„Za poslední roky opravdu skokově přibylo dospívajících s psychickými problémy,“ potvrzuje dětská psychoterapeutka Jana Divoká. Zákaz veškerých aktivit a dokonce i zavření škol na dlouhé měsíce během covidu, ale i válka na Ukrajině se na psychice dětí podepsaly pocitem izolace, strachu, neschopnosti mít svět pod kontrolou nebo prázdnoty. „I anorexie, nebo mezi chlapci rozšířenější ortorexie (snaha správným jídlem získat vytouženou postavu, pozn. red.), jsou často snahou mít něco pod kontrolou. Děti s těmito poruchami mívají vysoký inteligenční potenciál, ve škole mají i přes problémy v soukromí dobré výsledky, protože jsou velmi zodpovědní. Jsou to perfekcionisté a touží mít moc alespoň nad něčím ve svém životě,“ vysvětluje souvislosti terapeutka.

Obrovský boom zaznamenalo sebepoškozování, jehož důvodem je pravděpodobně potřeba cítit něco jiného, jiný typ bolesti, něco v sobě přebít. S tím má zkušenost i Kateřina, která si podezřelých ranek všimla u dcery před dvěma roky. Nejdřív se zdálo, že nerozvážnost 14leté slečny vyřeší domluvou a dohledem, ale dcera začala poranění lépe maskovat a volila místa, která rodiče nekontrolovali. „Jsme aktivní rodina, vždycky jsme hodně sportovali, cestovali, pořád něco dělali. Když přišel covid, chvíli jsme to zvládali s šitím roušek, výlety, společenskými hrami a podobně, ale pak přišly plošné zákazy, kdy už se nesmělo ani z okresu. Obě dcery přišly o školu, kroužky, kamarády, sport. Poprvé jsem si toho řezání všimla v srpnu a do listopadu se to i přes veškerou snahu rozjelo tak, že to přestalo být únosné,“ vzpomíná trojnásobná máma a fitness trenérka. Když sháněli psychiatra, neuspěli. Po velkém pátrání se jim podařilo získat termín alespoň u klinické psycholožky. Na květen. „Nebyly to nějaké malé jizvičky, co si holky ukazují, aby byly zajímavé. Jsou to ošklivé hluboké rány, které nejdou přehlédnout,“ naráží zoufalá máma na problém, který popsala ze své praxe i psychoterapeutka Jana Divoká. Sebepoškozování se stalo oblíbeným tématem sociálních sítí. Děti získají pár minut slávy. Ty, které mají vážné psychické problémy, tu ale mají nekonečný zdroj inspirace, jak si ublížit.

Covid, válka na Ukrajině, ekologie

„Poprvé se dcera pokusila o sebevraždu v prosinci. Pak v lednu. A znovu v březnu. Psala jsem na VZP a prosila o kontakty, volala na všechny možné linky, naše pediatrička obvolávala své známé, ale bez úspěchu. Když jsme se v květnu dostali konečně k paní psycholožce, okamžitě nám řekla, že je potřeba dceru hospitalizovat. Že její stav v tuhle chvíli terapie nevyřeší,“ zadržuje slzy při vzpomínce Kateřina. Snažila se pro dceru najít místo, ale všude hlásili plné kapacity. Nakonec jim pediatrička poradila, aby dceru odvezli do léčebny v Lounech a trvali na hospitalizaci. Místo sice nebylo, ale o její dceru se museli postarat. Sanitka ji odvezla do běžné nemocnice na JIP, kde zůstala, dokud se v Lounech neuvolnilo místo. Domů odcházela s léky a pravidelnou terapií jednou za měsíc, protože větší kapacitu její psychiatrička jednoduše neměla. Skončilo to dalším pokusem o sebevraždu. To už napsala i dopis, jak moc ji mrzí, že jim tolik ubližuje, a že to raději skončí. Bohužel ji tehdy našla mladší sestra a obrovský šok rozjel problémy i u ní. Trpěla výpadky paměti, nebyla schopná se soustředit a nakonec přišly ke slovu opět otevřené rány. Žiletky skončily v trezoru, ale nebezpečí představovalo cokoliv ostrého. Od ořezávátka až po hřebík, na kterém visel obraz v pokoji. Rodina musela najít terapeuta i pro mladší dívku. Jelikož není možné, aby v terapii měl odborník sourozence, dostali se do situace, kdy dojíždí s dcerami na dvě různá místa mimo okres. Kromě časové náročnosti oběma terapeutům také platí – jen pro představu jde asi o 1400 Kč za dvouhodinové sezení každé dva týdny. I tak je maminka obou holek ráda, že se podařilo sebepoškozování zastavit. „Starší dcera je už víc než šest měsíců čistá! Nic si neudělala, ani škrábnutí,“ říká s opatrnou hrdostí v hlase.

