„Nepište o tom, tohle je tajný kout, kam chodí na skialpy jen místňáci,“ směje se Tomáš Cimr, aspirant na horského vůdce, který žije v nedalekém Innsbrucku. Já si ho ale pro sebe nenechám a ráda se s vámi o tu krásu podělím.

Že vám název Wipptal nic neříká? Pravděpodobně jste ho ale mnohokrát cestou k moři nebo do Itálie na lyže projížděli. Obrovské údolí začíná u rakouského Innsbrucku a končí u italského Sterzingu a táhne se podél Brennerského průsmyku. Rušnou alpskou spojnici několikrát během našich výletů sice zahlédneme, ale tady vládne klid a pohoda. A přitom je jaro, a to v Tyrolsku zrovna frčí hlavní skialpová sezona.

V penzionu, kde večer vysedávají jen místní, jsme dostali malou knížku, kde jsou túry krásně popsané a lze si je přenést do map v mobilu pomocí QR kódu. Druhý den jen sleduji, jak stoupáme po vyznačené mapě nahoru. Velmi praktické a prý na horách neobvyklé. „Je vidět, že to připravoval zkušený skialpinista,“ pochvaluje si ji náš průvodce Radek Lienerth, prezident České asociace horských vůdců. I když později kráčím po úzkém hřebínku, díky Radkovi se cítím, jako bych si vyrazila na procházku nad jesenickou chalupou.

Nádech, výdech… hřebínek

Začneme pozvolna, slibuje nám Radek, vyšlápneme si na horský hřeben nad Rohrachem… Nakonec se z toho vyklube nejtěžší túra našeho třídenního výletu, ale stála za to! Ráno nám počasí přeje, nebe je vymetené, na sněhu se třpytí tisíce diamantů a my statečně šlapeme nahoru. Poté co se Radek ujistil, že na skialpech nestojíme poprvé, mění plány a míříme na Gammerspitze do nadmořské výšky 2537 metrů. Volíme pohodové tempo, které Radek občas prokládá horskou osvětou. Je třeba si oprášit skialpovou otočku, která se používá v prudkém terénu, jindy poopravit postoj, aby to neklouzalo. „V prudkých úsecích na tom stůjte rovně, tím zatížite lyže,“ dodává. Já dělám pravý opak, mám tendenci naklánět se dopředu, díky čemuž hned začnu klouzat dolů. Fajn, to se hodí!

VIDEO: Rakouské údolí Wipptal není moc známé, ale pro skialpinisty je to hotový ráj

Michaela Bučková | Rakouské údolí Wipptal nabízí úchvatné trasy pro skialpinisty

Na hodinkách vidím, jak přibývají výškové metry a každý z nich si užívám. Stoupáme rozlehlým kotlem, kde jsme skoro sami. Nahoře přichází jediné trochu nebezpečné místo. Hřebínek. Napravo i nalevo máme prudký sráz a uprostřed prošlápnutou stopu. Nádech, výdech a jde se na to. Pak ještě poslední více než sto výškových metrů svahem a jsme u kříže na Gammerspitze. Lehce pofukuje, čas se zastavil, výhledy na Stubaitské Alpy berou dech. Škoda jet dolů… ale musíme.

A to někdy bývá těžší než nahoru. Není to sjezdovka a trénovat jízdu v čerstvém prašanu, když bydlíte v Praze a chodíte každý den do práce, je nadlidský úkol. Ale nakonec všechno zvládneme. A dolů přijíždíme s velkými zážitky a ve zdraví.

Odměna? Přesně taková, jakou si na hranici s Itálií zasloužím. Kroupová polévka, kterou miluji, a Schlutzkrapfen (taštičky se špenátem a ricottou). A taky strudel, místní pálenka ochucená jako štrůdl.

Dalších 800 výškových metrů

Vyznejte se v tom

Chystáte se na hory s guidem nebo cestovní kanceláří? Vyplatí se vědět, kdo vás vede. Řada „průvodců“ působí v šedé zóně bez potřebného vzdělání a pojištění odpovědnosti. Vždy si proto ověřte kvalifikaci a zpozorněte při podezřele nízké ceně nebo příliš velké skupině.

  • Horský vůdce s licencí IFMGA/UIAGM má nejvyšší kvalifikaci a čtyřletý výcvik. Může vést klienty ve všech typech terénu včetně alpinismu a vysokých hor.
  • Mezinárodní horský průvodce UIMLA vede klienty v horském terénu, ale ne v zaledněných oblastech a technicky náročném alpinismu. Výcvik zahrnuje desítky dnů školení i praxe a má mezinárodní platnost.
  • Průvodci s akreditací NSK působí podobně jako UIMLA, ale bez mezinárodní licence – jejich vedení v zahraničí může být problematické.

