Být profesionální sportovec znamená žít život, jaký si běžný člověk umí jen stěží představit. Brzké vstávání, hodiny tréninků, mentální koučink, neustálé cestování na soutěže. V lepším případě se toto úsilí povede přetavit v ohromnou radost z vyhraných závodů a nadšeného tleskajícího publika. To se pak dostaví pocit naplnění, zadostiučinění a většinou i velmi slušná finanční odměna. Jenže profesionální sport s sebou přináší i negativní stránky v podobě neúspěchu, prohry a zklamání. Zvlášť když se to děje na tak prestižní události, jako jsou olympijské hry, může vést neúspěch až k depresím nebo syndromu vyhoření.
Burnout syndrom u sportovců
Náladovost a podrážděnost, nechuť jít na další trénink, obavy o umístění v dalším závodu, apatie, nízké sebevědomí, úzkosti a negativní myšlenky na trénink i soutěže, někdy až nespavost, strach z toho, co bude dále. To jsou stavy úplného psychického a emočního vyčerpání, příznaky syndromu vyhoření, které mají katastrofální dopad na výkonnost sportovců. „Mnoho sportovců starších 20 let, kteří se dostanou do nesnází, zjistí, že neumí dostatečně pracovat se svou psychikou. Dokud se jim dařilo a vše šlo podle plánu, tuto potřebu nepociťovali. Bohužel žádný sportovec nemá jen slunné období, ale prolínají se i období, kdy je psychika tvrdě zkoušena. Období zranění či poklesu výkonnosti mají na psychiku velmi negativní dopad, proto by psychologická příprava měla být součástí přípravy mladých talentů. Sportovci by se měli učit, jak si umět pomoci v náročných situacích, kdy jsou nejvíce pod tlakem,“ píše se v odborném magazínu Golf.
Olympiáda motivuje svět ke sportu
Pravdou je, že olympijské hry jsou nejprestižnější světovou sportovní událostí a už dostat se na ně je obrovský úspěch. Jenže tam panuje i obrovský tlak. Sportovci jsou pod drobnohledem a každý chce odjet domů s medailí. Čeští sportovci v Paříži letos moc důvodů k radosti zatím nemají. Sportovní rubriky různých médií dokonce mluví o letošní olympiádě jako o českém Titanicu, který potopil naše sportovce.
Proč ale bereme olympiádu tak vážně? Tato událost přitahuje pozornost milionů lidí po celém světě. Kromě samotných výkonů inspiruje lidi všech věkových kategorií, aby se také aktivně začali zajímat o zdravý životní styl a zařadili pohyb do svého života. Obzvlášť se to týká disciplín, ve kterých je v danou chvíli země úspěšná. Bylo tomu tak i v minulosti. Během minulých olympijských her v Tokiu například majitelé slevových portálů zaznamenali nárůst poptávky po vybavení na sporty jako střelba, golf, plachtění, surfování, paddleboarding či lezení, a to v průměru o pětinu, v případě lukostřelby až o 28 %.
Čeští medailisté tak mají obrovský potenciál působit jako vzor pro velký počet lidí. Naši sportovci navíc motivují k národní hrdosti. Jenže jak se asi musí cítit, když se jim nedaří?
Když je sportovci jedno, jak se umístí, má vyhráno
Podle mentálního kouče a autora mnoha knih o seberozvoji Mariana Jelínka je problém současné doby ten, že toužíme po cílech, ale neřešíme emoční vazbu k procesu, tedy k samotné cestě. Krásně to můžeme pozorovat právě u sportovců. „Například když hokejista miluje hokej pro samotnou hru a výsledek je pro něj až na druhém místě. Pak ale máme společnost, rodiče, trenéry, kteří mu říkají: musíš chtít hrát v NHL, vydělávat víc peněz, vystudovat vysokou školu, být štíhlý… A to jsou dvě odlišné věci. Emoční vazbu k cestě si vytváříme dlouhodobou, takzvanou autotelickou činností – baví nás už to samotné dělání, navíc chceme vyhrát. Pak vzniká dlouhotrvající emoce, nazvěme ji radost. To je úplně jiné, než když se honíme pouze za cílem, například přivézt zlato z olympiády,“ vysvětluje expert na mentální koučink sportovců v podcastu Kondice zde.
Dalším problémem je pak moc nechtěné myšlenky. Ta může přijít kdykoliv. Například sportovec usíná před svým závodem a vtírají se mu do hlavy myšlenky: hlavně to zítra nezkaz, když to zkazíš, na jinou olympiádu už nepojedeš. On samozřejmě nemůže usnout. „To je klasická myšlenka nechtěná, která je tady z důvodu strachu o výsledek, strachu o budoucnost a atakuje vaše ego. Pokud s tím neumíte pracovat, může se vám stát, že chodíte tři hodiny po bytě, nemůžete usnout a druhý den jste na ten výkon unavení, psychicky i fyzicky, a zkazíte to. Takže vám to může zhatit tříletý, pětiletý trénink, kdy se například připravujete na olympiádu,“ říká Jelínek.
Tyto myšlenky může sportovec buď vyblokovat, zpracovat, nebo transformovat. Používají se k tomu různé metody, například techniky založené na posturologii, dechových cvičeních, vizualizaci nebo řízeném vnitřní rozhovoru.
Jak se vyrovnat s neúspěchem? Důležitá je podpora rodiny a další cíle
Sportovci se s neúspěchem na olympiádě vyrovnávají různými způsoby v závislosti na jejich osobních zkušenostech, podpoře blízkých a především mentální odolnosti. Mnoho sportovců pracuje s mentálními kouči nebo sportovními psychology, kteří jim pomáhají zpracovat neúspěch a zaměřit se na budoucí cíle. Tato podpora zahrnuje techniky pro zvládání stresu, vizualizaci úspěchu a nastavení realistických cílů a je velmi důležitá.
Další možností, jak se vypořádat s prohrou, je analýza. S pomocí trenérů se identifikují oblasti, ve kterých je potřeba se zlepšit. Tento přístup pomáhá pochopit, co se stalo špatně a jak se zlepšit pro budoucí soutěže. Funguje tedy jako dobrá motivace.
Jako i v jiných odvětvích může být podpora od blízkých pro sportovce naprosto klíčová. Trenéři, spoluhráči, přátelé a rodina poskytují emocionální oporu, motivaci a povzbuzení, které sportovci potřebují k překonání neúspěchu. Někdy stačí připomenout, že už účast na olympiádě je sama o sobě obrovským úspěchem. Udržování téhle širší perspektivy může pomoci zmírnit pocit selhání a zklamání.
Zaměření se na dlouhodobé ambice a další cíle je pak hnacím motorem, jak pokračovat v kariéře a nevyhořet. Po neúspěchu si proto sportovci často hned stanovují nové výzvy. Tyto nové cíle jim pomáhají udržet si motivaci a soustředit se na budoucnost.
Dovolená? Kdy jindy než teď
Mnoho sportovců se na olympiádu připravuje celé měsíce a jede doslova na dřeň. Ať už jsou jejich výsledky jakékoliv, je důležité naučit se vypnout hlavu a odjet třeba na dovolenou. Tím, že se zaměří na úplně jiné aktivity, které nejsou spojené s jejich hlavním sportem, můžou odvést myšlenky na neúspěch a zároveň si do života vnést trochu radosti. Relaxační techniky jako jóga nebo meditace jsou pak skvělým prostředkem k uvolnění od stresu.
V neposlední řadě je podle psychologů na místě pustit ven emoce. Ty by se neměly potlačovat nikdy a ve sportu to platí dvojnásob. Je proto důležité, aby sportovci přijali a vyjádřili svoje emoce, ať už jde o smutek, frustraci, nebo zklamání. To jim pak umožní pocity lépe zpracovat a postupně se s nimi vyrovnat.
Zdroje:
https://www.kondice.cz/dusevni-zdravi/rozhovor-s-marianem-jelinkem/
https://profikoucink.eu/jak-prekonat-syndrom-vyhoreni-ve-sportu/