Před vpádem Ruska na Ukrajinu už jezdili na terapie jen jednou za měsíc, jakmile si ale rodiče všimli, že holky nad válkou přemýšlejí, okamžitě zvýšili frekvenci. „Myslím, že jim prospívá, že s nimi mluví někdo cizí o tom, že je normální, jak to celé prožívají, že se bojí, že nějak reagují. A že to nemusí dělat takhle…“ přemýšlí nad tím, co se v ordinacích terapeutů probírá. O hospitalizaci už nechce ani slyšet. Kromě medikace a dozoru nic nepřinesla. Velmi přísný režim, omezení kontaktu s rodinou i traumata způsobená jinými chovanci, ji děsí dodnes. Kdyby na to byl prostor, poprosila by o odbornou pomoc i pro sebe a svého muže, protože si skutečně sáhli na dno. „Jeden z doktorů, kterému jsem volala, mi třeba řekl, že se dneska řeže každé druhé dítě, ať jsme v klidu. Byli jsme všem úplně jedno, nikde nám nepomohli,“ přemáhá znovu slzy.

Mezitím se mladí vypořádávají i s katastrofickými scénáři ekologické apokalypsy a kromě toho, že trpí tzv. enviromentální depresí, odmítají do současné situace přivést jednou děti a uchylují se i ke zdánlivě barbarským a neopodstatněným činům - třeba ničení uměleckých děl. Jenže problém je v tom, že je vládnoucí generace neposlouchají. Jak se vyrovnat s nejistou budoucností? Jak na sebe upozornit? Jak donutit mocné, aby poslouchaly, co trápí ty, kdo tu za 50 let narozdíl od nich stále budou? I to je další díl skládačky bezmoci dnešních mladých generací.

Dokud nebudou odborníci, lépe nebude

Podle Jaroslava Matýse, pedopsychiatra a bývalého předsedy Asociace dětské a dorostové psychiatrie i Výboru sekce dětské a dorostové psychiatrie PS ČLS JEP, je situace nanejvýš kritická. Tak jako se mělo za to, že novorozenci necítí bolest jako dospělí, panovalo přesvědčení, že děti nemají psychiatrické problémy. „Pokud se podařilo s odřenýma ušima dočasně stabilizovat lůžková zařízení (například se zachránila Dětská psychiatrická nemocnice Opařany za cenu vysokého finančního bonusu), systém psychiatrických ambulancí je v totálním rozkladu,“ říká. Důvody tvoří začarovaný kruh: přibývá dětí, které by potřebovaly péči psychiatra, lékařů je nedostatek, protože jich vždy bylo málo a nové obor příliš neláká. „Pedopsychiatrie je totiž hlavně náročná, společensky neatraktivní a často dehonestována. Bylo velice obtížné vybojovat, že je základním atestačním oborem,“ zmiňuje jednu z mála změn k lepšímu, která ale sama o sobě příliš situaci nezlepšila.

Tématem, které bývalého předsedu pedopsychiatrů obzvláště pálí, je špatná pověst oboru. „Aktivní dětští psychiatři čelí obviněním ze stran aktivistů a lobistů neziskovek, že jen předepisují léky, odmítají nové přístupy a reprezentují zkostnatělý typ medicíny, kde pacient je jen jakýsi předmět péče vyčtené ze zastaralých vysokoškolských skript. Vy byste do takového oboru jako mladá medička šla? Asi ne…“ odpovídá si vyhledávaný dětský psychiatr a zdůrazňuje, že jedním z jím navrhovaných bodů reformy měla být i masivní pozitivní mediální kampaň, která by ukázala, co skutečně dětští psychiatři dělají. Matýs má ve své péči kromě autistů, kterým se v médiích věnuje dnes velká pozornost, i děti se stále podceňovaným ADHD, mentálně retardované, mladé schizofreniky, dospívající se závislostmi, děti s depresemi, sebevražednými sklony, ale i pacienty se závažným postižením, po těžkých úrazech, s fatálními diagnózami... Jak říká, do ordinace mu chodí děti od tří let až do dospělosti a musí umět s nimi komunikovat. S každým dítětem vstupuje navíc i šest dalších osob – součástí problémů malého pacienta jsou totiž i oba rodiče a jeho čtyři prarodiče a vše se musí zpracovat. Velkou část pacientů tvoří navíc děti ze sociálně slabších skupin. „Navíc péčí psychiatra se nikdo nechlubí: není to jako první sádra, kterou si necháte pokreslit a podepsat celou rodinou,“ popisuje výstižně vnímání svého oboru zkušený odborník na svém osobním webu.

