Pro ty, kteří na stránkách Kondice nesledovali moji roční cestu přípravy na Beskydskou sedmičku (B7), se představím. Jmenuji se Anna Štumpf, mám dvě malé děti a letos mi bylo 40. Jako malá jsem běh nesnášela a cestu k němu našla až v roce 2013. Po prvním závodě na 5 km jsem absolvovala desítku, půlmaraton a nakonec, osm měsíců po porodu syna v roce 2017 i první maraton. Od té doby jsem nic tak dlouhého neběžela. V hlavě jsem si ale pořád hrála s myšlenkou na ultra. Jenže jsem jen hobby běžkyně, s průměrnými, možná spíš pro někoho podprůměrnými časy, a hlavně kvůli práci a rodině s minimem času na trénování.
„Na to nemám.“
Anna Štumpf, autorka reportáže
Příprava slabá, ale já se nevzdávám
Když se blížily moje čtyřicáté narozeniny a já si uvědomila, že vlastně konečně mám docela dobrou formu, padlo rozhodnutí, že to zkusím. A tak jsem se pustila do roční přípravy. Zakopávala jsem o spoustu klacků a s blížícím se startem závodu ztrácela sebevědomí. Pochybovali i ostatní, někteří to možná jen nevyslovili nahlas. Vzdal to se mnou i můj trenér. A já se mu nedivím. Jak by mi mohl chystat tréninky, když je buď nestíhám plnit nebo po mých průměrných pěti hodinách spánku by bylo naprosto nerozumné běžet něco delšího nebo intenzivnějšího.
Dvakrát jsem si byla vyběhnout Sněžku, jednou Ještěd, splnila si vysněný půlmaraton pod dvě hodiny v Barceloně, sáhla si na dno při 74 km dlouhém pochodu Praha – Prčice, k mému překvapení si užila závod Jesenická 60 a v létě ve Slovinsku vylezla na Mangart. K tomu bylo ještě pár závodů kolem 20 kilometrů, nepravidelné tréninky do 15 kilometrů a denně nachozených 10–20000 kroků. Dvakrát týdně vedu skupinové lekce cvičení, kde jsem se také neflákala, přesto jsem věděla, že tohle nestačí.
Postavili byste se na start? Nebo to vzdali ještě předtím, než to zkusíte? Já si zvolila tu druhou, těžší cestu. „Tak to alespoň zkusím.“ Když se mě někdo ptal, za kolik hodin to chci dát, odpověděla jsem: „V časovém limitu 28 hodin a ve zdraví, bez úrazu.“ Horší to bylo, když se někdo zeptal, o čem budu psát, když nedoběhnu do cíle? „I cesta je cíl. I to, když nedokončím, může někomu pomoci, ponaučí se z mých chyb.“
Vzrušení a respekt
Byl čtvrtek 27. srpna a já se balila z chalupy, kde jsem společně s pěti maminkami a 13 dětmi strávila poslední dny. Po tolika dnech s drobotinou jsem se docela těšila, že budu jen sama se sebou. A s dalšími 3000 lidmi, kteří se postavili na start Beskydské sedmičky. V pátek jsme se společně s kamarádkou přesunuly vlakem do Třince. Malovaly jsme si, jak se ve vlaku vyspíme. Ale znáte to, dlouho jsme se neviděly, takže jsme pusy nezavřely a ze spánku nebylo nic.
V Třinci jsme zamířily do sportovní haly, kde probíhala akreditace. Adrenalin se začal aktivovat, žaludek stahovat a nervozita stoupat. Ale atmosféra byla fantastická, tolik běžců! A tolik příběhů! Přemýšlela jsem, kolik z nich bude mít šťastný konec.
Vyzvedly jsme si startovní čísla a našly místo, kde jsme rozdělaly deku, na kterou jsme se vyvalily. Kamarádka Andrejka nám k večeři připravila výborné těstoviny. Zkusily jsme si chvíli lehnout, ale usnout už nám nešlo. Po deváté večer jsme se převlékly do běžeckého, přebalily zavazadla, jedno, které směřovalo do Ostravice, poloviny závodu, a druhé do cíle. Vše jsme odevzdaly, koply do sebe poslední kafe a vystály frontu na společnou fotku. Po desáté jsme se přesunuly na stadion. Ačkoliv lehce mrholilo, na tribunách mě překvapily stovky fanoušků. Ovál už byl plný běžců a ve mně se mísily pocity naprostého nadšení a vzrušení, ale i nervozity a respektu.
