Hlava a záměr pohybu vpřed
Kromě nastavení a práce končetin je zásadní také držení hlavy a záměr pohybu vpřed. U řady lidí se při běhu (a nejen při něm) setkávám se situací, kdy jim hlava padá vpřed do předsunutého držení. Od nastavení hlavy se ovšem odvíjí napřímení celé páteře. Pokud hlava není v opoře a padá do předsunu, krční páteř i zbytek páteře nejde do napřímení, ale naopak do komprese. V kompresi je bohužel větší zatížení meziobratlových plotének a přidružených tkání kolem páteře. Další důležitou věcí je záměr pohybu, tedy to, kam se díváme a kam se vnitřně chceme dostat. U stoje, chůze a běhu šikmo vpřed a nahoru. Záměr pohybu totiž zvyšuje tendenci těla se napřímit.
Přesun těžiště
Pro dynamický, ale zároveň ekonomický běh je třeba efektivní přesun těžiště ze strany na stranu. Přesun těžiště je zajištěn rotací hrudní páteře v napřímení. Pokud chybí napřímení nebo potřebné opory na horních končetinách, k rotaci hrudní páteře nedochází a pohyb se děje v přechodu mezi hrudní a bederní páteří, tzv. Th-L přechod. V takovém případě se pohybuje celý hrudní koš společně s horními končetinami a „létá“ dopředu střídavě na levé a pravé straně. Je to pak velice vyčerpávající. Přesun těžiště prostřednictvím rotace hrudní páteře je rotací na úrovni jednotlivých obratlů a je zajištěn oporami na lopatkách a horních končetinách, ke kterým pracují svaly hrudníku a celého trupu. Při pohledu na takového běžce si všimneme, že zůstává stále v ose – jako kdyby spolknul pravítko.
Práce horních končetin
Jak již bylo řečeno, pohyb horních končetin je pro efektivní běh naprosto nezbytný. Velice často se setkáme s tím, že běžci mají horní končetiny přitažené k hrudníku. Učí se to v domnění, že díky tomu uspoří energii. Bohužel je tomu přesně naopak, protože pak práci přebírají dolní končetiny, místo aby pracovalo celé tělo. Horní končetiny jsou tedy před tělem v oporách. Lopatky jdou od sebe, lokty jsou taženy směrem od těla. Při pohybu horní končetiny vzad by k velkému rozsahu pohybu docházet nemělo, protože my se od této končetiny imaginárně odrážíme. Druhá končetina jde vpřed a my se k ní snažíme přitáhnout celý svůj trup.
Práce pánve a dolních končetin
Práce dolních končetin a pánve se ve velké míře odvíjí od práce horních končetin, trupu a od vlastního odrazu dolní končetiny. Pokud nám nefunguje výše uvedené, tak nám těžiště padá dolů a celou práci musí oddřít svaly dolních končetin. V případě, že máme zajištěnou stabilitu trupu, kvalitní přesun těžiště a napřímení pánve, ohyb v kyčli nám provede sval m. iliopsoas (sval bedrokyčlostehenní) – ten dokáže zvednout končetinu hodně vysoko a lehce. My pak máme pocit, jako kdyby do tohoto pohybu šla končetina úplně sama. Co se týče odrazu, tak ten by měl být veden primárně z malíkové hrany přednoží a posléze z konečků prstů. Pracují hluboké svaly chodidla, silné lýtkové svaly a m. gluteus maximus (velký sval hýžďový). Jeho práce se zvýrazňuje při běhu do kopce. Dopad končetiny by měl být veden co nejvíce na prsty, protože přednoží a prsty jsou pružné, tudíž dokáží ve spolupráci s lýtkovými svaly náraz utlumit. Patní kost nikoli. Při dopadu na patu jsme navíc méně stabilní a padá nám těžiště. Naše tělo pak musí vynaložit dost energie na to, aby těžiště opět zvedlo.
Zdroj:
https://www.databazeknih.cz/knihy/rehabilitace-motoriky-cloveka-fyziologie-a-lecebne-postupy-362893