Mám dvě děti, práci, domácnost a hypotéku. I když jsou moje dny nabité povinnostmi, někde hluboko ve mně se pořád ukrývá holka, která by nejraději zahodila všechny starosti, oblékla si džíny, šla tancovat a vrátila se domů nad ránem.
Někdy mám pocit, že jsem se v dospělosti tak úplně nenašla. Ne že bych nezvládala běžný život. Nakupuju, vařím, dělám všechny možné domácí práce, vyzvedávám děti, platím účty. Zkrátka funguju. Na první pohled docela normální čtyřicátnice, která má svůj život pevně v rukou. Jenže pak přijde chvíle, kdy se přistihnu, jak přemýšlím, že bych místo sobotního úklidu nebo hraní s dětmi stokrát raději vyrazila ven s kámoškama. Bez cíle, bez plánů, jen tak bloumat městem, sednout si na kafe a užívat si život. Smát se hloupostem a neřešit, co bude k večeři a jestli má dcera hotové úkoly.
A právě tehdy se ozve někdo z okolí. „Ty jsi fakt jak zamrzlý puberťák.“ Máma nechápavě kroutí hlavou, partner má pocit, že bych měla být zodpovědnější, a kamarádi se zase baví tím, že se ve svých představách a touhách příliš neliším od holky, kterou jsem byla před dvaceti lety. A možná mají i pravdu. Jenže já si někdy říkám, jestli jsme se jako dospělí náhodou nezačali brát až moc vážně.
Kde se ztratila ta bezstarostná holka?
Když se vracím do studentských let, vybavuje se mi především pocit lehkosti. A to jsem nejspíš tehdy neměla o nic méně problémů, než mám dneska. Život byl ale tak nějak otevřený, plný možností a já měla pocit, že všechno teprve začíná. Nemusela jsem plánovat každý den, myslet na ostatní ani se rozhodovat za celou rodinu. Když jsem měla chuť někam jít, prostě jsem šla. Když jsem chtěla celý den prolenošit, nikdo ode mě nečekal, že mezitím stihnu vyprat tři pračky. Coby teenagerka jsem byla tak nějak permanentně spokojená.
Vzpomínám na všechny ty bezstarostné večery s kamarádkami, spontánní nápady, diskotéky, dlouhé rozhovory o ničem. Byly to chvíle, kdy jsme řešily hlavně to, co si vezmeme na sebe, kdo se nám líbí a kam vyrazíme o víkendu. Jak málo nám stačilo ke štěstí! Dneska dokážu strávit půl hodiny přemýšlením, co uvařit, aby to jedly děti, bylo to zdravé, rychlé a ideálně aby po tom nezůstala hora nádobí.
Nechci tím říct, že bych se chtěla vrátit v čase a vyměnit svůj současný život za ten tehdejší. Miluju svoji rodinu i práci, kterou dělám.. Jen mi někdy chybí ta verze mě samotné, která nemusela být pořád k dispozici, všechno organizovat a na všechno pořád myslet. Mentální přetížení umí člověka po 40 pořádně vyšťavit, možná to taky znáte.
Vnitřní dítě nebo rebel
Skutečnost, že se v nás někdy ozývá jakýsi rebel, který nechce jen plnit povinnosti a chovat se přiměřeně věku, je podle odbornice vlastně důkazem, že jsme stále ve spojení s pravdivými částmi sebe sama. „Osobně ve své praxi moc ráda pracuji v systému vnitřní rodiny (Internal Family Systems /IFS), což je metoda, která vychází z předpokladu, že naše osobnost se skládá z mnoha podosobností. Některé jsou dominantnější a jiné se třeba téměř neprojevují,“ vysvětluje Alena Obrtelová, transformační koučka a průvodkyně životní změnou. Její klienti prý dávají těmto podosobnostem různá jména, například „vnitřní dítě“, „kritik“, „rebel“, „máma“.
VIDEO: V čem vám může pomoci sebekoučink
„Je skvělé naučit se se svými částmi udržovat s kontakt, nechtít je umlčet, ale naopak – být zvědaví. Ptát se: Co mi tato moje část chce sdělit? Z jakého důvodu se ozývá právě v této situaci? Co do mého života vnáší? Před čím mě chce uchránit? A jaká jiná moje část k tomu teď má co říct? Pokud si dovolíme pustit k sobě určitou dávku hravosti a zvědavosti, mnohem lépe sami sobě porozumíme a přijmeme své odlišnosti. Můžeme snáze uvidět dary v tom, v čem jiný vidí nevýhodu. A hlavně si tím udržíme svoji jedinečnost. Nemusíme se přece všichni vejít do stejných připravených škatulek a chovat se přesně tak, jak od nás někdo očekává,“ myslí si Obrtelová.
Páteční večer v bačkorách u televize
Dospělost ale umí být občas zákeřná. I když se člověk třeba rozhodne udělat něco bláznivého, okamžitě mu naskočí seznam věcí, které by měl ještě zařídit. Kdo vyzvedne děti? Je nakoupeno? Nebude to vypadat v mém věku už blbě? A tak místo tanečního parketu v pátek večer zase skončím doma u seriálu s hrnkem čaje.
Nechybí mi přitom ani zdaleka večírky jako takové. Chybí mi hlavně ten pocit svobody. Možnost být chvíli jen sama sebou, ne být nonstop něčí mámou a manželkou. Nemuset být pořád užitečná. Nemuset mít plán. Nemuset mít výčitky, když zrovna nic nedělám.
Dospělá žena s duší teenagera
Nevím, jestli je to nějaký druh nostalgie, neochota definitivně dospět, nebo jen přirozená touha na chvíli uniknout ze stereotypu. Možná je to všechno dohromady.
Rozhodla jsem se, ale že se za to nebudu stydět. Nevidím důvod, proč by čtyřicetiletá žena měla automaticky přestat poslouchat písničky, na které kdysi tancovala v klubu nebo proč by měla každou volnou chvíli věnovat domácnosti. Věk přece nemusí znamenat, že člověk odloží všechno svoje potěšení do krabice a uloží je na půdu. „Já se ve své praxi setkávám se ženami, které se ve svém životě ocitají v bodě, kdy cítí, že nežijí tak, jak by chtěly. Najednou si uvědomují, že jak šel život, tak přijaly různé pracovní i soukromé role a z jejich života se stal jakýsi automat, že kterého najednou mají chuť vystoupit. Chtějí se víc dostat k sobě samotné. Rozpoznat, co opravdu chtějí v životě ony a k čemu je tlačí okolí. V tom se někdy objevuje i touha být zase volnější, jako když byly mladé a bez závazků. V takových chvílích se společně zamýšlíme nad tím, co je k tomu vede a od čeho by se vlastně rády odpoutaly,“ říká koučka.
A tak si říkám, že příště, až mi někdo řekne, že jsem zamrzla v pubertě, nebudu se bránit. Možná se jen usměju a odpovím, že je to docela možné. Že jsem sice dospělá ženská, ale pořád mám chuť se smát, blbnout, tančit a občas dělat věci jen proto, že se mi chce.
A vlastně bych moc ráda věděla, jestli to mají ostatní podobně. Jestli i po čtyřicítce nebo padesátce občas cítí, že jim v hlavě bydlí pořád ten stejný teenager jako před desítkami let. Protože jestli ano, možná jsme úplně normální. Jen jsme dospěli, ale nezapomněli jsme být duší mladí. A to mi vlastně připadá jako docela dobrá kombinace.
