Co si může laik pod termínem „kostní lepidlo“ představit?
Materiál, který se zakládá na kostním cementu, je kompletně vstřebatelný a schopný vybudit kost k tomu, aby v ní vyrůstaly nové kostní buňky. Dosud používáme látku, která už v organismu zůstane. Kdežto naše lepidlo slepí ránu a vytvoří prostor pro prorůstání kostních buněk. Pokud dokážeme aktivovat kost, aby přerostla přes lepidlo, půjde o ideální situaci.
Jste stále v základní experimentální fázi nebo už jste měli možnost výzkumu v případě lidí?
Zatím jsme ve fázi studií na zvířatech, ale podáváme grantovou studii a pomalu už stojíme před fází, kdy by mohlo dojít k vyzkoušení na humánních pacientech. Bavíme se tak o horizontu pěti let.
Jaká bude v případě kostního lepidla indikace?
V zásadě ji spatřujeme především u velmi komplikovaných tříštivých nitrokloubních zlomenin. Tam nám moc nestačí šroubky a dráty, tedy prostředky, které máme k dispozici pro osteosyntézu. S lepidlem spojíte i nejmenší úlomky dohromady jako puzzle. Pevnost kostí dovoluje těsné spojení, hojení ještě navíc podpoříte stávající konvenční metodou. Ale nejde jen o lepení kostí, nabízí se využití širší. Pokud máte velmi poraněný kloub, v němž už se například rozvíjí artróza a nedá se tak vyměnit, provádíme tzv. artrodézu, tedy znehybnění kloubu. Samozřejmě jde o velký chirurgický zákrok. Lepidlo má unikátní vlastnost, že je tzv. tixotropní, tedy že ho tenkou jehlou můžete vpravit do konkrétního místa. Šlo by ho tak využít coby jakési spojující agens po základní chirurgické proceduře. Zpevnilo by kloub a prorostlo kostí.
Z čeho se vlastně skládá?
Obsahuje látky běžně se vyskytující v těle i některé doslova odkoukané z přírody. Inspiraci nám poskytly třeba takové mušle.
Ve své chirurgické praxi si ještě nějaký čas budete muset na kostní lepidlo počkat a se zlomeninami bojovat s možnostmi stávajícími. Které fraktury jsou pro chirurga největším postrachem?
V zásadě záleží na úhlu pohledu, zda jde o akutní či plánovaný zákrok. Nicméně vždy je postrachem zlomenina, která je nitrokloubní a tříštivá. Tam panují velice tvrdá pravidla, jak zranění vyspravit úplně dokonale, aby nikde nevznikl žádný schůdek. Pokud by se tam náhodou vytvořil, vedl by později k rozvoji artrózy.
Záleží tedy spíš na typu fraktury než její lokaci?
Ta je také důležitá. Každá má svá specifika. V případě páteře se pohybujete kolem míchy, v případě pánve okolo velkých cév, které se mohou během operace snadno poranit...
Píše se o vás v souvislosti s výjimečnými operačními zákroky. Na který jste nejpyšnější?
Disponujeme unikátní zkušeností v oblasti prodlužování končetin. Jde o pacienty, kteří mají většinou poúrazové zkrácení dolních končetin, a my u nich využíváme tzv. metodu rostoucího hřebu. Oni v důsledku svého postižení kulhají, křiví se jim páteř, trpí chronickými bolestmi pánve. My dokážeme použít hřeb, který má v sobě motorek, pacienti mají pod kůží implantovaný speciální přijímač a zvnějšku je k dispozici krabička s elektromagnetickou indukcí, která hřeb ovládá, takže roste uvnitř těla. Končetina tímto způsobem vyroste třeba o čtyři centimetry.
Popisujete nadstandardní vymoženosti současné medicíny, na druhé straně se však účastníte misí, kde asi často improvizujete. Také v oblasti zlomenin?
Na misi máme vždy omezenou kapacitu zdravotních prostředků, nástrojů, ortéz. Pak samozřejmě improvizujeme s tím, co je k dispozici. Doma běžně používáme k fixacím zlomenin karbonové tyče, v Africe často musíme jako zevní fixátor použít obyčejný bambus. A taky to funguje.
Může prakticky dojít k jakékoliv zlomenině na těle?
Myslím si, že jde zlomit opravdu jakákoliv kost. Samozřejmě jsou zlomeniny časté a zlomeniny raritní. Nicméně v zásadě jsem za ta léta, co v oboru působím, viděl už asi většinu kostí v těle nějakým způsobem poraněných či zlomených.
Statistiky vypovídají o tom, že nejčastější zlomeninou bývá zlomenina klíční kosti. Proč právě ta?
V tomhle ohledu hodně záleží na věkovém složení. Velmi často vznikají po pádu na kole. Spadnete na rameno a nejméně pevná část v této oblasti je právně klíční kost, která se nárazem zlomí. V současné době ještě zažíváme doslova epidemii pádů na elektrokoloběžkách, kdy lidé padají buď na hlavu, nebo také právě na rameno s následkem fraktury klíční kosti. Koloběžka nevypadá nijak nebezpečně, ale opak je pravdou. Má malá kolečka, a pokud se jimi najede do nějaké díry, člověka to přímo katapultuje.
Zdroj: časopis Květy, MUDr. Milan Krtička