Horský ultramaraton IMOS Beskydská sedmička
- ročník: 16
- start: Třinec (29.8. ve 23:00)
- cíl: Frenštát pod Radhoštěm (31.8. ve 3:00)
- limit: 28 hodin
- délka: 100,5 km
- převýšení: 5500 m
Česká hymna mě dojala. Ve 23:00 bylo odstartováno a všichni si dali jedno kolečko na stadionu, než z něj vyběhli. Tematicky do schodů. Atmosféra vás okamžitě pohltila, a pokud byl někdo unavený, muselo ho to probrat.
Chyba po pár kilometrech
Prvních pět kilometrů bylo po rovině, držely jsme se s Andrejkou spolu a povídaly si. Jediné, co nás trošku potrápilo, byl déšť. Tohle rozhodně nebylo předpovídaných 0,2 mm. A tak jsme vytáhly pláštěnku, protože zas tak rychlé jsme nebyly, aby nám promočené oblečení nevadilo. Přišel první kopec, Velký Javorový, převýšení asi 700 m. Jak bych to popsala? Zkoušeli jste někdy běžet nahoru po černé sjezdovce v dešti? Když by se mě někdo zeptal, kdy přišla první krize, tak tady. Ano, vím, je to první kopec. Taky jsem si v tu chvíli uvědomila, že to nebude žádná sranda.
Seběh jsme zvládly lépe, doplnily vodu a vydaly se do dalšího kopce s převýšením 400 m. Nebyl to nejhorší výstup, jen jsem po cestě udělala základní chybu a dala si gel, želatinový, se kterým jsem neměla zkušenost. Každý ho chválil, navíc zkušení ultraběžci mi doporučovali, ať přes noc nejím klasické jídlo a jedu jen na gelech. Neměla jsem příležitost to otestovat, protože přes noc jsem ještě neběžela – druhá chyba. A dovršila jsem to na další občerstvovačce, kde jsem gel spláchla joňťákem. Ten sice piju, ale nikdy v kombinaci s gelem.
Pokud se nepozvracíš, nedalas do toho vše
Stoupání na Travný. Měli jsme za sebou dvacet kilometrů a mně začalo být divně. Křeče v žaludku. Ušla jsem dva kroky a musela se opřít o hole a rozdýchávat to. Andrejka se na mě snažila průběžně čekat, ale když viděla, jak jsem byla bílá a sotva šla, v kombinaci s tím, že se do ní dávala zima pokaždé, když někde čekala, mě opustila. Nedivím se jí. Jsem odepsaná. Takové žaludeční problémy jsem nikdy neměla, je mi jasné, že tohle je konec. Ale musím se nějak dostat dolů na třicátý kilometr do Krásné, kde je občerstvení, a hlavně svoz do cíle. Po cestě se mi dvakrát obrátí žaludek. Jak říká můj kamarád: „Pokud se při závodě nebo po něm nepozvracíš, nedalas do toho vše.“ Moje poprvé. Ale proč tak brzy?
„Zklamala jsem sama sebe naprosto amatérskou chybou. Vždyť nohy by tak chtěly jít dál! Stejně jako moje hlava!“
Anna Štumpf, autorka reportáže
V Krásné na závodníky čekalo zastřešené zázemí, kde byly na zemi rozložené kartonové krabice. Složila jsem se na ně a okamžitě se do mě dala zima. Zula jsem si boty, převlékla se do suchého oblečení, které jsem si nesla ve vestě a od jedné končící běžkyně jsem se dozvěděla, že svozový autobus odjel a další přijede asi za půl hodiny. Beznaděj a další vlna zimnice. Zachránila mě izotermická folie, součást povinné výbavy. Zabalila jsem se do ní včetně hlavy a na chvíli zavřela oči. Ve vteřině jsem usnula.
