Ze závodu na zavřených silnicích, který před pěti lety založil Rakušan Julius Rupitsch, se stala kultovní cyklistická událost. V sobotu ve startovních koridorech táhnoucích se podél Jadranu stálo 4200 cyklistů, za rok jich bude 5000. A přibývá Čechů. Ti, co se účastnili loni, přijeli letos s dalšími kamarády a v názvech whatsupových skupin si rovnou přepisují ročník 2026.
Závod má tři trasy – 134, 209 a 300 km. Na kterou naskočíte, se můžete rozhodnout až během závodu. Jsem zbabělá, i když každý rok trochu koketuji s dvoustovkou, vždy odbočím na tu nejkratší.
Můj chorvatský tým
„Pojedeš zase s námi?“ píše mi týden před startem kamarád Daniel Car. 66letý cyklistický matador z chorvatského Samoboru, se kterým jsem se dala do řeči loni v balíku a závod jsme nakonec odjeli spolu. Danči sice bydlí o 1000 kilometrů dál, ale díky aplikaci Strava mě celý rok ve sportu podporoval. A byl to divný rok – kvůli sérii nachlazení, zvrknutým kotníkům, problémům s bederní páteří a spoustě práce jsem vynechala všechny oblíbené české závody a při odjezdu na Istrii měla natrénováno o 1200 kilometrů méně než loni.
„Můžu? Moc ráda!“ odpověděla jsem hned na smsku. Dohodu jsme stvrdili rychlou poradou v předvečer závodu, pak jsem odvezla českým kamarádům kolo na poslední servis a ráno odjížděla na start úplně klidná.
VIDEO: Vychutnejte si se mnou střípky z Istria300
Pět, čtyři, tři, dva, jedna… Jde se na to. Miluju tu chvíli po startu, kdy se nad Istrií rozednívá, kolem mě bzučí kola a závod nabírá na tempu. V kopcích na desátém kilometru začne za horizontem vykukovat slunce, aby mě o chvíli později úplně oslepilo. Když ostrými zatáčkami sjíždíme k Limskému kanálu, už je vidět celá krása tohoto místa. Znáte pocit absolutního štěstí? Dojalo mě to skoro k s slzám.
Sraz s chorvatskými kamarády máme na první občerstvovačce. Vyhlížím oranžové dresy záhřebského týmu, ale dorazí v růžových. Cola, banán a jedeme… Že to bude fakt super, jsem pochopila po prvních pár metrech. Jedou s námi Danielovi kamarádi Saša a Ivan, pro kterého je naše tempo odpočinkové, celou dobu šlape v zóně 2 (rozuměj na pohodu), zatímco my se škvaříme ve čtyřce nebo pětce.
Následují „francouzské rovinky“, to znamená mírně zvlněný profil krásnou krajinou chorvatského vnitrozemí.Vinice, malé kostelíčky, pole, louky, výhledy a do toho ta opojná středomořské vůně… Ivan nám razí cestu závodem, občas se svezeme s nějakým balíkem, ale většinou je to on, kdo udává tempo a tahá všechny za sebou. Když jsem jednou odpadla, vrátil se pro mě a do balíku mě dostal zpět.
Na 70. kilometru na další občerstvovačce potkáváme olympijského vítěze z Londýna Jaroslava Kulhavého. Ivan zrovna nasadil tempo, vyjíždíme a míjíme jejich partu. Právě jsem předjela olympijského vítěze, honí se mi nevěřícně hlavou!!!!
Juliova pomsta
Můj cyklistický styl se dá popsat asi takhle: na rovinách se jakž takž držím, v kopcích odpadám a z kopce se coby nadšená lyžařka nebojím. A tak když se s Ivanem octnemesami na krásné hlavní silnici padající z Pazinu do údolí, zažívám cyklistické porno. Nikde nikdo, jedu jeho stopu, sleduju, jak si najíždí do zatáček a chce se mi křičet nadšením. Záznam v Garmin Connectu mi později ukáže, že jsem jela dolů rychlostí přes 60 kilometrů.
Pak přichází Juliova pomsta (Julius je ředitel závodu). Dva kilometry dlouhá střecha, která má snad k dvaceti procentům. První úsek vyšlapu, v druhém mě chytnou ve svalech nad koleny!!! (tam nějaké svaly jsou?) šílené křeče, cpu do sebe magnezium, ale už nezbývá, než to vytlačit. Nejsem sama, vzdala to většina cyklistů.
Nahoře potkávám opět Jardu Kulhavého a jeho společníky. Vyměníme pár slov, sleduji, jak bývalý profík věnuje svůj bidon kamarádovi a opět jim ujíždíme. V prvním kopci si to vezmou zpět a mizí definitivně v dálce směr cíl.
I my letíme, chvílemi mi tachometr díky Ivanovi ukazuje i padesát kilometrů v hodině. Pak mě ale od mé skupinky oddělí parta pomalejších cyklistů a kluci nenávratně mizí v dálce. Patnáct kilometrů do cíle, sama s protivětrem… Vztekám se, protože jsem sice všem říkala, že si letos žádné cíle nedávám, ale tajně jsem si přála i přes horší trénink dojet do cíle v podobném čase s průměrnou rychlostí nad 28 km/h, což se mi do té doby dařilo.
Zoufale vyhlížím, až někdo pojede kolem, do jedné skupiny se zapracuji, ale už tam není taková souhra. Začíná mě dohánět únava, ozývají se nohy. Točíme v protisměru poslední kruhák, následuje sjezd k moři a potom se jede podél vody do Poreče. Největší zrada nastává u hotelu Valamar Marea. Je tam rozkopaná silnice a na rozdíl od minulých let přibyl ještě jeden kopec. Ráno jsem ho vyspurtovala, teď se táhnu šněčím tempem.
Další dva kruháky, průjezd starým městem a pak už vjíždím do cílové roviny. Panuje tu parádní atmosféra. Všude jsou davy lidí, povzbuzují. Před cílem zvedám ruce nad hlavu a párkrát tlesknu. Ono to funguje!!! Lidé začnou burácet a tleskat, asi se to líbilo i moderátorovi, protože několikrát zopakuje moje jméno. Vyzvednu si medaili a se slzami v očích dojíždím ke svému chorvatskému týmu. Hodinky hlásí průměrnou rychlost 28,3. Můžeme jít slavit.
Jdeme na kafe, colu, kafe, colu, pivo, oběd, který po šesti gelech a dvou litrech ionťáku nejsem schopná sníst.
„Míšo, co kdybychom příští rok jeli dvě stě?“ zamyslí se Daniel. Směju se, kroutím hlavou, ale ta myšlenka už v hlavě zůstala. S takovým hvězdným týmem? Že by?
Získejte to nejlepší z Kondice.cz do e-mailu!
- Tipy pro zdraví, krásu i psychickou pohodu
- 2x týdně do vaší e-mailové schránky
- Přihlaste se k newsletteru v horní lište teď hned!
Zdroj: Autorská reportáž
