Informací o zdraví, pohybu a spokojeném životě máme víc než kdy dřív. Přesto se nám nedaří měnit ani vlastní návyky, které nám prokazatelně škodí. Proč nestačí vědět, co je pro nás dobré? Jak se naučit pracovat se svými myšlenkami, budovat psychickou odolnost a lépe rozumět sami sobě? O tom jsem si povídala s Marianem Jelínkem, který se dlouhodobě věnuje mentálnímu tréninku, spolupracuje s vrcholovými sportovci a své zkušenosti předává dál široké veřejnosti.
Bez sebepoznání se změnit nemůžeme
Žijeme v době, kdy máme spoustu koučů, knih a návodů na šťastnější život. Přesto v sobě často máme zmatek a někdy si nerozumíme. Čím to podle vás je?
To je krásné téma. Mohu samozřejmě vyslovit jen své myšlenky, které nikomu nevnucuji. Přestože dnes máme spoustu kurzů, včetně těch zaměřených na selfkoučink, chybí mi v tom všem první a základní krok, bez kterého to podle mě nemůže fungovat, a to je sebepoznání. Představte si, že umím dokonale pracovat s pilou, dlátem a hoblíkem, ale nerozumím dřevu. Pak mi ty nástroje budou trochu k ničemu. Podobně je to s návody, které si osvojujeme, aniž bychom znali sami sebe. A vidím to i ve školství. Učíme se chemii, fyziku, matematiku, pomalu létáme na Mars, ale neznáme sami sebe. Pokud se nepozoruji a nevnímám vlastní signály, mohu si některými návody dokonce ublížit. To platí i pro sport. Člověk začne trénovat podle nějakého trenéra nebo kouče, ale neposlouchá své tělo. Za půl roku zjistí, že ho bolí achilovky nebo lokty, a nakonec se sportem úplně skončí.
Neměli bychom se práci s vlastními myšlenkami a emocemi učit už ve škole, podobně jako třeba zeměpis?
Já si myslím, že je to jedna z nejdůležitějších věcí. Přednáším také na psychiatrických konferencích a těší mě, že se i psychiatři zajímají o to, jak pracovat s vlastními myšlenkami a sami se sebou. Po jedné přednášce za mnou přišel starší renomovaný psychiatr a řekl mi, že kdyby se tohle učilo ve školách, měli by výrazně méně pacientů. To mě opravdu potěšilo. Přitom nejde o nic nového. Už ve starověkých Delfách stálo nad věštírnou napsáno „Poznej sám sebe“. Možná je totiž důležitější než poznávat všechno kolem nás nejprve poznat sám sebe.
Mluvíte o self-coachingu. Jaký je rozdíl mezi ním a tolik propagovaným pozitivním myšlením?
To jsou dvě odlišné věci. Self-coaching jde ruku v ruce se sebepoznáním a prací s tím, co o sobě zjistím. Nejdřív musím rozpoznat, co se ve mně odehrává, a teprve potom s tím mohu pracovat. Například si uvědomím, že mám myšlenky chtěné a nechtěné. Ty nechtěné mohou být negativní, ale někdy i příliš pozitivní. Nejsem zastáncem představy, že myslet pouze pozitivně je v konečném důsledku vždycky pozitivní.
PODCAST: Poslechněte si celý rozhovor s Marianem Jelínkem
A jak s nechtěnými myšlenkami pracovat?
To je otázka, které jsem se bál. (smích) My na to máme roční kurz a vy chcete odpověď v několika větách. Ale pojďme to zkusit. Nejdřív si musím uvědomit, že mám nechtěné myšlenky, a začít je pozorovat. Říct si: „Aha, už zase přicházejí. Já je vlastně nechci, ale ony se mi pořád vracejí.“ Taková myšlenka s sebou často přináší určitou emoci a ta následně ovlivňuje naše chování.
Představte si studentku u státnic. Vytáhne si otázku, začne se jí měnit dech, třesou se jí ruce. Objevila se nechtěná myšlenka, vyvolala strach a ten ovlivnil její chování. Proto potřebujeme pracovat se všemi třemi oblastmi – s myšlenkami, emocemi i chováním. Existují techniky, jak myšlenku zablokovat, zpracovat nebo transformovat. S emocemi můžeme pracovat například prostřednictvím dechu nebo rozumového přehodnocení situace. Ale všimněte si, že jsme opět u toho, o čem jsme mluvili na začátku. Chceme návody, ale neznáme sami sebe. A právě proto je nerad dávám. Pokud totiž sebepoznání nejde ruku v ruce se self-coachingem, vlastně sami sebe nekoučujeme. Jen si něco přikazujeme, protože máme pocit, že musíme.