Probudila jsem se asi po dvaceti minutách. Slečna byla pryč. Zhluboka jsem se nadechla a uvědomila si, že je mi trošku líp. Teď nebo nikdy. Zkusila jsem ošálit své tělo, jako že se právě probudilo do nového dne, vcucla do sebe ovocnou kaši v kapsičce a společně s práškem ji zapila vodou. Na ten prášek moc hrdá nejsem, vlastně jsem ani nevěděla, na co ho beru, když mám problém se žaludkem, a ne s bolestí, ale riskla jsem to. Za chvíli jsem byla na nohou, zkusila půlku krajíce chleba se škvarkovkou, protože mi to prý podle jiné běžkyně krásné promastí žaludek a konečně za denního světla si to štrádovala na Lysou. Tu jsem si moc přála. Navíc pod ní byla Ostravice, největší občerstvovačka zhruba v polovině závodu.
„Tady se to rozlouskne, buď skončím nebo už to dojdu.“
Anna Štumpf, autorka reportáže
Věděla jsem, že v Ostravici na mě čeká batoh se suchým oblečením, teplý vývar a možnost odvozu do cíle. Po cestě jsem napsala zprávu Andrejce: „Fénix vstal z popela, jdu dál.“ A nahrála vzkazy kamarádkám a rodině. Taky jsem narazila na Markétu, jejíž cestu do Everest base campu jsem sledovala na Instagramu, a daly jsme se do řeči. Nevím, jestli jí, ale mně to pomohlo. Na Lysé jsem byla v 10. Výhledy nic moc, ale fotka na vrcholu chybět nesměla. Navíc jsem si tam mohla koupit sladkou colu, kterou sice normálně nepiju, ale tady po ni můj žaludek naprosto prahnul. A taky mu to pomohlo.
První půlka je o kondici, druhá o hlavě
Vysněná Ostravice. Suché oblečení, teplý vývar, dobití telefonu a doplnění vody. Je mi líp, obloha se vyjasnila a můj žaludek se docela uklidnil. „Tak to ještě zkusím,“ řekla jsem si. První půlka je prý o kondici a druhá o hlavě. Ta moje první půlka byla hlavně o žaludku, tak teď se ukáže, jestli jsem připravená fyzicky a hlavně psychicky.
Na řadu přišly dvě strašácké hory. Smrk s převýšením přes 800 m a Čertův mlýn. Stoupání na Smrk bylo nekonečné, dolů jsem se snažila popoběhnout, ale i tak mi to trvalo hodinu a půl. Nohy držely, ale začala se projevovat únava. A to mě čekal obávaný Čerťák a převýšení 700 metrů.
„Zlatej Smrk!“ Únava se prohlubovala, nohy docela bolely, ale nebylo to tak zlé, jak bych čekala. V 19 hodin jsem stála na rozcestí, kde se musíte rozhodnout, jestli použijete povolenou zkratku rovnou na Radhošť nebo risknete celou trasu s tím, že nestihnete další časové brány. „Bude se to počítat, když si to zkrátím? Budu mít čisté svědomí?“ Rozhoduje za mě dav, který jde zkratkou. Během občerstvení, kdy jsem se zahřívala dalším vývarem, byly vidět jen dvě závodnice, které šly klasickou trasu. Navíc se opět rozpršelo a začalo se stmívat. Sami dobrovolníci nám doporučovali, ať jdeme zkratkou.
Možná si řeknete, že těch zbylých 23 kilometrů už je jako nic, ale tady se začal lámat chleba. Únava, další noc bez spánku a naprosto šílené počasí.
Lehce dosažitelné věci nemají žádnou cenu
Druhá noc byla extrémní, stejně jako počasí. Musela jsem se smát, když jsem si vzpomněla na ten první déšť na startu, který nás doprovázel do tří do rána. Tohle byla teprve výzva. 40 mm srážek na metr čtvereční. Místo cest se valila řeka s bahnem, rovnou do bot. Nebylo úniku. Když už byla krátká rovina, projít jste museli skrz hluboké kaluže. V botách jsem už měla rybník, takže mi to bylo jedno. Malý Javorník se zdál malý, ale po něm v Padolí, před posledním kopcem to hodně běžců vzdalo. I když, „vzdalo“ psát nechci, mluvila jsem s několika z nich. Absolutní vyčerpání, spánková deprivace, bolest nohou, strach kvůli počasí a možnému pádu, halucinace. Zdravý rozum a opodstatněný strach jim dal stopku.
