Nemám tak úplně problém věci propouštět – otázka, jestli se mi to nebude ještě hodit, mě tak nějak netrápí. Mou Achillovou patou je rozhodovací paralýza, co s tím mám udělat. Věnovat, vyměnit, prodat, vyhodit? Vyhodit, to je mi u funkčních věcí proti srsti a troufám si říct, že vidina toho, že bych pak stejně cosi vyhodila, mě žene i do absurdních sporů s dětmi, když se snaží odnést si odkudkoliv jakýkoliv letáček, balónek či pytlíček. S vyhazováním mám prostě principiálně problém.
Přesto mi nedělá dobře mít doma příliš mnoho věcí. Mám z nich nepříjemný pocit zahlcení, jediný pohled na ně a jsem unavená, podrážděná a pokouší se o mě úzkost. Neříkám, že žijeme minimalisticky. To bohužel ne. Moje tři děti jsou nenapravitelní hromadílci a můj muž je přesně ten typ „to by se mohlo hodit“. Ale díky těmto typům se mi podařilo vyprovodit z domu nemálo věcí.
1. Prodej, co má cenu víc než 200 Kč
Pod tuhle cenu prodávám skutečně jen nové věci, kterých mi je opravdu ale opravdu líto a chci jim dát druhou šanci. Jinak jsem si ověřila, že než danou věc nafotíte, někde vystavíte, někomu předáte a tak dále, je to dost práce s malým efektem. Navíc jsem také vyzkoušela, že takové věci mají největší šanci na prodej – tričko za 50 Kč prodáte spíš výjimečně, pokud si ho ale ceníte na čtyřnásobek, obvykle i kupci to za tu námahu stojí.
PODCAST: Úklid může být i léčivý
Na bazarech i on-line secondhandech jsem prodala spoustu kvalitního oblečení a špatných nákupů, ale přes jeden aukční portál jsem se zbavila i drtiče na větve a starých garážových vrat. Ty největší bazary a „sekáče“ už fungují jako e-shopy – vy něco nabídnete, někdo jiný si to objedná a zaplatí a vy jen donesete věc k přepravní službě. Pozor jen na rozměrné nebo křehké věci – poskytovatelé služby obvykle počítají s něčím, co se vejde do krabice, takže cena za odeslání drtiče na větve může být zkrátka zdrcující.
2. Užitečné věci vyměňte
Zvlášť pokud žijete ve větších městech, poohlédněte se na sociálních sítích po swapovací skupině. Co to je? Místo, kde zkrátka vyměníte něco, co už nepotřebujete, za něco, co potřebujete. Easy peasy. Kamarádka Irena, která žije v Praze, takhle vyměnila dětský lyžařský set za čepice z merina, které paní šije. A spoustu dalšího třeba za ovocné kapsičky pro děti nebo odrážedlo.
Čas od času se konají i off-line swapy, kam zajdete s taškou věcí a vyberete si něco jiného. Jen varuju, že někdy se to vymkne organizátorům z rukou a prostor se změní na skládku harampádí, kde není úplně snadné vybrat něco na výměnu. Zažila jsem to kdysi v Praze, kam jsem donesla i fungl nové kožené boty, které jen měly moc vysoký podpatek, a odcházela jsem s bídou s halenkou z polyesteru a nefunkčním retro kohoutkem (to jsem nevěděla).
3. Poptejte se kamarádů
To se mi vyplácí u hraček a věcí po dětech. Zkrátka vyfotím a rozešlu kamarádkám s mladšími dětmi. Divili byste se, ale udala jsem takhle tři obří tašky oblečení a spoustu hraček. A dokonce i lustr, stojací lampu a botník. Mám z toho skvělý pocit, protože vím, že všechno šlo do dobrých rukou.
My jsme si se sousedkami v Líšnici taky zavedly tradici hadráren. Dvakrát třikrát do roka projdeme své šatníky a pak si uděláme holčičí večer se spoustou legrace. Ano, jsem dost bitá na tom, že mám velikost L, zatímco ony většinou S, ale aspoň akce plní efekt odlehčování domácnosti. A i tak jsem si domů donesla dost pokladů.
Můj muž se sice s despektem ptá, kdy si zase budeme vyměňovat kalhotky, ale ten pocit, když na vás kamarádka mává v Praze na Smíchovském nádraží a nesmírně jí to sluší v halence, ve které jste vy vypadali „vyblitě“? K nezaplacení!
4. Dejte to za odvoz
Tohle změnilo můj život od základů. Skupina „Dobříš a okolí – za odvoz“. Má nějakých 15 tisíc členů (a Dobříš je skutečně malebné ale malé městečko) a udám tam téměř všechno. Třeba plechové vánoční koule od jistých vitaminů, které jsem nikdy nehodlala nikam pověsit, ačkoliv ten, kdo je daroval několik let po sobě mým dětem, je chtěl vidět na stromečku – no tak ty si vzala paní pro děti na keramický kroužek. Udala jsem i sklenice poničené myčkou, dva koberce, do kterých se chytal jen nepořádek, ale i nádobí pro děti nebo udělátko na odměřování porcí špaget – nikdy nepoužité.
Moje úcta ke knihám
Speciální kategorií jsou u nás doma knížky. Miluju je a mám k nim hlubokou úctu, ale hromadí se a hromadí. A když jsem se dívala u své mámy na knihy typu Spartakiáda 1985 nebo učebnici rodinné výchovy z roku 1970, řekla jsem si, že svou knihovnu udržím čistou a plnou jen toho, co jsem si přečetla (nebo plánuju přečíst) a udělalo mi to radost.
A co s tím zbytkem? Skvělou funkci plní knihobudky ale osobně jsem se zamilovala do služeb, kterým knihy vyfotíte, ony vyhodnotí, zda je dokážou prodat, a pak si je od vás převezmou. Navíc vám naskakují i nějaké ty peníze, které můžete buď vybrat nebo vyměnit za jinou knihu. Je to mnohem příjemnější, než hodit knížky do kontejneru na papír.
4. Věci speciální
Tohle je taková kategorie ošemetná. Tyhle věci obvykle nikam nepasují, pořád se někde válejí, nějak se jich nechcete zbavit. Můj typ co s nimi? Buď si přiznejte, proč je nechcete vyhodit, a uložte je do speciální krabice. Mám takhle „módní banku“, kam jsem uložila koženou kabelku, kabát i téměř nenošené šaty a říkám si, že třeba jednou budou zase v kurzu. A pak mám krabici hraček… no já to přiznám… pro vnoučata. Zkrátka mi přijdou tak pěkné a hodnotné, že jsem je schovala pro další generace.
A když jsme u těch tajemství, mám i krabici pokladů – výrobky od dětí, drobné suvenýry, kamínky, přáníčka – mají pro mě velkou citovou hodnotu, i když je to vesměs harampádí, já vím. Ale takhle v krabici schované ve skříni, tam nikomu nepřekážejí.
A jak to máte vymyšlené vy? Napište mi!