Měli bychom vědět, co chceme a co nechceme? Někdy mám pocit, že daleko lépe víme, co nechceme, než co v životě chceme.
Máte pravdu. Dnes máme tolik možností, že se v nich někdy úplně ztrácíme. Svoboda volby je krásná, ale když se v ní neumíme orientovat, může nás paradoxně až paralyzovat. Nevíme, kterou cestou se vydat, protože pořád přemýšlíme, jestli by nějaká jiná nebyla lepší. Člověku pak chybí směr, nějaká vnitřní kotva, o kterou by se mohl opřít. A tou kotvou je podle mě vztah k něčemu, co vás skutečně baví, co vás přitahuje a k čemu máte hlubší citový vztah. Můžeme tomu klidně říkat láska. Když milujete hudbu, můžete mít před sebou tisíc možností, ale přirozeně vás to bude táhnout někam k hudbě. Nemusíte mít hned přesný plán, co budete dělat za deset let. Máte ale něco, co vám pomáhá se rozhodovat.
Dnes máme tolik možností, že se v nich někdy úplně ztrácíme. Člověku pak chybí směr, nějaká vnitřní kotva, vztah k něčemu, co mu určí směr. Nemusíte mít hned přesný plán, co budete dělat za deset let. Máte ale něco, co vám pomáhá se rozhodovat.
Marian Jelínek
Pokud takový vztah k ničemu nemáte, je mnohem těžší se v té záplavě možností vyznat. A myslím, že právě to dnes vidíme i u řady mladých lidí. Mají před sebou spoustu otevřených dveří, ale nevědí, kterými projít. Nejde tedy jen o to mít možnost volby. Důležité je také poznat sám sebe natolik, abych věděl, podle čeho si vybírám.
Proč nestačí vědět, co je správné
Když chce člověk změnit životní styl, co mu nejčastěji brání? Okolnosti, nebo vlastní hlava?
Záleží na situaci. Buďme upřímní. Někdy nám skutečně brání okolnosti a jindy se na ně spíš vymlouváme. Ale není fér házet všechny do jednoho pytle. Ve většině případů jsem přesvědčený, že musíme začít u sebe. Pokud se neznám, zkouším jednu dietu za druhou. Když jedna přestane fungovat, hledám další. Možná jsou ty diety samy o sobě efektivní, já nevím. Problém ale nemusí být v dietě. Může být v tom, že neumím pracovat sám se sebou.
Profesor Koukolík říká, že člověk není racionální bytost, která má emoce, ale emocionální bytost, která občas myslí. A já si myslím, že my ten rozum přeceňujeme. Pořád druhým vysvětlujeme, co by měli dělat, jako by samotná informace stačila ke změně. Víte, pracuji také s lidmi s obezitou a mohu vám říct, že mnozí toho o hubnutí vědí daleko víc než já.
Přitom informací o zdraví a výživě máme dnes víc než dost.
Přesně. Během chvíle si můžete vyhledat studie, odborná doporučení, dnes máte k dispozici i umělou inteligenci. Informací a zdrojů máme přehršel. Jenže problém není v tom, že bychom nevěděli, co máme dělat. Problém je, že se tím neřídíme. Často spoléháme na to, že když člověku něco dostatečně vysvětlíme a on to pochopí, začne se podle toho automaticky chovat. Ale tak to nefunguje. Vidíme to dnes a denně. Víc informací ještě nevede „k akci“. To, že něco chápu, ještě neznamená, že to budu dělat.
A někdy je to ještě frustrující. Nechám si sestavit jídelníček, vím, co mám dělat, ale nevydržím. Pak se ozve vnitřní kritik: „Vidíš, zase jsi to nezvládla.“
Ano. Překonat sám sebe může být velmi motivující. Když ale opakovaně selhávám, mohou přijít negativní pocity, ztráta sebevědomí i pocitu vlastní hodnoty. A pak je otázka, jestli nám všechny ty informace skutečně pomáhají, nebo nám v konečném důsledku mohou i ubližovat. Když znám sám sebe, dokážu lépe posoudit, které informace jsou pro mě užitečné a jak s nimi pracovat. Bez sebepoznání jich mohu mít hromadu, ale nevím, co si s nimi počít.
