Lucie Křížková v otevřeném rozhovoru: Uběhla jsem půlmaraton, ale nikam se nehoním

Lucie Křížková vystudovala politologii a právo, ale život ji přivedl k moderování a vedení spolku Dobrý skutek. Držet se vlastních hodnot je pro ni zásadní – i díky nim dnes pomáhá druhým. Energii nachází v pohybu, například v běhání. „Jsem vyhlídkový běžec,“ říká v rozhovoru pro časopis Kondice, ke kterému nafotila i titulku.

Lucie, když se ohlédnete za obdobím Miss ČR (2003)… Co vám tato zkušenost dala?

Když jsem vyhrála Miss ČR, bylo mi teprve osmnáct. Do té doby jsem sice nějaké zkušenosti s modelingem měla, ale jen u nás v Příbrami a moc peněz jsem si tím nevydělávala. Spíš to pro mě byla zábava. Po soutěži mě díky úspěchu začal modeling skutečně živit. Titul Miss ČR úplně změnil moje nasměrování. Například jsem byla pozvána na konkurz do televize na pozici „rosničky“. Díky modelingu se mi otevřela cesta k moderování, které mě živí dodnes.

Jaké to bylo projít si tak velkým úspěchem v osmnácti letech – nejen profesně, ale i lidsky?

Když zažijete takový úspěch v osmnácti, dospějete rychleji. Je to taková srážka s realitou. Musela jsem se rychle zorientovat. Například v tom, co to znamená podepsat smlouvu, umět se spolehnout na to, co sama zvládnu – třeba sednout do auta a jet sama přes celou republiku. Také jsem zjistila, co obnáší vydělat si vlastní peníze a rozumně s nimi naložit… Jaké je to bydlet sama. Zároveň jsem se musela smířit s tím, že můj život už není jen soukromý, ale že se stává tak trochu věcí veřejnou. A to není příjemné. Pamatuji si, že moje matikářka na gymnáziu jednou ráno přišla s vydáním Blesku, kde jsem byla na titulní stránce. Psalo se tam, že můj bývalý partner točil porno. To opravdu nejsou věci, které chcete v osmnácti řešit.

Dnes je vám 41 let. Od soutěže uplynulo 23 let. Jak se od té doby změnil váš vztah k vašemu tělu? Jak jste ho vnímala tehdy a jak dnes?

Myslím, že mám štěstí v tom, že jsem odmalička sportovala. Nejdříve jsem dělala sportovní gymnastiku a později skok o tyči. Díky pohybu jsem měla od dětství vysportovanou postavu, a i když jsem po soutěži na sport už neměla tolik času, kdykoli jsem trochu zabrala a začala se mu věnovat víc, bylo to na mé postavě vidět. Tělo si zkrátka pamatovalo, na co bylo zvyklé. Považuji to za svou velkou výhodu a dodnes z toho těžím. K tomu mám i dobrý metabolismus. Ale zeptejte se mě za deset let, jestli to bude stejné. (smích). Říká se, že kolem padesátky se pravidla mění…

Proměnil se s věkem i váš přístup k pohybu? Co je pro vás dnes při cvičení nejdůležitější?

Sportovat jsem nikdy nepřestala. V každém dni mám nějakou pohybovou aktivitu. I když mám pocit, že teď sportuji mnohem promyšleněji. Víc přemýšlím o tom, jakému sportu se věnuji a co je pro mě v tomto věku důležité. Už neberu automaticky, že tělo „nějak“ vydrží. Při cvičení se daleko víc soustředím na to, abych si udržela svalovou hmotu a aby mě nebolela záda.

Jak vypadá váš běžný pohybový režim a co vás zachraňuje ve dnech, kdy vůbec nestíháte?

Většinou je to tak, že děti odvedu na trénink a sama si jdu zaběhat. Běhat ale chodím nepravidelně. Někdy je to třikrát týdně a jindy třeba jen jednou za měsíc. Hodně to souvisí s tím, v jakém jsem zrovna pracovním zápřahu. Pokud jde o cvičení, oblíbila jsem si poslední rok barre. Tohle cvičení mě moc baví a opravdu mi funguje i díky výborné partě žen. I proto si tenhle čas pro sebe hodně hýčkám a snažím se najít prostor, abych na barre aspoň dvakrát týdně zašla. Jde totiž hodně o to, kam a s kým chodíte. Studio v Plzni, kam docházím, i kamarádky, které tam mám, jsou prostě báječné.

VIDEO: Jak si Lucie užívala focení na titulku?

