Zdroj: VLM

Na gymnastiku má Bára spoustu pěkných vzpomínek, ale „svoje dítě bych na ni asi nedala,“ říká. Cvičit začala, když jí byly čtyři roky. Moderní gymnastice se věnovaly i její maminka s babičkou. Bára tak přirozeně začala cvičit taky a postupem času se od rekreačního cvičení dostala k vrcholové gymnastice. Absolvovala ranní tréninky, pak šla do školy, po obědě zase na trénink. Domů se vracela až k večeru autem s trenérkou. Stoupala rychle nahoru a v deseti letech se dokonce stala mistryní republiky.

“Dodnes si to vítězství pamatuju a když slyším v rádiu skladbu, na kterou jsem sestavu cvičila, pookřeji a přehrávám si tu chvíli v hlavě. Možná bych pár jednodušších cviků ze sestavy ještě zvládla. Je to silný zážitek uchovaný hluboko v srdci. “

Vzpomíná ale taky na to, jak se tehdy, coby malé gymnastky, musely před tréninkem vážit, údaje se pak zapisovaly na nástěnku a kdo od minule přibral nějaké to deko, musel běžet pár koleček po tělocvičně navíc. „Dnes mi to, s odstupem času, připadá opravdu absurdní, to jsem se mohla ráno víc nasnídat nebo napít a hned tam těch pár deka přibylo. Hlavně později, ve vývinu těla, to pro organismus dvakrát zdravé nebylo. Ale doufám, že se současný přístup ke sportu, vlivem doby, proměnil.“

Po jejím největším osobním úspěchu, šla ale výkonnost postupně dolů a dlouho pak sbírala odvahu na to ze sportu odejít. “Přeci jen, když jste v tom prostředí od malička, berete to jako pevnou součást vašeho života.”

Se sportem se rozloučila nakonec až v patnácti letech, když nastoupila na gymnázium. „Studium vyžadovalo spoustu času. Takže už nebylo třeba hledat žádné zástupné důvody,” vzpomíná.

Sport ale úplně neodřízla. Po gymnáziu se přihlásila na UK FTVS, na fyzioterapi. “Tím, že obor spadal pod tělovýchovnou fakultu, měli jsme i my - fyzioterapeuti, zápočty ze sportů. Atletika, gymnastika, bojové sporty a sebeobrana, plavání.” Na FTVS se ale nejvíc nadchla pro jógu a to díky lektorce Kataríně Mikulandové.

Od druháku pracovala u své profesorky. “Prošla jsem si takovým kolečkem: od klasické rehabilitace, LDNky, domovů pro seniory a nemocnice přes Centrum komplexní péče až k vlastní praxi s psychosomatickým zaměřením.“

Skončila až poté, co nastoupila do Divadla Na zábradlí. “To už nešlo sedět na dvou židlích.”

I když fyzioterapeutkou bývá často i v zákulisí: „Když mě nebo někoho z kolegů něco bolí, vím, co dělat… V šuplíku mám tejpy. Zrovna dneska budu tejpovat kolegyni z rekvizitárny.“


Zdroj: autorský rozhovor s Barborou Bočkovou