Přejídání je jednou z poruch příjmu potravy (PPP). Znají ho i pacienti s bulimií, nebo dokonce anorexií – představuje určitou fázi nemoci a poruchy se rády vzájemně prolínají. Trpí jím nejen dospělí, ale stále častěji i dospívající, nebo dokonce děti. „Za poruchu příjmu potravy se považuje zejména záchvatovité přejídání, kdy člověk spořádá najednou obrovské množství jídla a nedokáže se zastavit. Existuje ale i přejídání, zejména u dětí, kdy třeba z nudy neustále něco ujídají, zobají nebo snědí velké množství něčeho, co doma najdou,“ říká na úvod psychoterapeutka Jana Divoká, která dlouhodobě spolupracuje s organizací na podporu hubnutí STOB.
Děti obvykle ani nevnímají, že je něco špatně. Jen si nahrazují něco, co jim schází. „Bývá to sladké a tučné jídlo, které pro nás všechny znamená odměnu, povzbuzení, uklidnění. Děti, které třeba tajně jedí sladkosti, mohou toužit po něčem, co jim rodiče zakazují, co stigmatizují,“ vysvětluje odbornice, která se s těmito problémy v praxi často setkává.
To potvrzuje i terapeutka Natália Tokárová, která se také zabývá stravovacími poruchami: „Přítomnost restrikce je silným faktorem vedoucím k přejídání. Máme-li potravinu, kterou si sami zakazujeme a démonizujeme, vylučujeme ji z jídelníčku a nedopřejeme si ji, tak pokud s ní přijdeme do kontaktu, náš mozek po ní začne toužit. Chce jí dostat tolik, kolik je jen možné, protože má strach, že se k ní v budoucnosti znovu nedostane.“ A funguje to stejně, i pokud nám ji zakázal někdo jiný. Třeba rodiče.
Řešení problémů s dětmi a sladkostmi je podle Jany Divoké zdánlivě jednoduché: nedělat ze sladkostí zakázané ovoce, ale zároveň jich doma nemít velké množství. „Nejsou-li doma kouzelné šuplíky se sladkými nebo i slanými pochoutkami, nemohou je děti vyjídat. Zároveň platí, že pokud děti začnou jíst pochoutky tajně, bývá to signál, že rodiče tlačí na pilu. Lepší je pokusit se dětem vysvětlit, proč není vhodné zařazovat sladkosti nebo různé jiné nezdravé pochutiny často. A čas od času jim dovolit něco si dát,“ nabízí základní recept.
Sladkosti a cukr jsou velmi problematické, protože jsou návykové, dětem chutnají a je velmi těžké jim vysvětlit, proč by si neměly dát něco, co mají rády a na co zrovna mají chuť. Navíc do hry vstupují i prarodiče a jiní příbuzní, kteří děti rádi zásobují a leckdy neberou v potaz ani to, že se jejich malé lásky povážlivě zakulacují. O to těžší je pro rodiče najít tu správnou míru, aby se ze sladkostí nestala utajovaná neřest nebo naopak plnohodnotná položka na talíři.
Porucha, nebo špatný zvyk?
Nájezdy dětí na skrýše se sladkostmi ale ještě nemusí být poruchou příjmu potravy. „Člověk se může běžně přejíst například na oslavě, o Vánocích nebo jen tak doma, když si uvaří své oblíbené jídlo. Zkrátka sní víc, než je zvyklý nebo než byl jeho hlad. Při poruchách příjmu potravy máme při přejídání pocit, že ‚jedeme na autopilota‘. Nekontrolujeme množství a typ konzumované potraviny, sníme velké množství jídla v krátkém časovém úseku, následně nás ovládnou výčitky, pocity smutku nebo strachu. Mnohokrát následuje i nefunkční kompenzace, jako například hladovění,“ popisuje rozdíly mezi PPP a běžným přejedením terapeutka Natália Tokárová, která své služby nabízí i prostřednictvím on-line platformy Hedepy.
Důvody pro přejídání jsou podle ní vysoce individuální a lze je rozdělit do dvou hlavních kategorií: fyziologické a psychické. „Mezi ty fyziologické řadíme různé formy restrikcí jídelního chování a příjmu potravy a také deficit ve formě snižování porcí, hladovění nebo vysokého energetického výdeje během dne. Psychické faktory mohou být v rovině emocí, myšlenek a chování. Z mých zkušeností jsou oba tyto faktory často propojené,“ rozvádí téma.
Problémem přejídání je také tenká hranice mezi zlozvykem a psychickou poruchou. Jeden velmi aktuální příklad: během pandemie koronaviru skokově narostl počet obézních dětí. Jejich denní kalorický příjem jednak začal vysoce převyšovat běžný výdej energie, protože možnosti pohybu omezily vládní restrikce (k tomu připočítejme i dopad na psychiku a celkový útlum životní energie), jednak starší děti trávily více času doma bez dozoru rodičů a výběr jídla byl do velké míry na nich. Bohužel, většina dětí nemá o vyvážené stravě ani potuchy.
