Otevřete svou mysl, změníte si život,“ tvrdí podtitul knihy Zdroj od Tary Swartové. Proto jsem ji považovala za další seberozvojovou ezo příručku slibující nesplnitelné. Počáteční věty první dojem utvrzovaly: „Náš život můžeme mít pod kontrolou, když změníme nastavení mysli… Sílu mozku dokážeme využít k tomu, abychom vedli život, po němž toužíme.“ Vzdělání autorky mě ale přimělo knihu číst dál. Přece jako vystudovaná lékařka se specializací na psychiatrii a s dalším titulem z neurofarmakologie nebude psát o mozku nesmysly, říkala jsem si. A ještě jedna věc mě zaujala. Autorka opírá svá tvrzení o takzvanou neuroplasticitu, schopnost mozku přepisovat naučené neuronové dráhy a učit se nové.

Zdroj: Youtube

Poprvé jsem termín neuroplasticita slyšela před šesti lety, když jsem psala o závislosti mladých mužů na pornografii. Jeden z nich mi vysvětloval, jak je možné, že se kvůli Pornhubu stal impotentním. „Moje generace začíná na porno koukat kolem 13 let. Takže v době, kdy se snažíme sami nějaké sexuální zkušenosti zažít, má už mozek zafixované, že ke vzrušení potřebuje dost speciální podněty nakoukané v pornu. Když se to pak s holkou několikrát nepovede, ztratíme erekci úplně a jsme schopní se uspokojit jen sami u filmů. Abychom se stali potentní, musíme závislostní dráhy v mozku přepsat.“

A právě zde přichází na řadu neuroplasticita, schopnost mozku nechat vyhasnout nevyužívaná spojení, přepsat je novými a ty opakovaným užíváním upevňovat. V reálu to pro zpovídaného muže znamenalo týdny totální sexuální abstinence, kdy odnaučoval mozek řešit stresové situace masturbací u počítače. Následovalo několikaměsíční přeučování mozku na běžné sexuální podněty. „Už mám slabou erekci při pohledu na normální ženská prsa,“ hlásil po roce a půl samoléčby.

MOZEK JAKO PARK

Jak vzniká paměťová stopa, vysvětluje neurobiolog Čestmír Vejmola z Národního ústavu duševního zdraví takto: „Určitá událost nebo zkušenost vyvolá v mozku signál, který proběhne určitou drahou neuronových vláken. Při opakování události se tato dráha upevňuje, zvyšuje se počet receptorů a postupně vznikají další neuronová vlákna a spojení. Tím se dráha postupně zprůchodňuje, vytváří širší ‚cesty‘, aby signál mohl být přenesen co nejefektivněji.“

Mozek Vejmola připodobňuje k parku, kde jednotlivá neuronová spojení představují cestičky. „Po té, která se nejlépe osvědčí, bude chodit stále více lidí, až bude pěkně prošlapaná a ze všech nejširší. Osvědčené, často užívané dráhy preferuje i mozek. To může být i ke škodě, když se jedná o nějakou patologii, třeba závislosti.“ Po ostatních ‚cestičkách‘ v mozku se pak už tolik nechodí, jsou méně patrné a některé zcela ‚zarostou‘. A právě o to se snažil mladý muž z úvodu. Abstinencí chtěl dosáhnout toho, aby mozek ‚nechal zarůst‘, pozapomněl cestičky vedoucí od pornofilmů k vyvrcholení. Pak se snažil prošlapávat nové, vedoucí ke stejnému cíli, ale ne skrze filmovou fikci.

Mozek však prošlapané, naučené cesty miluje a automatizuje si je. Proto je tak těžké zbavit se zlozvyků a závislostí. Průchod signálu osvědčenými drahami je nejrychlejší a nejméně náročný na energii. A jejich upevňováním vznikají naučené vzorce myšlení a chování, například jsem ve stresu – vykouřím cigaretu, dám si čokoládu a podobně.

Mozek se vyhýbá změnám, vnímá je totiž jako hrozbu. To nám podle Tary Swartové brání riskovat a oslabuje naše kreativní, inovátorské myšlení. Nejsme otevření novým řešením, protože už máme to jedno naše ozkoušené. „Mozek volí cestu nejmenšího odporu, ať to je v našem zájmu, nebo ne,“ tvrdí neurovědkyně. A kdykoli může, přepne na autopilota. To je podle Swartové největší zlo bránící nám v rozkvětu a seberozvoji.

