Když vyrážíte na klasický běžecký závod, dlouho dopředu víte, jak je trať dlouhá, kudy povede a jaké vás kde čeká převýšení. Zároveň si na ní můžete každý rok porovnávat svůj výsledek a sledovat tak svoje zlepšení. Ovšem při orientačním běhu podle mapy s jasně stanoveným pořadím kontrol si závodníci sami vybírají, kudy poběží, takže nikdy předem přesně neví, co je na trase překvapí. Tlak překonat osobák tím odpadá.

Zdroj: Youtube

Hlavním předzávodním vodítkem je při orienťáku časový údaj, který říká, za jak dlouho by měl trať zdolat ten nejlepší. U klasické trati to bývá zhruba 90 minut (ženy mají trať kratší: 70 minut). Orienťák má však i kategorii middle (zabere asi 35 minut) a sprint (15 minut). Na startu se sice nějaký vzdálenostní údaj dozvíte, ale ani ten není zcela určující – každý totiž může naběhat jiný počet kilometrů.

„Trať je spočítána vzdušnou čarou. To ale ne vždy znamená optimální trasu. V cestě vám může stát třeba kopec, který bude výhodnější oběhnout než se přes něj sápat,“ vysvětluje Jan Picek z Českého svazu orientačních sportů (ČSOS) s tím, že realita nakonec bývá zhruba o pětinu delší. Počet kontrol závisí na staviteli trati, u hlavních kategorií se pohybuje mezi dvaceti a třiceti, úplní začátečníci si vystačí třeba se sedmi až patnácti check-pointy. Je nasnadě, že start neprobíhá hromadně, ale intervalově – jednoduše proto, aby od sebe závodníci ‚neopisovali‘ a každý si kontrolu našel sám.

Zábava i relax

Obliba orientačního běhu roste. Svědčí o tom i rozšiřování členské základny ČSOS, která se za posledních pět let rozrostla o tři a půl tisíce zájemců (obě pohlaví jsou zastoupena víceméně vyrovnaně). K tomu závody lákají i neregistrované nadšence z řad veřejnosti.

„Je to zábava a velké dobrodružství. Lidé se snaží hledat aktivity, kterými by vyvážili své zaměstnání. Takže když sedí celý den u počítače, rádi se vyrazí odreagovat do lesa. Ne každému jde o výsledek, někdo odpočívá třeba nad studováním mapy, starší ročníky u toho zase klidně stihnou nasbírat houby. U dětí, které k nám do oddílu chodí, netlačíme na výkon a nezakazujeme jim ani jejich další oblíbené aktivity – tím se dost odlišujeme od jiných sportovních odvětví. Nesnažíme se být jen profi sport, lidé si k nám rádi chodí jen tak pro zážitky,“ vyjmenovává Picek benefity orienťáku. Štědrý časový limit závodu myslí na všechny.

Na druhou stranu připouští, že zatímco u klasického běhání je trend mířit do lesů, v orienťáku funguje opačný přístup, vedle drsné přírody a mimo civilizaci se stále více závodů rodí ve městech a parcích. „Protože i ta jsou orientačně velmi zajímavá,“ říká Jan Picek.

Za nejlukrativnější českou lokalitu ale platí unikátní terény pískovcových skal, jako je Kokořínsko, Český ráj nebo Adršpašsko-teplické skály. Bohužel do nich ochránci přírody příliš závodů nepouští, proto také jejich kapacita bývá okamžitě vyprodaná. To je třeba případ srpnových Pěkných prázdnin v Českém ráji – přestože nabízí místo pro 1 300 běžců, jsou vyprodané cobydup.

Když to chytne celou rodinu

Jak s orientačním během začít? Pro úplného začátečníka je dobrou volbou navštívit některý z přibližně čtyřiceti volně přístupných areálů pevných kontrol, které se nachází napříč celou republikou. Trochu se to podobá geocachingu. Plánek s pevně rozesetými kontrolami zpravidla získáte v příslušném informačním či sportovním centru nebo třeba ubytovacím zařízení či restauraci. Ti odvážnější vyrazí naostro do lesa nebo rovnou na závod.

Jak velmi specifická mapa vypadá, si můžete nastudovat třeba na přehledném webu zacitorientak.cz. Organizátoři závodů nově příchozí vítají a mají pro ně přichystanou vlastní kategorii. Ničeho se nebojte, na úvod dostanete instrukce. Pokud by orienťák vás nebo vaše děti chytl, můžete se přihlásit do některého z více než dvou set oddílů. Na orientačním běhu je skvělé, že se mu společně věnují celé rodiny, každý člen má svou kategorii. Malé děti, zhruba do osmi let, navíc mohou závodit v doprovodu svých rodičů. Tréninky se pak skládají zčásti z běhání, zčásti z práce s mapou, kdy se po lese hledají třeba fáborky.

„Nedá se úplně říct, která dovednost je důležitější, práce s mapou a fyzická příprava jsou provázané. Ideální je zvládat číst mapu za běhu a odhalit při tom všechny ‚špeky‘ stavitele trati, který přece jen chce závodníka legálně trochu nachytat,“ popisuje Jan Picek. Myslí tím, že tvůrce trati kontrolu raději schová do seběhu, kde je hůře viditelná, než na kopec. Nejen v takových chvílích se vyplatí umět zachovat chladnou hlavu. „Ale například v dětských kategoriích rozhoduje mapa. Kdo ji umí dobře ovládat, zpravidla vyhraje,“ dodává.

Samozřejmě že v tomto ohledu je klasické běhání snazší, někdo se může bát, že se ztratí, může mít strach z pobytu v cizím lese... Pravdou je, že bloudí i ti nejlepší, každý ale nakonec správnou cestu najde. Ostatně v lese nejste sami a v případě nouze vám zkušenější závodník jistě rád poradí.

Zdroje:

  • Kondice 7/2019
  • https://www.orientacnibeh.cz/
  • https://www.rei.com/learn/expert-advice/orienteering-basics.html
  • https://orienteeringunlimited.com/orienteering/what-is-orienteering/