Jak se v této době udržet fit? „Najděte věci, co vám dělají radost“

Rozhovor vyšel také ve formě audia. Můžete si ho pustit zde. O nadváze se někdy říká, že je genetická. Můj tatínek s oblibou vždy omlouval svou plnoštíhlost geny. Když mě trápí kila navíc, do jaké míry to můžeme svádět na geny? Každému je něco dáno. Já říkám, že pán Bůh je spravedlivý a vždy dá člověku něco, s čím musí zápasit. Ona by to byla velikánská nuda, kdyby nám šlo všechno samo. Je pravda, že geny sice hrají nějakou roli, ale člověk dopředu ví, že když jeho maminka, babička vypadá nějak, tak s největší pravděpodobností i já se časem dopracuji k podobné postavě. A v mé moci je nějak to ovlivnit – zpomalit, zvolit trošku jiný přístup v jídle, k pohybu. Což mi samozřejmě určuje to, jak byla zvyklá maminka s babičkou. Tam hrají rituály roli, a když měním zajeté koleje, je to tak trochu revolta. Na druhou stranu v psychologii potřebujete mít pokoru. Vy nikdy nebudete mít sto procent, nikdy nebudete mít vše. Vždycky je něco za něco. Tak jestliže zrovna pozadí vám nadělila generace před vámi, zase třeba ale máte krásné husté vlasy. Samozřejmě ten, kdo má to pozadí, řekne: ‚No, krásné husté vlasy to není nic, to se dá řešit, máte třeba paruky.‘ A někdo jiný, kdo nemá ten zadek, říká: ‚Hele, parukami to nezachráním a ten tvůj zadek? Stačí se slušně obléci. Najdi vizážistku, ona ti pomůže.‘ My samozřejmě chceme dokonalost. Náš život směřuje k tomu dělat věci tak, jak nejlépe umíme, ale je občas potřeba mít pokoru v tom, že když se nám něco povede udělat hodně dobře, tak to už je ta pochvala. To jsou ty lázně, do kterých dojedeme, mentálně. A pak zase musíme chvíli o něco usilovat. Takhle to je. Mně se líbí, že jste použila slovo pokora, mě napadl kompromis. Co to ta pokora vlastně je? Já slovo kompromis nemám úplně ráda. Pokora je slovo, které mě netrápí, a ráda s ním operuji. Takže jde o to uznat to, co nám bylo dáno po předcích? V něčem nám nadělili, abychom se posunuli, takže to je komplikace, ale byli spravedliví. Pán Bůh je spravedlivý, nadělil nám nástroje. Na nás je vzít je do ruky. A někdy se vám je nechce tak dlouho držet nebo jsou někdy těžké… Je to úděl. Velkým tématem dnešní doby je hubnutí a stres. Vy se stresem zabýváte? Ano, všechno souvisí se vším. A stres, to je to slovo, které nás provází 24 hodin denně. Zvlášť teď. Je potřeba říct, že stres k životu patří. Je tu proto, aby nás ochránil, ne proto, aby nás zmasakroval. My s ním bohužel pracujeme ne úplně chytře. Takže pro nás je velikánský strašák. Je potřeba se na věci koukat tak, že všechno má rub a líc, takže je něco, čemu se říká eustres. Potká nás výborný, báječný zážitek, to je ta výhra ve sportce. A pak máme distres a to jsou ta trápení, která nám život čas od času nadělí. Pokud bych to hodně zjednodušila, tak stres v nás vyvolává nějakou emoci. Ať tu hodně pozitivní, nebo hodně negativní. A jídlo s sebou nese emoce. A i když jsme ve stresu pozitivním, eustresu, zapomínáme na dodržování základních pravidel: najíst se, napít se, odpočinout si a trochu se hýbat. Na to v té euforii zapomenete. Jako děti, když jsou šťastné, spokojené, tak vy také nemusíte jíst. Ale až stres opadne, tak to chybí. Stejně tak, když máte veliké trápení a stres je ten stres, jak ho většina z nás vnímá, tak zase není chuť. Když to řeknu zjednodušeně, kašlete na všechno ostatní. Ať už z toho důvodu, že se toho stresu chcete zbavit, nebo vás už ten stres obral o schopnost se nějak starat sám o sebe. Takže v tu chvíli opět kašlete na to, jestli se najíte, nenajíte, jestli se napijete vody, jestli půjdete na čerstvý vzduch, jestli naspíte tolik, kolik potřebujete. Takže v tom je ten stres ohrožující. Ohrožuje naše stravovací návyky, režim, pravidelnost v jídle nebo náš organismus jako takový? Vždy když jste ve stresu, tak první poučka je, jak Švejk říkal: ‚Hele, hlavní je mít klid a nohy v teple.‘ Je potřeba se opravdu v klidu najíst, odpočinout si a přijmout fakt, že to období pro mě bude asi složité. Pravda je ta, že eustresu nemíváme zase až tolik a občas si tak trochu zahřešit můžeme. Ale v těch stresových, smutných věcech je potřeba říct, že se nejdříve musí uspokojit základní tělesné potřeby, které tam jsou. A to je jídlo, spánek a odpočinek. V současné situaci se učíme pracovat se zvýšenou zátěží všichni, jsme na home officech, svazují nás různá omezení. Můžete poradit nějaké techniky pro práci se stresem? První, co vždy ctím, je nadhled. To znamená si v klidu říct, že teď je krušná doba, je stresová. Všichni lidé jsou svým způsobem vykolejení z konceptu, protože to je něco, co neznáme. I reakce tomu budou odpovídat. Nervozita narůstá, strach narůstá, není to nic příjemného. Všichni jsme tak trochu vyhozeni ze svých zvyků, svých stereotypů. Samozřejmě se velmi bojíme. Bojíme se o své zdraví, o zdraví svých nejbližších, a tak úplně nevidíme světlo na konci tunelu, že nás z toho tyhle zaručené metody vyvedou. O to víc je potřeba dodržovat základní, jednoduché stereotypy. Znovu opakuji: dobře se najíst, napít, vyspat se a odpočinout si. I když to vlastně zdánlivě nejde. Už jen to, že vím, že jsem v mimořádné situaci, mi trošičku pomáhá získat nadhled. A co dechové techniky a meditace? Dechová cvičení fungují skvěle a jsou základem relaxace. To, jak dýcháme, tak žijeme. Takže i když se to spoustě lidem nelíbí, dechová cvičení jsou účinná. Trochu nevýhodné je, že dechová cvičení spadla do kategorie něčeho umělého. Učíme se dýchat. Ta dnešní doba je divná. My se učíme jíst, stavíme si jídelníčky, my se učíme odpočívat. V prvobytně pospolné společnosti, kdybyste se vrátila v čase, tak na vás budou koukat jako na blázna. Vy se učíte odpočívat? Jak jako? Aktivní odpočinek, pasivní? Začíná to být trochu moc složité. A my se učíme dýchat?! Zvláštní, legrační. Takže někdy je trochu odpor k dechovým technikám, protože se je učíme v takovém umělém prostředí. Ale ona stačí chůze. To je můj nejoblíbenější pohyb. Můžete jít pomalu, rychleji, hodně rychle. Podle toho, jak jdete, tak dýcháte. Nejjednodušší a nejlepší dechové cvičení je, když máte možnost chvíli chodit, když vám to jde a děláte to rádi. Můžete také běhat. A tam krásně vidíte práci s dechem. A tomu, kdo úplně není do sportu, bych přidala ještě jeden hit, když jsme u té práce s dechem – lidé odnepaměti zpívali. Dětem se zpívaly ukolébavky a ty vypadají úplně jinak než marš, kterým se šlo do války. Já si myslím, že hudební výchova, která je trochu podceňovaná a při níž se kolikrát ani moc nezpívá, což mě moc mrzí, protože… já kdybych vám zazpívala, to byste koukala. Já nemám hudební sluch, zpívám strašně, ale zpívám ráda. Doma, v autě. I když jsem jela k vám, tak jsem si pustila muziku a zpívala si, aby ten stres z rozhovoru, obava, jak to bude vypadat, odplul. Svým způsobem mi ta písnička nějak pomůže v tom se vyladit. Když se potřebuju zklidnit, tak kolikrát stačí si pustit muziku a trochu si tam pobrouknout, nemusíte ani broukat. Někomu stačí, že si jen pustí muziku a nechá ji plynout do uší. To je také jedna z metod, kterou mám já docela ráda. Mně se líbí, že máte jednoduché metody. Takové docela tradiční. Já jsem taková jednoduchá. Když budete chtít ještě jednu metodu s tím pohybem, tak tanečnice také nejsem dobrá, ale tančím ráda. A k muzice čas od času přidám pohyb, to mi docela pomáhá. A i když jsem týmový hráč, tak nejsem ten, co by chodil do kurzů tance anebo křepčil s ostatními okolo ohně. To není úplně pro mě. Ale sama pro sebe si kolikrát s tím tělem takto pohraji. Existují situace, kdy jsme hodně ve stresu, třeba když nám umře někdo blízký, kdy se vůbec nevyplatí pouštět se do hubnutí anebo jiných velkých změn životního stylu? Asi obecně platí, že hubnout není úplně snadné. Potřebujete si k tomu udělat prostor. Ovlivňuje to vztahy okolo vás, jestli vám ti druzí fandí, nebo naopak vás v tom nechají samotnou. Takže platí asi to, že v době největšího stresu a presu měnit stravovací návyky je hrozně složité. Protože ony budují základní pocit bezpečí. A situace, kdy přijdete o někoho hodně blízkého, je velké nabourání vaší životní jistoty. A ve chvíli, kdy jsou jistoty ve vašem životě nabourané, začínat s hubnutím, tedy měnit jistoty, které se týkají jídelního stereotypu, tak to je těžké. Ale někdy se stane, že to holt musíte přijmout i tak. Jenom si to v klidu rozmyslet a říct