„Ride your limits,“ je motto Istria300. A tenhle závod je opravdu limitní. Je možné si vybírat z tras dlouhých 300, 209 a 134 kilometrů vedoucích po uzavřených silnicích téměř celé Istrie. Protínají mnoho krásných vnitrozemských vesniček, jede se kolem středověkých kostelíků, mezi sady, vinicemi a olivovými háji, hradů i podél moře.
Letos se konal čtvrtý ročník. V tom prvním startovalo 800 lidí, nyní jich v dlouhém koridoru táhnoucím se z centra Poreče dál po nábřeží stojí 3 625. Mezi nimi je i několik olympijských medailistů – sjezdař Ivica Kostelič, sdruženář Felix Gottwald, cyklista a vítěz Paříž–Roubaix 2021 Sonny Colbrelli. Istria300 je vyprodaná a na čekačce zůstávají desítky cyklistů.
Loni tu z Česka startovalo 40 lidí, letos nás je 110. „Vidím, že váš zájem roste a máte to tu rádi, nevadí vám cestovat. Tipuji, že příští rok bude stát na startu dvě stě Čechů,“ říká ředitel závodu Julius Rupitsch.
Na jaře a na podzim se z Istrie stává ráj silničních cyklistů. A město Poreč, kde závod začíná a končí, cyklistickým centrem. Před létem tu totiž vyrostla nová půjčovna Bike Centrum, pořádají se zde ranní vyjížďky Dawn Patrol, startují zde i další prestižní běžecké a triatlonové závody. V hotelech řetězce Valamar cyklisté v počtech překonávají běžné hosty a vzít si kolo na pokoj je samozřejmost.
Ride your limits
Pokaždé je to stejné. Když se blíží závod, začnou mě bolet záda, spustí se mi rýma, den předtím píchnu, tentokrát se mi rozbila i zadní brzda… Takže místo klidného rozjetí a relaxu na pláži sháním servis. „Ty jsi případ pro psychiatra,“ směje se mé nervozitě kamarád, když mi věší číslo 40 na kolo a kontroluje kupičku s oblečením a hromadu s tyčinkami a sportovními gely.
Když se druhý den před sedmou ráno řadím do prvního startovního koridoru, nastavuji si počítač Garmin, spravuju ponožku v botě a polykám první gel, mlčím a rozhodně se nesměju.
Motto závodu Ride your limits vystihuje nejen moje pocity. Jedu s rýmou a bolavým ramenem, Petr z Prahy se vydává na 300kilometrovou trasu s rozbitým čelem jen týden poté, co se vyboural a byl téměř hodinu v bezvědomí, parta z Boskovic chce poprvé v závodě překonat magickou hranici 200 km a 3 000 výškových metrů, aby si večer v hospodě slíbili, že pojedou příští rok třístovku.
Mojí hrdinkou je rakouská influencerka Justýna Sieber (IG just.cycle.girl), se kterou se potkáváme už v hotelu. Má totiž dvouměsíční dítě, kojí a poprvé ji na tak dlouhou dobu svěřuje tatínkovi.
Já jsem ale zbabělá. I když jsem si tady loni slíbila zdolání dvoustovky, pojedu tu nejkratší trasu. I tak mi posledních pět minut před odpočítáváním startu tep skáče mezi 90 až 110 údery.
Je to tu. Startovní výstřel. Zatímco nad istrijskými kopci vychází slunce, had cyklistů se dává do pohybu. V tu chvíli ze mě nervozita padá. Než jsem odjížděla, holky v práci mi kladly na srdce, ať si to hlavně užiju. Tak jo, poslechnu je.
Jeden kruhák, druhý, pár malých brdků… První větší stoupání je na Kanfanar. „Míšo, jeď!!!“ ozve se najednou na 33. kilometru z křoví. Kamarád se synem fandí, co jim síly stačí.
Nahoře je občerstvovačka, doplním si bidon, hodím do sebe kolu a banán, potkám dalšího kamaráda z Čech a jede se dál.
Koukám na počítač a vidím, že jsem v půlce závodu a za sebou mám větší porci výškových metrů. Přichází krásný sjezd do Pazinu, kdy chvílemi letím rychlostí přes 60 km v hodině. Projedu městem a…. zrada. Je tu dvoukilometrový kopec, jehož stoupání má v jednu chvíli i 38 procent. Štípe to a 80 procent lidí raději sleze z kola a tlačí. Potupně se vzdávám i já.
To už ale máme za sebou dvě třetiny závodu, seznámím se 65letým slovinským matadorem Dančim a zůstaneme spolu až do cíle. Cestou zapadneme do několika „vláčků“ a rychlostí okolo 40 km/h se řítíme do cíle.
Poslední tři kilometry podél moře paradoxně bolí nejvíc, o to větší štěstí cítím, když projíždím cílem. Pouštím řídítka a zvedám ruce nad hlavu. 4:44 hodin čisté jízdy průměrnou rychlostí 28,2 kilometrů. Umístila jsem se na 66. místě z 283 startujících žen, část z nich bude pravděpodobně o půlku mladší než já.
Jsem nadšená. Tedy do chvíle, než mě kamarádův čtyřletý syn v cíli rozesměje otázkou: „Kde ses tak dlouho flákala?“