Všichni mlčí

I při psaní tohoto článku bylo velice obtížné získat konkrétní pacientské příběhy i vyjádření odborníků. Potřeba péče psychiatra je stále hodně stigmatizovaná a situace uvnitř oboru zoufalá. Přes proklamovanou reformu psychiatrie jsou v Česku celé okresy, kde není jediná ordinace dětského psychiatra. Mimo Prahu, kde je situace o něco příznivější a čekací doba na termín v rozmezí měsíce či dvou, čeká rodiče složité hledání a pravděpodobně i cesta do jiného okresu. Kateřina, která u obou dcer řešila sebepoškozování, žije v Litoměřicích, kde pedopsychiatrička místo neměla, hledala také v Mělníku, Chomutově, Praze ale i na Kladně nebo v Benešově.

Do hledání odborníka se pak často zapojují i učitelé. To je případ dívky, která neustála návrat do školy po covidové pauze. „Už před covidem se mi svěřila, že obecně nemusí lidi. Po covidu se ve škole několikrát úplně sesypala, klepala se, nedávala ruch kolem sebe, jakákoliv změna ji rozhodila,“ popisuje problémy své žákyně učitelka, která si přeje zůstat v anonymitě. Nerada by ztratila důvěru rodiny, které se sama rozhodla pomoci v hledání. U psychiatrů neuspěli, ale podařilo se získat místo u soukromé psycholožky, a ačkoliv je to finančně náročné a ani tady není prostor pro intenzivní terapii, psychický stav mladé slečny se zlepšil. „Dřív se mi hroutila, teď je uvolněná. Pomohlo jí to asi hodně. Má uzavřenou povahu, je introvert, nemá moc potřebu se socializovat a lidi jí obecně ‚vadí‘. Myslím, že si potřebovala vyřešit nějaká osobní covidová a postcovidová traumata,“ přemýšlí nad významem terapie pedagožka.

Na tom, že role učitelů může být v současné situaci stěžejní, se shodují psychiatr Jaroslav Matýs i psychoterapeutka Jana Divoká. Ta se podílela i na projektu Rozum a Cit pro školy, který cílí na žáky s problémovým chováním nebo poruchami učení. Učitelé díky němu mají možnost lépe pochopit, co se děje, jak pracovat s rodinou nebo jak předejít dalším problémům. Podobný projekt spustil i Národní ústav duševního zdraví. Všech pět pohromadě cílí tentokrát na žáky a studenty, kteří se v rámci výuky dozvídají o psychohygieně a možnostech řešení psychických obtíží. Pozice učitelů byla dosud přehlížená, velmi často první projevy problému zaznamenají právě oni. V situaci, kdy je sebevražda čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí věkové skupiny 15 až 19, je na čase využít skutečně všechny páky.

Nedostupná terapie

Problémem péče o děti a dospívající s psychickými problémy je i nedostatek terapeutů. Psychoterapii jim mohou poskytovat vedle pedopsychiatrů po pětiletém výcviku i kliničtí psychologové. Ti nemohou nikdy předepisovat léky, ale „učí“ jak se vyrovnat s problémy denního života, společně hledají způsoby jak měnit své postoje, jak se rozhodovat, co je a co není důležité. Pro pacienty s vážnými problémy je terapie nutností. Pětiletý výcvik je ale jedním z důvodů, proč je odborníků málo i v řadách psychologů – kromě časové náročnosti jsou problémem i vysoké náklady. Výcvik včetně potřebných kurzů, školení a supervizí vyjde na více než 200 tisíc. Podle jedné z oslovených psycholožek i Jaroslava Matýse je oněch pět let důležitých, aby si psycholog či pedopsychiatr osahal všechny oblasti související s jeho profesí. Pomohla by ale větší podpora státu či zaměstnavatelů například v podobě studijního placeného volna či příspěvku na výcvik nebo odbornou supervizi. „Pokud vám zůstane na celý rok jen týden a kousek dovolené a zaměstnavatel vám přispěje čtyřmi tisíci, musíte mít opravdu velkou motivaci. Pro mnoho rodin je to neúnosné,“ říká o důvodech, proč obor nezaplavují stovky absolventů psychologie ročně psycholožka a dodává, že ženám komplikuje výcvik i možnost založit rodinu.

Zdroj: