Byl to návrat po 22 letech. Někdy po roce 2000 jsme sem s manželem vyrazili na předvánoční lyžování. Zapamatovala jsem si dámy v kožiších a krásnou kulisu Dolomit. Zbytek odnesl čas. Mezitím jsem se zamilovala do jiných míst a do Madonny vzdálené skoro devět hodin jízdy od Prahy jsem se vrátila až nyní.
Byl to velkolepý návrat. Předvánoční prosincové počasí nabídlo tři dny sluníčka a do modra vymydlenou oblohu, lidí bylo tak akorát, a tak aplikace Strava mohla vesele sčítat nalyžované kilometry a vyhodnocovat průměrnou i maximální rychlost.
Zdejší sjezdovky jsou totiž moje krevní skupina. Široké, přehledné, vinoucí se mezi skalami a s výhledem na úžasné Dolomity. Tratě, které končí, až když nemůžete popadnout dech, a pokud si chcete lyžařský život znepříjemnit, můžete si je proložit ostrými černými. Některé byly v době naší návštěvy ještě zavřené, jednu z nich jsme si ale nemohli nechat ujít.
Na trati světového poháru
Canalone Miramonti, ani ne 500 metrů dlouhou, ostrou a dvakrát lomenou sjezdovku končící v Campiglio, kde pojedou nejlepší lyžaři světa 7. ledna noční slalom v rámci závodů světového poháru. Po dvaasedmdesáté.
VIDEO: Vzpomínky ze svahů Madonna di Campiglio
Madonna di Campiglio je totiž jedno z nejstarších středisek v Itálii a klientelu zde tvoří převážně Italové… Až daleko za nimi jsou další národnosti. Není divu. Samotné městečko táhnoucí se do kopce je velmi příjemné, tvoří ho moderní i historické hotely, nakupování tu hraje prim, stejně jako výborné restaurace.
My jsme vyzkoušeli Antico Focolare kousek od náměstí a měli jsme velkou kliku, že jsme vyrazili před sedmou hodinou, kdy Ital ještě stojí doma před zrcadlem. Když jsme totiž z restaurace odcházeli, vinula se před dveřmi dlouhá fronta. Proč? Třeba kvůli té úžasné pizze, místním knedlíkům, raviolám i steakům. Dala jsem si ravioly a pak kamarádům ujídala pizzu, která patřila mezi jednu z nejchutnějších, co jsem kdy vyzkoušela.
Zpátky na sjezdovky
Amfiteátr do půlkruhu propojených sjezdovek je spojen na jedné straně s Folgaridou a Marillevou a na straně druhé s Pinzolem. Z Campiglia vás sem teleportuje moderní lanovka s vyhřívanými sedačkami. Je to další příjemný areál, kde lyžařské srdce zaplesá, ale my jsme se sem vydali za kulinářským zážitkem. Úplně nahoře všemu kraluje Doss del Sabion, krásná moderní budova, kde se dřevo potkává s výbornou kuchyní, do které teď přimíchali trochu italského vánočního kýče. Dokonalé!
Je to místo, kde chcete v poledne sedět, objednat si ragú s těstovinami, místní červené víno teroldego, nepřekonatelné tiramisu, koukat z okna na Dolomity a snít… Třeba o Vánocích.
Komfort a udržitelnost
Sice jsem vyrostla na kotvě a mezi muldami malého střediska v Orlických horách, s věkem si ale začínám vážit lyžařského komfortu, a ten Madonna nabízí. Vyhřívané sedačky s polstrováním, ale i třeba takové vychytávky, jako že v areálu Grosté zavřou v poledne na chvíli ty nejfrekventovanější tratě a rolba jim vrátí ranní manšestr.
Prim tu hraje také udržitelnost, nejlepším příkladem je letošní novinka, desetimístná lanovka Nube d´Argento, kterou napájejí fotovoltaické panely… A jízda je zážitek.
Rolby jsou vybavené systémem satelitní 3D nivelace, který umožňuje přesné rozložení sněhu po sjezdovkách. Voda používaná pro zasněžování prochází uzavřeným koloběhem a energie pochází z obnovitelných zdrojů.
Další novinkou je i první hybridní rolba, kterou si prý místní „mistři manšetru“ při práci velmi pochvalují. Inovativní, praktické a ekologické.
Co tu ještě podniknout?
Už dávno mě nebaví jen honit kilometry na sjezdovkách, proto jsem se zajímala i o další aktivity. Na 22 kilometrů běžkařských tratí a čtyři kolečka různých obtížností můžete vyrazit na Campo Carlo Magno.
Také milovníkům skialpů se zde otevírá obří hřiště, oblíbené cesty vedou na Cima Roma, Cima Vagliana, Bocca dei Camosci, Val Gelada, Cima Presanella, Monte Ritòrt a Monte Serodoli. Na některý z těchto vrcholů se chystám příště, teď na to nebyli podmínky… Ale aspoň jsme se vypravili na oblíbenou chatu Nambini ležící u stejnojmenného jezera.
Tři kilometry do kopce pustou krajinou na sněžnicích a nesmekách (vzali jsme to bočním údolím, protože hlavní cesta byla jak skluzavka) nás odměnilo jiskřivým sněhem, dechberoucí planinou mezi horou Adamello a masívem Dolomit Brenta v nadmořské výšce 1780 metrů s jezerem a restaurací.
Kamarád Jakub sebral odvahu a vykoupal se mezi plovoucím ledem jezera a pak jsme se šli odměnit výborným jídlem, jako od babičky. Ochutnala jsem místní specialitu pizzoccheri, široké tmavé nudle z pohankové mouky vařené spolu s bramborami a mangoldem, bohatě zasypané sýrem a polité rozpuštěným máslem s česnekem a šalvějí. Zajímavé a chutné.
Co dodat na závěr? Bylo to veselé setkání po 22 letech. Užila jsem si každou minutu a vím, že se sem vrátím zase v létě. Prý tu mají úžasné terény na silniční kolo a turistika v kulise mohutného hřebene plného skalních věží a komínů, musí být nepřekonatelná.
See ya soon, true Madonna!
Zdroje:
- Autorský text