Abychom mohli v životě dosáhnout pozitivních změn, musíme autopilota vypnout a začít věci prožívat a také nazírat jinak. „Moderní věda nám ukazuje, že kontrolu nad myslí můžeme získat tím, když dráhy v mozku přenastavíme,“ tvrdí vědkyně a koučka. Copak si ale sami, bez použití psychofarmak a jiných neuropsychiatrických nástrojů můžeme změnit mozek? Není snad jednou daný naší DNA? Ve škole jsme se navíc učili, že po dvacátém roce života už se nám žádné nové mozkové buňky netvoří, mozek je ‚hotový‘, a co jsme do něj nedostali do té doby, narveme do něj později jen stěží. Jenže současná neurověda i díky moderním zobrazovacím metodám, které nám ukazují, jak mozek funguje a jak se mění, dnes ví, že neurony se tvoří v dospělosti i ve stáří. I když mnohem méně než v dětství.

„Mozek se stárnutí aktivně přizpůsobuje například tím, že při provádění konkrétního kognitivního úkolu zapojuje více oblastí než dříve. Kde předtím stačila aktivace jen v jedné hemisféře, aktivuje oblasti v obou mozkových polokoulích,“ říká neuroložka Irena Rektorová, která se výzkumu neuroplasticity v souvislosti se stárnutím věnuje v CEITEC – Středoevropském technologickém institutu Masarykovy univerzity.

Se svým týmem zkoumala, jak se v mozkové aktivitě pacientů s Alzheimerovou nemocí projevuje tanec. Polovina ze skupiny 120 seniorů proto půl roku třikrát týdně docházela na hodiny tance, druhá, kontrolní skupina žila stejně jako doposud. Vyšetření poté ukázala, že se seniorům tanečníkům zvýšilo propojení mozkových sítí důležitých pro pohyb, učení se nových pohybů, pro pozornost, komunikaci a koordinaci pohybů. V těchto oblastech mozku také zbytněla šedá kůra mozková. Důsledkem těchto fyzických změn v mozku se jim zlepšila pozornost, strategické plánování a provádění složitějších úkolů.

TRÉNOVANÝ MOZEK ROSTE

„Takže ano, mozkovou plasticitu si sami můžeme do jisté míry zvyšovat a modifikovat během (celého) života. Když budeme provádět nějakou mentální nebo fyzickou aktivitu často a dlouhodobě, posilujeme tím funkční spoje v rámci nervových mozkových sítí. Tím dochází k většímu propojení různých oblastí mozku, ke zbytnění objemů a šířky mozkové kůry v daných oblastech a k pozitivním změnám v bílé hmotě mozkové,“ potvrzuje fantastické schopnosti mozku brněnská neuroložka.

„Při dlouhodobé cílené mentální nebo fyzické aktivitě dochází k pučení nervových výběžků a zakončení, k tvorbě nových nervových spojů, k větší produkci podpůrných buněk, a dokonce i k novotvorbě nervových buněk ve vnitřní části spánkového laloku (část mozku zodpovědná za paměť – pozn. red.).“ Mozek ale můžeme ovlivnit samozřejmě jen částečně. Svůj díl zodpovědnosti za jeho kondici totiž nese i genetická výbava a vrozené predispozice.

Autorka knihy Zdroj Tara Swartová vidí v neuroplasticitě a mozku jako celku obrovský potenciál (zdroj) k tomu stát se takovými, jakými si přejeme, a žít životy, o jakých sníme. Sama se o tom přesvědčila ‚na vlastní mozek‘. V 35 letech procházela velkou osobní a profesní krizí. Rozvedla se, skončila s prací psychiatričky a nevěděla, jak dál. Jako dcera indických rodičů hledala povzbuzení v knihách čerpajících z východních nauk.

Začala praktikovat meditaci, vizualizaci, afirmace a díky tomu i vnímat myšlenkové vzorce – rigidní ‚koleje‘ zajeté hluboko v našem podvědomí a nevědomí –, na základě kterých se v životě rozhodovala. A uvědomila si, že to tak být nemusí. „Rozhodla jsem se jednat tak, jako by mě minulost neovládala, a snažila se začít myslet a chovat jinak, abych zjistila, jestli se moje nejhorší strachy naplní.“ Nenaplnily.

Strach, úzkost a obavy jsou podle ní nejdůležitější emoce, nad kterými je třeba získat kontrolu, jinak hrají proti nám. „Prohry mají na mozek dvakrát větší účinek než výhry,“ zdůrazňuje v knize. Strach ze selhání nás ovlivňuje natolik, že se raději držíme vyzkoušených, byť nefunkčních věcí (vztahů) a nehledáme nové cesty. Swartová uvádí několik tezí, kterých je třeba se držet, aby se nám podařilo prošlapat nové neuronové cestičky a přepsat si mozek k našemu prospěchu.