Jinak se každé ráno protahuji, aby moje tělo po celý den fungovalo tak, jak má, a zároveň abych se probrala. Když už opravdu nestíhám, zachraňuje mě moje dvacetiminutovka, kterou si dávám většinou večer, když jsou děti najedené a mají svůj klid. To je vlastně i můj klid – čas pro sebe. Tuhle rutinu se snažím nevynechávat, protože s přibývajícím věkem cítím, jak moc je pro mě důležitá.

Co je pro vás v pohybu důležitější – disciplína, nebo radost z pohybu?

Asi to druhé, i když je to vlastně propojené. Jak jsem říkala, na barre se těším a mám z něj radost. Když jdu posilovat, tak už tak dychtivá nejsem. Právě tam ale disciplínu a motivaci potřebuji, protože vím, že chci být fit. Nejvíc se asi musím „nutit“ do běhání. Ale jakmile se přemluvím, vyběhnu a doběhnu domů, jsem ráda, že jsem svoji lenost díky silné vůli překonala. Navíc po běhu se vyplaví endorfiny, takže jsem nakonec spokojená.

Kolik toho naběháte?

Vždycky když mi někdo tuto otázku položí, směju se. Běhám docela dlouho, takže to někdy vypadá, že jsem velký běžec, ale nejsem. Sama sebe nazývám spíš vyhlídkovým běžcem, nehoním se. Když jsem uběhla půlmaraton, lidé mi říkali, že vypadám, jako bych vůbec neběžela. Je to tím, že se opravdu nehoním. Neběhám ale ani úplně pomalu. Moje ideální tempo je šest minut na kilometr. To vím, že mám tepovou frekvenci v pohodě, nejsem rudá ani zpocená, doběhnu v klidu a můžu si hned povídat. A toho se držím. Možná kdybych zařadila intervalové tréninky a víc se „do toho obula“, tak si čas zlepším, ale proč? Jsem ráda, že si jen tak vyběhnu. Když běžím ve městě, pustím si podcast nebo nějakou muziku, a když jsem v přírodě, nepotřebuji poslouchat nic. Obvykle běhám pět kilometrů, na deset už potřebuju víc času.

Co byste poradila těm, kteří se na běhání necítí?

Lidem, kteří mi říkají, že nesnáší běhání, radím chodit. Chůze je přirozený pohyb. Když nemusím za prací do Prahy, nechávám auto doma a chodím všude pěšky. Každý den se snažím dodržet metu deset tisíc kroků denně, i kdybych měla chodit kolem bloku.

Vedete k pohybu i svoje děti?

Obě děti sportují v kroužcích. Berou to jako samozřejmost a neremcají, že mají jít zrovna na trénink. Sport považují za součást života. Taky jim vysvětluju, že když máme školu deset minut pěšky, tak budeme chodit, i když prší, protože pohyb je důležitý. Jinak chodíme na procházky, túry, jezdíme na kole a v zimě na lyžích. Ty milujeme.

Jakou roli hraje ve vašem životě móda? Třeba ta sportovní? Zajímá vás spíš styl, nebo je pro vás na prvním místě pohodlí a funkčnost?

Móda je důležitou součástí mého života, v mé profesi to jinak ani nejde. U sportovního oblečení je na prvním místě funkčnost, ale nekoupila bych si funkční oblečení, které by mi nebylo příjemné a vzhledově neladilo mému oku. Proto mám ráda značku Hannah, která všechny tyhle tři požadavky splňuje.

Vy a vaše rodina jste si prošly velmi náročným obdobím, když byl váš muž ve vězení. Vy jste manžela podporovala a po dobu jeho výkonu trestu jste byla sama s celkem malými dětmi… Kde jste vzala sílu na to, abyste toto období zvládla a překonala?

Myslím si, že každá žena, která zažije tuhle situaci, musí přemýšlet o tom, jestli jí stojí za to nepříjemné období bez svého protějšku vydržet. Jestli je ten člověk a ten vztah kvalitní. A já jsem věděla, že můj manžel mi za to stojí. Že to, co se stalo, byla hloupost a může se stát každému. Samozřejmě jinak to mají ti, co zažijí opravdu něco ošklivého, zásadního, co se dá jen těžko omluvit. Já jsem věděla, že je potřeba to zvládnout, vybojovat… a manžela podpořit.

Posílilo vás to nějak?

Těžko se na tom hledají pozitiva. Nebylo to jednoduché ani pro jednoho z nás. Manžel zažíval pocit bezmoci, protože jako muž má být oporou rodiny ve složitých obdobích, a tou být nemohl. A já taky cítila bezmoc, protože jsem já a naše děti odnášely něco, za co jsme nemohly. Bylo to nahoru a dolů. A jestli se ptáte, zda to posílilo náš vztah? Náš vztah byl pevný už před tím. Až když byl manžel na svobodě, jsme si řekli, že pokud jsme zvládli tohle, zvládneme všechno.