Na každou túru jsou stanoveny limity počtu klientů na jednoho guida (např. Mt. Blanc 2 osoby, Matterhorn 1, Grossglockner 3).

„Zítra se tolik nenadřeme,“ hlásí nám večer Radek při plánování další túry. Mimochodem pokud byste chtěli na skialpy v Tyrolsku vyrazit také a nemáte svého Radka, průvodce si můžete najít na webu svazu tyrolských horských průvodců Bergsportführerverband Tirol. Ráno parkujeme ve vesničce Padaun a hned za první zatáčkou nasazujeme skialpy a vyrážíme směr Vennspitze. Sluníčko je dnes na paprsky skoupé, o to větší radost nám udělá, když se pak na chvíli za mraky ukáže, aby nás později pán hor pocukroval sněhovými vločkami.

Před námi se otevře široká kotlina, kterou stoupáme nahoru. Je sobota, a tak lidí výrazně přibylo. Ve svahu mimo hlavní „dálnici“ Radek vytáhne lopatu a prokope se asi půlmetrovým sněhem, aby nám ukázal vrstvy a složení, což je také dobré vyhodnocovat kvůli lavinám během náročnějších túr. Zatímco kope, předběhne nás velká skupina skialpinistů, takže když dorazíme pod vrchol, je tam husto. Sundáváme skialpy a posledních pár metrů ke kříži vylezeme po trávě a ledu na botách. Nebojím se, ale s těžkým lavinovým batohem na zádech pocítím „respekt“, když úzkým hřebínkem šplhám nahoru a po vrcholové fotce zase dolů. To ty ledové plotny…

Stejně nekomfortně se cítím, když přejíždíme svahem za nedaleký vrchol. Turisté zůstali za kopcem a my máme samy pro sebe krásnou prašanovou dálnici. Ta se napojí se na turistickou cestu, po které dojedeme téměř do údolí. 9 kilometrů a 818 výškových metrů. Radek měl pravdu, nadřeli jsme se míň a do penzionu se vrátili s prázdnou hlavou. Ticho kolem nás přerušuje jen šustění sněhu pod lyžemi a občasný smích. V takových chvílích si člověk uvědomí, jak málo stačí k opravdové spokojenosti.

„Nedáte si k večeři řízek?“ ptá se nás paní majitelka, zatímco venku začíná sněžit. „Gerne,“ odpovídáme všichni nadšeně a z porce přes celý talíř nikomu nic nezbude. Tohle jsme si opravdu zasloužili.

Něco malého na závěr

Ráno nás budí sluníčko a okolní louky a hřebeny notně pocukrované sněhem. Do Tyrolska se vrátila zima. Neděle je den odjezdu, a tak volíme kratší trasu. Vyjedeme lanovkou ve středisku Steinach (mimochodem, to je areál, který míjíte při stoupání na Brennerský průsmyk) a pokračujeme po hřebeni na Nösslachjoch a Egge Berg. Sice na nás praží sluníčko, ale opírá se do nás tak silný vítr, že mám o vrstvu víc než v minulých dnech. Na Nösslachjochu se rychle fotíme a pokračujeme na Egger Berg a zadní stěnou slyžujeme na horskou silnici. Ta je ale vhodná tak leda na odření lyží, a tak vyšlapeme dalších asi 50 výškových metrů na sjezdovku.

Carvingovým obloukem doplachtíme do mezistanice lanovky, kde si neodpustím kynutý knedlík s vanilkovou omáčkou. „Prosím, můžete mi jí trochu přidat?“ žadoním u obsluhy.

Nebýt silného větru, bylo by dnešních 9 kilometrů a 400 výškových metrů za odměnu.

Sedáme do auta a vyrážíme domů a já vím, že se sem zase vrátím. Klidně hned o letních prázdninách. Tenhle kout mě učaroval svou skromností, klidem, prostorem a krásnými skálami.

„I já se vrátím,“ říká horský vůdce Radek Lienerth, i on zde byl poprvé. „Ať už s klienty nebo s aspiranty našeho kurzu. Moc se mi zde líbí,“ dodává.

Wipptal je místo, kam jsem se dostala vlastně náhodou. Teď už se budu vracet schválně.

Zdroje:

  • Autorský článek