1) Změnit vnímání neúspěchu. Chápat ho jako nezbytnou součást cesty k úspěchu, jako cennou zkušenost, ne jako ‚důkaz‘, proč se dál nesnažit.

2) Zaměřit své myšlenky na úspěch a věřit v něj. Pozornost věnovat cílům, kterých chceme dosáhnout, a ne obavám, co všechno se může pokazit.

3) Naučit se zvládat své emoce, vědomě je prožít a nechat pominout. Nenechat se jimi strhnout k impulzivním reakcím. Díky neuroplasticitě prý můžeme změnit i některé své osobnostní rysy.

4) Vypnout autopilota, zvýšit uvědomění, žít více v přítomnosti, zdokonalovat soustředěnou pozornost. Velmi pomůže meditace všímavosti, která oslabí vzorce stresového chování.

5) Neustále posouvat své hranice. Zkoušet a učit se nové věci, poznávat nová místa, seznamovat se s novými lidmi, experimentovat, zdravě riskovat, vycházet ze své komfortní zóny.

6) Vytrvat, nové návyky dostatečně často opakovat a tím je v mozku ukotvovat.

Skutečně můžeme náš mozek přepsat, fyzicky změnit už jen tím, že zaměříme pozornost na to pěkné a pozitivní kolem nás? Podle vystudovaného biologa, nadšence pro neurovědu a spoluautora blogu Brain We Are Vojtěcha Hlaváčka to ale možné opravdu je. „Mozek reaguje na vše, co do něj pustíme. Mění se na základě našeho prožívání. Změnou toho, jak věci prožíváme, můžeme aktivně měnit i náš mozek. Proto je důležité věnovat pozornost tomu, čemu věnujeme pozornost, protože vším, čeho si všímám, čím se zaobírám, krmím svůj mozek,“ vysvětluje.

Tento princip se ale někdy obrací proti nám. To když si všímáme negativních věcí, stále dokola se sužujeme obavami, jsme úzkostní. Pak se zacyklíme ve stavu, kterému neurobiolog Vejmola říká ‚mentální přežvykování‘. „Tím, jak nám v hlavě neustále lítají negativní myšlenky stále dokola, upevňujeme jejich dráhy. Ty jsou pak tak ‚prošlapané‘, že má mozek sklon vést jimi signál i v situacích, kdy to není opodstatněné. Tím nás udržuje v depresivním stavu,“ vysvětluje.

Jedním z nástrojů, jak naše vnímání světa upravit a mozek ‚přenastavit‘, je meditace všímavosti. „Umožňuje nám uvědomit si naše automatické reakce a mezi spouštěč a reakci upřít pozornost. Tím získáváme čas jednat vědoměji,“ popisuje přínos všímavosti Hlaváček. Podle neuroložky Rektorové patří meditace a psychoterapie – další způsob, jak změnit naše vnímání světa a přemýšlení o něm – skutečně mezi techniky, při nichž dochází ke změnám mozku měřitelným magnetickou rezonancí. Upozorňuje také, že neuroplasticita může hrát i proti nám. A to tehdy, když mozek, místo aby svoji kapacitu zvětšoval, ji snižuje. Třeba v důsledku těžší stresové události, nemoci (demence, deprese) či úrazu hlavy.

„Negativně se na plasticitě mozku podepisuje i cukrovka a špatná životospráva: nedostatek pohybu a mentální aktivity, kouření, tvrdý alkohol, drogy i nedostatek spánku,“ varuje vědkyně. Mozek proto připodobňuje ke svalu, který posilováním ‚naroste‘ a zlepší svoji funkci, při nečinnosti ochabuje. Mozek trénovaný, v dobré kondici má větší potenciál se ‚předrátovat‘ a přizpůsobit, a proto lépe bojuje proti nepřízni osudu, ať už jí je stárnutí, nemoc, či trauma.

Odborníci doporučují mozek trénovat tím, že ho budeme vystavovat novým výzvám, typicky učení, ideálně jazyků nebo hře na hudení nástroj. „V porovnání s tím není luštění křížovek a sudoku dostatečně náročné na koncentraci, a tedy nemá potenciál mozek fyzicky změnit,“ vyvrací Tara Swartová zažité klišé.

Zásadní je i dostatek spánku a pravidelná aerobní aktivita, která zajistí okysličení mozku. Nejlépe se hodí zmiňovaný tanec, který svými nároky na koordinaci pohybů a jejich zapamatování kromě okysličení mozek navíc intenzivně zaměstnává a propojuje různé jeho oblasti. Dejte mozku do těla, bohatě se vám za to odmění.

Zdroje: