Šárce Pultar Musilové se život obrátil naruby v roce 2010, když jí bylo bylo devatenáct let. Jedno ráno si chtěla připravit snídani, vstala, uklouzla na mokrých schodech a při pádu si na několika místech ošklivě poranila míchu. Následovaly měsíce rehabilitací, ale kvůli přerušení míchy chodit už nikdy nezačala. Od té doby je Šárka připoutaná na invalidní vozík, to jí však nezabránilo ve vrcholovém sportování.
Šárka Musilová
Lukostřelba ji nabíjí energií a dává jejímu životu smysl
Díky sportu prý nemusela přemýšlet nad svým handicapem a utápět se v tom, že už nemůže dělat stejné věci jako dřív. Tréninky, příprava na turnaje, mentální koučink, cestování a samotné závody jí zabírají téměř veškerý volný čas.
Lékaři jí přitom po úraze nedávali příliš mnoho šancí. „Po poranění míchy mi říkali, že můžu na sportování rovnou zapomenout a prý mám být ráda, když se naučím znovu psát. Neměla jsem totiž skoro žádný cit v rukou. To vám na psychice zrovna nepřidá, člověk pak snadno propadne depresím,“ vzpomíná mladá žena na těžké období. Lékařskými prognózami se ale nenechala odradit a začala hrát i na vozíčku florbal, který měla ráda už před osudným pádem ze schodů. „Rodiče byli nejdřív proti, báli se, že se mi něco stane. Já jsem ale Kozoroh a šla jsem si tvrdě za svým. Sport ke mně patří a já se ho nehodlala vzdát, což jsem dokázala i svému okolí.“ Florbal si s chutí zahraje i dnes, ale jen pro potěšení.
Lukostřelba
Luk a šíp: láska na první pohled
Florbalovou hokejku totiž brzy vyměnila za luk a šíp, do kterého se ihned po vyzkoušení zamilovala. K lukostřelbě se přitom dostala náhodou, když se během rehabilitace v centru Paraple seznámila s lukostřelcem Davidem Drahonínským. „Všiml si, že mám podobný handicap jako on. Zeptal se mě, jestli bych si nechtěla zkusit luk. Už předtím jsem v Jánských Lázních zkoušela reflexní luk, jenže jsem z něj nedokázala vypustit šíp, moje prsty mi to nedovolovaly. David se zmínil o kladkovém luku, se kterým střílí i on,“ říká Šárka, pro kterou nový druh sportu představoval výzvu. Začala tvrdě trénovat a na Světovém poháru v Novém Městě na Moravě si vystřílela účastnické místo pro své první paralympijské hry v Riu de Janeiru. Jak na tuhle sportovní událost vzpomíná?
„Před odletem jsem byla šíleně nervózní. Celá jsem se klepala a před všemi těmi diváky jsem si připadala strašně maličká, asi jako zrnko rýže, na které kouká celý svět. Byl to ale úžasný zážitek.“
Z Tokia si odvezla medaili
Účast na paralympiádě v Tokiu pak byla kvůli covidu zcela bez přítomnosti diváků a neobešla se bez velkého psychického tlaku. Pravidla se tam měnila z minuty na minutu. Když šli sportovci večer spát, nikdo prý nevěděl, jaká pravidla budou platit ráno. Právě v Tokiu získala Šárka Musilová svoji první medaili v kategorii jednotlivkyň.
Tento rozhovor vznikal krátce před paralympiádou v Paříži, jejíž zahájení je ve středu 28.srpna. Podporovat ji přímo na místě bude manžel i kamarádi, rodina pak bude fandit doma u televizního přenosu. Pro štěstí si s sebou prý veze pár chloupků ze svého domácího čtyřnohého mazlíčka, který funguje jako její talisman. V posledních týdnech před zahájením her se také snažila soustředit na psychiku, protože lukostřelba je především o perfektní koncentraci. „Už od začátku, kdy jsem se učila střílet, si musím umět srovnat myšlenky a vypínat hlavu. Klíčové je soustředit se na daný okamžik. Snažím se teď představit si ten závod v Paříži i s celou atmosférou a maximálně se na něj připravit,“ řekla pro Kondici.
Překážky vnímá jako novou příležitost
Ač skončila na vozíčku, snaží se svým pozitivním přístupem k životu motivovat i ostatní handicapované lidi, aby se neutápěli v beznaději a šli si za svými sny. „Důležité je nevzdávat se jich, ať už jde o sportování, nebo něco jiného. I na vozíčku můžete vylézt na Sněžku. Ano, je to daleko komplikovanější, ale pokud člověk nehledá důvody, proč něco nejde, a naopak se snaží překážky obejít, vždy si může splnit, co chce.“
Zdroje:
Autorský článek
https://paralympic.cz/2024/08/pariz-v-cislech-aneb-co-musite-vedet-o-paralympiade/