si, jaká pomoc by pro mě byla asi vhodná nebo co by se mi hodilo a o koho se mohu opřít. A podle toho si stavíte i svůj tým. Ve chvíli, kdy se v životě úplně nedaří a není to stoprocentní, je podstatné nebýt na to sám. Pak se vyplatí, když máte někoho, kdo vás bude provázet pohybem, kdo vám sestaví jídelníček. Jediná rada, kterou k tomu mám: vybírejte lidi, kteří jsou vám nějakým způsobem příjemní. Nemusí být blízcí, ale musí vám být příjemní. Musíte mít pocit, že jsou na vaší vlně a že vám fandí. Máme tu opět omezení vycházení. Na jaře kolovala po internetu spoustu vtipů, jak lidé ztloustli v karanténě, ztratili formu. Co byste radila dělat s obavami, že když jsem teď zavřená doma, ztratím pracně vybudované křivky? Spousta lidí to řeší jako velké téma. V této době se opravdu učíme něco nového. A v psychoterapii platí, že člověk dělá věci tak, jak v daném okamžiku nejlépe umí. To, že po bitvě je každý generál a já jsem to mohl udělat takhle a takhle, když už znáte více okolností, to je zase něco úplně jiného. Asi je potřeba říct, že procházíme obdobím, kdy být na sebe hrozně přísný a striktní nemá smysl. Tohle období je pro nás tak strašně nové, že se budeme snažit ho nějakým způsobem přežít tak, abychom své životy úplně nerozbourali. To znamená nejenom abychom nerozbourali svou figuru, ale aby se nám nezbortily vztahy s nejbližšími. Je to trochu o přehodnocení priorit a o náhledu, co vlastně v daných podmínkách dělat můžu a co ne. Všichni musíme nějakým způsobem změnit životní návyky alespoň pro nejbližší období. To je jasné. Pokud vím, že mám jídlo ráda, tak ve chvíli, kdy mám omezený pohyb, je potřeba si nějakou racionální úvahou říci, kolik toho jídla bych tak asi měla za den sníst. Pravda je, že kolikrát nepříjemné pocity zajídáme. Protože nemáme žádnou jinou aktivitu, která by nám přinesla útěchu. Ono dát si tabulku čokolády, to je výborné, rychlé a hned se vám zlepší nálada. Když nám doma vytekla pračka, tak moje asi čtyř- nebo pětiletá dcera, když jsem tam s hadrem notně nadávala, tak přicapala v té vodě a říkala: ‚Maminko, dej si Delisu, zlepší ti náladu.‘ Znala to z reklamy. Je potřeba si říct, že to je jiný životní styl a jemu to chce přizpůsobit stravovací návyky i možnost pohybu. A to, co je podle mě nejtěžší – musíme si najít nějaké nové podněty nebo aktivity, které nám přinášejí radost. Já vím, že to zní strašně. A někdo si říká: ‚Ono se jí to zase vykládá v takové době.‘ Ale je potřeba si najít na tom špatném něco dobrého. A tohle je velká výzva pro nás všechny. Protože většinou, když spolu chtějí lidé mluvit a stojí ve frontě nebo kdekoli, tak vždy najdete společného jmenovatele. Nejdřív urči společného nepřítele, na základě toho se spojíme. Je to trochu taková nálada. Hodně nadáváme, hodně se zlobíme. Je to ventilace napětí jako taková. Je to fajn. Chodí za vámi klienti s problémy, asi jich není málo. Jak to děláte, že jste stále taková pozitivní? Nejste první, kdo se ptá. Někdy mi to přijde legrační. Ale první, co udělám, poděkuji domů předcházejícím generacím. Já mám veselou povahu. Odmalička. A musím říct, že jestli něco nejsem, tak nejsem náladová. V noci mě vzbudíte s čímkoli a já jsem taková uvolněná, hned nastoupím do tohoto svého módu. Na druhou stranu se taky dokážu rozčílit, naštvat, ale je to rychlé, cholerické. Spousta lidí má představu, že za mnou chodí hrozně moc nešťastných lidí s trápením. To je pravda. Ale s těmi lidmi můžu pracovat proto, že vidím světlo na konci tunelu. Takže i když je to trápení sebevětší, tak když s těmi lidmi pracuji, jsem si jistá, že může být lépe. Možná to mě drží u mé profese. Marta Boučková Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Specializuje se na sociální psychologii, oblast mezilidských vztahů, na partnerské poradenství a na psychologii hubnutí. Od roku 1994 má soukromou praxi, kam za ní přicházejí ženy i muži, kteří řeší partnerské i osobní problémy.

Jak se v této době udržet fit? „Najděte věci, co vám dělají radost“

Předchozí z rubriky

Následující z rubriky

Jak se v této době udržet fit? „Najděte věci, co vám dělají radost“

Odebírejte newsletter Kondice

Předchozí z rubriky

Následující z rubriky