Co byste poradila ženám, které prochází podobnou situací?

Jsou to nepřenosné věci, které na internetu nenajdete. Člověk si je musí prožít. Ženám většinou říkám, ať se mi ozvou. Podělím se s nimi o osobní zkušenost. Každý příběh je opravdu jiný a hodně záleží na rodině, jak jím projde. Vždy říkám, aby zvážily, jestli jim stojí za to vztah vybojovat. A pokud se rozhodnou, že ano, jak moc je pak důležité partnerovi nevyčítat ten současný stav, přestože pro ženy není jednoduchý. Většinou nemají peníze a někdy ani oporu v rodině či mezi přáteli. Mají pocit, že jsou na všechno samy, vztek, že je jejich partner dostal do takové bryndy. Přesto je důležité partnera podporovat, aby měl jistotu, že se má kam vrátit… domů, kde na něj čeká milující rodina. Muži v podobných situacích potřebují motivaci k tomu, aby to zvládli a snažili se co nejdříve „dostat ven“. Samy si jen těžko dovedeme představit, co si ve vězení zažívají a co se jim honí v hlavě.

Co vám v tomto období nejvíce pomohlo?

Nejvíc mi pomáhala rodina a přátelé. Byly to maličkosti. Třeba mi pohlídali děti nebo nás vzali někam na výlet. Nebo když jsem potřebovala něco vyřešit na baráku, měla jsem kolem sebe kamarády, kteří mi pomohli. Pomohlo mi i to, když mi napsali, jestli něco nepotřebuji.

Jak vás proměnilo mateřství a jak hledáte rovnováhu mezi rolí mámy, manželky a ženy, která potřebuje svůj prostor?

Mění se to s věkem dětí. Synovi bude 14 a dceři je 9. V tomto období už mám mnohem více času na sebe i na manžela. A jak mě proměnilo mateřství? Asi bych vám před čtrnácti lety, když se narodil můj syn, řekla něco jiného, ale ohromně mě baví sledovat, jak úžasní lidé z dětí rostou. Myslím si, že děti jsou ta nejkrásnější věc, která mě v životě potkala. Jsem moc ráda, že je mám, a uvědomuji si, jak moc to letí. Syn už je stejně velký jako já, stává se z něj chlap. Spousta mých kamarádek si teď prožívá odchody dětí z domovů. Skoro brečím, jen si to představím. Odmalička jsem si děti užívala, ale teď beru, že společný čas je pro nás ještě cennější, protože nevím, jak dlouho je to se mnou bude bavit. Zatím jsem nadšená, že je stále bavím.

K tomu jste ředitelkou spolku Dobrý skutek. Jak jste se k této práci dostala?

Před lety mě oslovila zakladatelka spolku Bára Hrubá s tím, zda bych se nechtěla stát patronkou spolku a pomoci mu trochu se zviditelnit, například na společenských akcích, které moderuji. Myšlenka Dobrého skutku mě nadchla už tenkrát. Líbilo se mi, jak už tehdy rozdělovali finanční prostředky. Režijní náklady na chod organizace pokrýval generální partner a čestní členové, zatímco ostatní peníze směřovaly přímo klientům. Věděla jsem, že když někoho poprosím o podporu, mohu mu s čistým svědomím říct, že sto procent jeho příspěvku půjde lidem, kteří pomoc opravdu potřebují a jejichž situace je předem pečlivě prověřena. Navíc organizace neposílá peníze přímo klientům, ale proplácí konkrétní věci, které potřebují – například invalidní vozík, rehabilitace a podobně. To mi přišlo velmi transparentní a smysluplné.

Máte pocit, že se s věkem mění něco, co považujete za důležité?

No, možná je to tím, že jsem aktivnější v oblasti, kterou jsem před chvílí zmínila. Když vidím, že někteří lidé neměli na začátku takové štěstí jako já – být zdravá, přemýšlím o tom, jak žijeme a jak by měla vypadat „zdravá“ budoucnost. Jak bych třeba měla pečovat nejen o svoji fyzickou, ale i duševní kondici. Tu jsem v minulosti neřešila. Často jsem jela přes závit a víc myslela na ostatní než na sebe. Není to tak, že bych to teď měla zcela srovnané a uměla říkat ne. Ale cítím, že po čtyřicítce je čas myslet víc na sebe a nesnažit se všem zavděčit. Nedá se to změnit ze dne na den… Stále se to učím a někdy o tom spíš víc mluvím, než konám.