Vůbec jsem se nedivila. Dvakrát jsem si myslela, že už jsem na Velkém Javorníku, a když při nějakém sestupu jeden běžec zvolal: „Tak už jen Javorník a rychle do cíle,“ myslela jsem, že to se mnou sekne! „To jsme tam ještě nebyly?“ A když jsem dvakrát mluvila na nějakou slečnu jako na známou, co tam dělá a že ji ráda vidím, nebo když jsem v úplném vyčerpání byla schopná ohnout se a sbírat pro syna kameny, o kterých jsem si myslela, že jsou to vzácné minerály, pochopila jsem, že už i já mám halucinace.
Cesta z Javorníku dolů byl očistec. K silnému dešti se přidala mlha a čelovky moc nefungovaly, takže jsme se skupinkou dalších závodníků měli problém najít značení. Navíc sestup byl doslova o hubu. Voda nám tekla do bot, bahno klouzalo a my šli dolů snad po centimetrech. Neumím si představit, že by to dal někdo bez hůlek. Těch pádů jsem zaznamenala hodně. A nechápu, že já nespadla.
Nejdřív v hlavě, ale pak už i nahlas jsem nadávala, proč ještě není konec. A že už nemůžu. A najednou tam byl. Ikonický červený koberec. V 1 hodinu a 17 minut - 26 hodin a 17 minut od startu jsem byla v cíli, povzbuzována desítkami lidí, které neodradil čas, ani silný déšť. Okamžitě jsem se rozbrečela. Dokázala jsem to. Závěrečné schody a medaile byly jen třešničkou na dortu.
Vítězové:
- muž: Richard Tabach (11:05:40)
- žena: Tereza Rudolfová (13:08)
- dvojice: Oliver Ženatík, Petr Konopka (13:30:39)
- kapacita: 3000 běžců
- v cíli: 1823 jednotlivců, 149 dvojic
Třetina běžců závod nedokončila
Závod byl letos výjimečný nejen tím, že šlo o poslední ročník s kategorií dvojic, ale také náročnými podmínkami a změnou trasy. Není proto divu, že téměř třetina běžců závod nedokončila, což je o čtyři stovky víc než loni. Lékaři ošetřili desítky závodníků. Nejčastěji je trápily kolena, alergické reakce a žaludeční problémy. V posledních hodinách, vlivem extrémního počasí a pádů na mokrém terénu přibývalo vážnějších zranění, jako rozbitá kolena, odřeniny a úrazy hlavy. Výjimkou nebyly puchýře a opruzeniny. V sobotu krátce před půlnocí museli záchranáři vyjet k závodníkovi, který zkolaboval na trati v oblasti Pinduly, několik závodníků muselo být převezeno do nemocnice.
Díky všem, i těm, co nevěřili!
Když jsem se konečně dostala pro věci a v místní základní škole do teplé sprchy a spacáku v tělocvičně spolu s další asi stovkou lidí, přemýšlela jsem. Že nemám ani jeden puchýř. Že mě nohy zas tak nebolí. Žaludek už je klidný. Jsem v teple. A v suchu. A taky, že jsem na sebe neskutečně pyšná. Ve finále jsem ráda, že jsem zažila ten masakr na konci. Člověk zjistí, co skutečně dokáže. Jak mi napsal trenér: „Máš neuvěřitelně silnou vůli.“
Tenhle závod je především o hlavě. A já pořád na něco myslela. Na celý předešlý rok, kolikrát jsem mohla jít trénovat a nešla, kolikrát jsem chtěla jít, ale nemohla. Myslela jsem na všechny těžce nemocné nebo handicapované, kteří by dali nevím co, kdyby mohli. Běhat, jít, dělat, co mají rádi. Myslela jsem na ty, kteří mi řekli, že na to nemám, že to nedám. Myslela jsem na moji maminku, která mi vždycky bezmezně věřila. Myslela jsem na svého manžela, který mě po celou dobu v tomhle mém snu podporoval, a dokonce nešel spát, dokud jsem nebyla v cíli. Myslela jsem na své kluky, kteří mi na dálku fandili. A na své kamarádky, které mi celou dobu posílaly slova podpory. Děkuji!
A jedno obrovské díky patří i pořadatelům a těm, kteří tam pro nás byli na občerstvovačkách a povzbuzovali nás i v tom největším slejváku. A hlavně usměvavým holkám z cíle, které nám pověsily medaili na krk a pak nás naprosto upřímně objaly.
Zdroje:
- Autorský text Anny Štumpf