Právě nezdravý vztah k jídlu stojí na začátku mnoha problémů s ním spojených. „Byla jsem klasická pubertální holka, která byla líná a ráda jedla. Začala jsem jíst podle mě ‚zdravě‘. Vypadalo to asi tak, že jsem skoro celý den nejedla, ale zato jsem denně vypila dva litry kofoly a dala do kaše šest lžic chia semínek a měla jsem za to, že se stravuji ‚zdravě‘,“ popisuje začátek problémů s nejznámější poruchou příjmu potravy Sára Šlachtovská na svém blogu o cestě z anorexie. Při řešení problémů se stravováním se proto podle terapeutky Natálie Tokárové vyplatí svěřit dítě do péče mimo jiné i nutričnímu specialistovi. Stejně jako u dobrovolně hladovějících dívek pomůže i přejídajícímu se tlouštíkovi pochopit, jak by měl celodenní jídelníček vypadat.
Zločin a trest na talíři
To potvrzuje i Jana Divoká: „Lidé, kteří se přejídají, mají často černobílé vidění. Dají si jeden knedlík a v hlavě se spustí kolotoč výčitek, že knedlík je špatný, selhali a teď už se mohou klidně přejíst. Jsou mezi nimi často chroničtí dietáři, kteří při pokusech o hubnutí selhávají, protože se pořád točí ve stejném schématu myšlenek, emocí a chování.“ Pocit přejedení může fungovat jako forma uspokojení – mít plný žaludek je dokladem dostatku, symbolem něčeho dobrého, ale spolu s tím, jak se plní, přicházejí výčitky, pocit přejedení se mění v trest a jedlík se snaží dosáhnout stavu, kdy mu bude skutečně zle. Je to pokání za selhání a v hlavě se v různých verzích opakují věty jako „nejsem dost dobrá/ý“, „nejsem vítaná/ý“, „nejsem doceněná/ý“.
Lze poruchu vyléčit doma svépomocí? „Na přejídání můžeme nahlížet jako na typ závislosti. Je to stejné, jako když člověk s problémem s alkoholem podstupuje léčbu, ale přitom dál pije alkohol,“ přibližuje závažnost poruchy Natálie Tokárová. Odstavit nemocného od jídla, dokud si neujasní svůj vztah k němu, bohužel nejde. Ani vysvětlit pacientovi, jak by měl vypadat ideální jídelníček, nemusí vyřešit všechny problémy. Je potřeba důkladně zmapovat pozadí, na němž se často objevují témata sebevědomí, sebeúcty, sebehodnoty, ale i pochopit vztah mezi poruchou a situacemi, které záchvaty přejídání spouštějí.
„Z mého pohledu je ideální, pokud se o pacienta stará celý tým specialistů. To znamená kromě praktického lékaře a nutričního specialisty i psychiatr, psycholog a peer konzultant, tedy člověk s vlastní zkušeností s daným problémem. Z hlediska dostupnosti služeb a financí není ale bohužel tato kombinace vždy možná. Základem léčby je motivace samotného klienta, bez které se nepohne z místa,“ nastiňuje ideální řešení problémů s jídlem terapeutka Tokárová.
Jana Divoká připojuje i poznatek z odborné literatury: to, co se děje v hlavě lidí s PPP, lze přirovnat ke krutým hlasům, které člověka nejprve lákají, aby něco snědl, a jakmile je jídlo v žaludku, začnou mu vyčítat, že opět selhal. „Bývají to typicky lidé přetížení se sklonem k černobílému vidění, kteří hlasům nedokážou odolat. V současnosti mezi mladými lidmi bohužel celkově přibývá depresí, úzkostí a sebepoškozování, ke kterým mají poruchy příjmu potravy velmi blízko,“ vysvětluje žena, která má v péči celou řadu teenagerů s PPP. Pro ty byly poslední dva roky ovlivněné koronavirem skutečně krušné: cítili se izolovaní, uvěznění, odstřižení od života.
Nárůst sebepoškozování a PPP vysvětlují odborníci tím, že si děti vynahrazují nedostatek emocí a podnětů zvenku, ale svůj vliv mají i sociální sítě: video s brutálním obsahem přitahuje pozornost, zajišťuje pár minut slávy. Nejde jen o záběry řezání kůže nebo jiných způsobů, jak si ubližovat, ale právě i návody, jak se stát třeba anorektičkou. Najít diskuse či videa na sociálních sítích nebo internetu není nic těžkého a zabránit v tom dětem, které to s počítačem umí lépe než jejich rodiče, je celkem nemožné. Zbývá jediné: být na pozoru, a jakmile se cokoli kolem jídla začne dít tajně, zásadně v nepřítomnosti druhých nebo vysoce podezřele, nepodceňovat to. Cesta zpátky ze světa PPP totiž nebývá snadná.