V dětství jste závodně plavala – kdy přišel ten zlom, že jste přesedlala na běžky?
Na lyžích jsem začala běhat jako doplněk k plavání, takže jsem asi od deseti let dělala oba sporty. Plavání ale dominovalo a řekla bych, že až postupem času během několika let mě běžecké lyžování pohltilo naplno. Taky jsem měla mezi běžkaři kamarády, fungovali jsme jako super parta. Díky tomu, že mě běžkování tolik bavilo, začala jsem se v něm zlepšovat, až jsme s trenéry narazili i na téma, že bych mohla dělat závodně paralyžování. Do té doby jsem totiž závodila se zdravými dětmi.
K cílevědomosti vedli běžkyni rodiče
Vedli vás k cílevědomosti rodiče?
Rodiče mě vedli ke sportu a obecně k nějaké disciplíně opravdu hodně. Nebyla jsem dítě, které by přišlo po škole domů a mělo by volno. Spíš jsem běhala od jednoho kroužku ke druhému a vlastně mi to přišlo úplně přirozené. Tím jsem si asi vybudovala onu disciplínu. Zároveň mě všechny moje koníčky a kroužky bavily, a tak jsem v nich chtěla i něco dokázat. Všechno jsem dělala tak nějak s vervou a naplno. Asi je to moje povaha.
VIDEO: Naučte se jezdit na běžkách. Posílí to nejen vaše svaly, ale i zdraví
Takže jste soutěživá?
To asi ano. I když si jdu zaběhat jen nějaký malý závod v rámci dne, nebo jdu na procházku se sestrou, tak nám dám nějaký cíl: jako třeba kdo doběhne první ke stromu. A já chci samozřejmě vyhrát. Je to taková moje rivalita.
Na Olympiádě dětí a mládeže v Moravskoslezském kraji jste loni získala zlato.Čekala jste tak dobré výsledky rok poté, co jste zcela oslepla?
Upřímně, Olympiáda dětí a mládeže pro mě nebyla zrovna vrchol sezony. My už jsme měli v roce 2023 dětskou olympiádu u nás v Královéhradeckém kraji a tam jsem vyhrála dvě zlaté medaile. Loňská olympiáda pro mě byla jen jakousi přípravou, testovacím závodem, a taky jsem chtěla tento projekt podpořit. Bylo to jen dva dny před tím, než jsme odjížděli na Světový pohár v běžeckém lyžování do Val di Fiemme, kde jsme jezdili na tratích, na kterých se letos jela paralympiáda.
Simona Bubeníčková (17 let)
Disciplína: Běh na lyžích zrakově hendikepovaných
Trasér: David Šrůtek
Už v šestnácti letech se stala mistryní světa v paraběhu na lyžích, daří se jí i v biatlonu. Ve svém prvním biatlonovém závodě na Světovém poháru v německém Notschrei vyhrála vytrvalostní závod a překvapila 19 trefami z 20. Simona z paralympiády přivezla celkem čtyři medaile (po dvou v para biatlonu a para běžeckém lyžování).
Kdy jste vlastně přestala vidět? Protože váš hendikep jste neměla od narození...
U mě byl přechod k nevidomosti hodně postupný. Já jsem sice viděla, ale zrak už nebyl moc použitelný. Myslím, že to bylo na podzim 2024, kdy jsem přestala definitivně vidět. Že bych kvůli tomu ale skončila se sportem, to u mě nepřicházelo v úvahu. Vždycky to byla přirozená součást mého života, takže jsem se spíš zabývala otázkou, jak můj hendikep sportu přizpůsobit.
Jak to probíhalo?
Nutností bylo mít traséra. Nejdříve jezdil jen přede mnou, já jsem rozpoznávala jeho siluetu, a mohla jsem jezdit jen za ním. Pak jsme zjišťovali, že už ho přestávám vidět, takže bylo potřeba, aby měl i nějaký zvuk, za kterým budu moci jet. Začal tedy jezdit s připevněným reproduktorem na zádech.
Důležité je kvůli handicapu nepropadat zoufalství
Kromě závodění a tréninků chodíte i na gymnázium. Jak se dá sport skloubit s učením?
Je to trošku náročnější, ale škola mi naštěstí vychází vstříc. Letos to je vůbec těžké, protože jsem začala dělat i parabiatlon a měla jsem čtyři týdny světových pohárů vkuse, takže celý leden jsem nebyla ve škole. Ale když to člověka baví, všechno jde.
Jak na vaši absenci reagují učitelé, spolužáci?
Já chodím na malé broumovské gymnázium, kde je takové rodinné prostředí. Každý se zná s každým. A spolužáci, alespoň jak to od nich vnímám, mě podporují a snad jim tolik nevadí, že ve škole chybím. Chodí mi od nich pozitivní zprávy a gratulace, informují mě o tom, co se děje ve škole a tak podobně. Jsou vážně skvělí a já jsem ráda, že mám takovou partu. Loni po mistrovství světa mi celá škola připravila krásnou, velkolepou oslavu a opravdu hezky mě přivítali. Gratuloval mi i pan ředitel.
Jak byste motivovala ostatní hendikepované lidi, kteří si na sport tolik nevěří?
Myslím, že je důležité něco dělat, ať už je to sport nebo cokoli jiného, například umění. Podle mě by si měl člověk najít to, co by ho mohlo bavit a co by ho naplňovalo. V dnešní době už je mnohem více možností, čeho se účastnit a jak být i v kontaktu s dalšími handicapovanými lidmi. A když si člověk najde něco, co ho baví, ať už je to sport nebo ne, tak mu i sebehorší den dává nějaký smysl. Je opravdu důležité nepropadat zoufalství, ale něco dělat, najít si přátele, sejít se s nimi, mít životní náplň. Pro hendikepované lidi je to opravdu velmi důležité, alespoň já to tak vnímám.
Zdroje:
- Kondice 03 2026
