Dlouhá léta se na dospělé hráče koukalo trochu jako na lidi, kteří si omylem zapomněli sundat batoh ze základky. Jenže španělský server 3DJuegos připomíná, že u lidí narozených v 80. a 90. letech nejde nutně o útěk před dospělostí, ale spíš o logickou reakci na svět, který jim sliboval víc, než mohl splnit. Mileniálové od dětství slýchali, že když budou pilní, vystudují a zatnou zuby, čeká je lepší život než jejich rodiče. Místo toho přišly jen drahé byty, stres a nejistota.
Hra jako místo, kde svět konečně dává smysl
Na rozdíl od života, kde můžete makat celé roky a stejně vás doběhne účet za energie, hra obvykle nabízí krásně průhledný obchod: snažíš se, zlepšíš se, dostaneš za to odměnu. Je to prostředí jasných pravidel, okamžité zpětné vazby a opakovaných pokusů, což je pro generaci zvyklou na nejistotu skoro psychologický wellness pobyt.
Když v práci nevíte, jestli vás pochválí, povýší, nebo pošlou na další „motivační meeting“, v on-line hře alespoň víte, proč jste dostali přes prsty. A ano, někdy je právě tahle předvídatelnost důvod, proč člověk večer radši zapne konzoli než další díl reality show o tom, kdo komu ukradl partnera a krém na obličej.
VIDEO: Kdy vzniká závislost na mobilu či sociálních sítích?
Výzkum publikovaný v Royal Society Open Science sledoval 703 dospělých hráčů Nintenda Switch a jejich hraní napříč více než 140 tisíci hodinami ve 150 hrách. Výsledek je pro všechny herní moralisty trochu studenou sprchou. Samotný počet odehraných hodin totiž nebyl dobrým ukazatelem duševní pohody.
Důležitější bylo, jakou hodnotu hráči hraní přisuzovali a jak do jejich života zapadalo. Jinými slovy, není totéž dát si po práci hodinku hraní pro radost, nebo propadnout nočnímu maratonu, po kterém člověk zaspí práci, zapomene na partnera a snídá studenou pizzu z klávesnice.
Pozor, není hráč jako hráč
I další studie zkoumaly, jak hraní souvisí se stresem, osamělostí, depresivními příznaky, sociální podporou i partnerskou spokojeností. Ukázalo se, že horší psychická pohoda se častěji pojí s hraním jako únikem, větším množstvím času stráveným on-line a hlavně převážně sólovým hraním.
To ale pořád neznamená, že každý třicátník s gamepadem je tikající sociální bomba. Spíš to znamená, že záleží na tom, jestli je hra koníček, ventil a zábava, anebo únik před skutečným životem.
Problém se pozná jinak než podle ovladače
Psychologové proto rozlišují mezi běžným hraním a problematickým hraním. Studie ve Frontiers in Psychology na vzorku 2734 lidí našla negativní souvislosti hlavně u problematického hraní, a to ve vztahu k psychickým symptomům, zvládání stresu, sebevědomí a celkovému fungování.
Tady už nejde o to, že si někdo večer zahraje, protože ho baví fantasy svět, fotbalový simulátor nebo strategické dobývání vesmíru. Červená kontrolka se rozsvítí ve chvíli, kdy hra začne vytlačovat práci, vztahy, spánek, hygienu a všechno, co se nedá pauznout tlačítkem „Start“.
Hráči nejsou ztracené děti, ale dospělí s únikovým tlačítkem
Americká psychologická asociace připomíná, že pojem herní poruchy je mezi odborníky stále předmětem debat, ale zároveň uznává, že u některých lidí může hraní skutečně výrazně zasahovat do více oblastí života a zaslouží si pozornost. Hra může být radost, koníček, sociální prostor i mentální sprcha, ale také problém, když přeroste přes hlavu.
U většiny dospělých hráčů však ovladač v ruce neznamená „nezralý kus“, nýbrž člověka, který si našel způsob, jak po dni plném excelových tabulek, účtů a nekonečných notifikací zase na chvíli získat pocit kontroly. Takže až příště někdo protočí oči nad třicátníkem u PlayStationu, možná by si měl položit zásadnější otázku: Není náhodou ten hráč jen psychicky odolnější než my všichni ostatní, kteří scrollujeme do půlnoci a říkáme tomu mylně odpočinek?
