí to udělá radost a její reakce zase udělá radost vám.

Hodně se dnes mluví o všímavosti. Je to jen módní slovo, nebo skutečně funguje?

Já považuji všímavost za úplně první a nejdůležitější stavební kámen osobního rozvoje. Díky ní si totiž vůbec uvědomíme, co právě prožíváme a co se v nás děje. Představte si, že cítíte vztek. Ve chvíli, kdy si řeknete: „Aha, teď mám vztek,“ už nejste svou emocí úplně pohlcení. Jen ji pozorujete. A právě to je všímavost. Dává nám možnost na chvíli se zastavit a nereagovat automaticky podle naučených, často nefunkčních vzorců. Vytváří prostor mezi tím, co se stalo, a naší reakcí. A právě v tomto prostoru vzniká možnost volby. Můžu se rozhodnout, jestli se chci pohádat, nebo zareaguji jinak. Dobrou zprávou je, že se tato schopnost dá trénovat.

Kdo je Radka Loja?

Radka Loja je psycholožka, koučka a odborná garantka projektu Vztahy lépe. Dlouhodobě se věnuje práci s emocemi, stresem a vztahovými tématy.

Vztahy lépe jsou projekt zaměřený na partnerské vztahy, vztah k sobě a opakující se vztahové vzorce.

Více na https://vztahylepe.cz

 

Moc přítomného okamžiku

Co tedy mohu udělat ve chvíli, kdy jsem ve stresu?

Když si uvědomím, že jsem ve stresu, můžu přenést pozornost do přítomného okamžiku. Třeba se začnu dívat kolem sebe a všímat si, co vidím. Nebo se zaměřím na to, co slyším, jak se cítí moje tělo nebo na svůj dech. Nemusím zapojit všech pět smyslů najednou, klidně stačí jeden. Je to jedna z technik mindfulness, která pomáhá odvést pozornost od stresu a vrátit se zpátky do přítomnosti.

Existují nějaké jednoduché každodenní návyky, které nám pomohou vrátit pozornost tam, kde ji chceme mít?

Myslím si, že fungují hlavně tehdy, když se z nich stane pravidelný návyk. Třeba si každé ráno vyhradíte pět minut jen pro sebe nebo si najdete čas na krátkou meditaci. Ze začátku si ji musíte připomínat, ale časem si o ni řekne samo tělo. A když se jednou meditovat naučíte, je to podobné jako jízda na kole. I když si dáte pauzu, vrátíte se k ní mnohem rychleji.

A poslední otázka. Vy sama často mluvíte o tom, že nás do přítomného okamžiku dokážou vrátit i zvířata. Jak?

Když mám pocit, že jsem roztříštěná nebo ve stresu, často mi pomůže podívat se na našeho psa. Chvíli jen sleduji, co dělá, pohladím ho a věnuji mu plnou pozornost. Najednou se moje pozornost přirozeně přesune od starostí k přítomnému okamžiku.