Muži dnes bezpochyby tráví péčí o děti více času, než tomu bylo dříve. „Tento trend je, i když pozvolně, zřetelný i tam, kde jsou striktně rozdělené genderové role, třeba v Japonsku,“ potvrzuje demograf Tomáš Sobotka, který byť žije v Praze, každé pondělí odjíždí vlakem směr Rakousko, kde ve Vídeňském demografickém ústavu zkoumá změny populačního chování a rodinných strategií v Evropě a stále častěji i ve světě. Zároveň ale platí, že muži obvykle vydělají víc než ženy, a proto se na ně stále hledí jako na ty, kteří rodinu dokážou finančně zajistit – tudíž je nejčastějším modelem matka na rodičovské, otec v práci.
‚Střídavá‘ péče
V Česku odcházejí na rodičovskou necelá dvě procenta otců. Jejich počet se sice zvyšuje, ale jen nepatrně. Loni pobíralo měsíčně rodičovský příspěvek něco málo přes pět tisíc otců, což je ve srovnání s dobou před patnácti lety dvojnásobek, vyplývá z údajů ministerstva práce a sociálních věcí. Co se týče flexibility rodičovské dovolené, patří podle Tomáše Sobotky Česko k těm flexibilnějším zemím – zejména proto, že si rodič na mateřské může zvolit její délku (maximum jsou čtyři roky) a každé tři měsíce může měnit výši rodičovského příspěvku, případně se může na rodičovské prostřídat s partnerem. Od loňského roku mohou také čeští otcové nově čerpat po narození potomka týdenní ‚dovolenou‘, respektive otcovskou poporodní péči. A tím to nekončí.
Ministerstvo má do budoucna další plány, jak podpořit pečující otce – například se zvažuje takzvaný motivační střídací bonus, kdy by rodiče, pokud se na rodičovské prostřídají, dostali víc peněz, než když bude o dítě pečovat po celou dobu jen jeden z nich.
„Ještě dál je Norsko, kde mohou rodiče dětí do tří let kombinovat částečný pracovní úvazek s částečnou pracovní dovolenou,“ nastiňuje severskou praxi demograf Sobotka. Jak to může vypadat? Například tak, že norský otec chodí do práce v pondělí, ve středu a v pátek, jeho žena pak v úterý a ve čtvrtek. Druhý rodič je vždy doma a stará se o děti.
Ona pracuje, on se stará
Podle Kateřiny Zábrodské z Psychologického ústavu Akademie věd ČR je situace v Česku následující: Naše postoje, jak může vypadat rodinné soužití, se sice postupně mění, do reálného života se to ale zatím příliš nepromítá. „Otcové se chtějí zapojovat a skutečně se zapojují do péče o potomky a domácnost. Matky o jejich pomoc stojí, mimo jiné proto, že si chtějí udržet svoje kariéry. Zároveň ale pozoruji velkou frustraci, protože v reálném životě často není možné, aby se otec o děti staral víc a matka mohla pokračovat v kariéře,“ konstatuje Kateřina Zábrodská. Ta kolem sebe ale vidí různé alternativní modely, kdy rodiny řeší situaci po svém – třeba, že se manželka stará o děti ve všední dny a pracuje o víkendu, kdy se o děti stará manžel.
Sama Zábrodská, která kromě Psychologického ústavu působí i na Filozofické fakultě UK, pracovala po většinu své mateřské i rodičovské. Její muž je také akademik a zaměstnavatel oběma vyšel vstříc, takže se mohli u dětí střídat. „Manžel si cení toho, že má s dětmi stejný vztah jako já, jsme vzájemně zastupitelní,“ vyzdvihuje výhody ‚střídavé‘ péče psycholožka.
Když dojde k rozchodu
Zajímavé důkazy o přínosu obou rodičů zapojených do péče o domácnost a potomky přinesla americká studie z roku 2011 When baby makes three: How parenthood makes life meaningful and how marriage makes parenthood bearable (volně přeloženo: Když jsme tři: Jak rodičovství dělá život smysluplným a jak manželství dělá rodičovství snesitelným). Studie prokázala, že páry, které rovnocenně sdílejí domácí práce a péči o děti, jsou ve vztahu šťastnější a méně náchylné k rozchodu.
A když už k rozchodu dojde, i tady se ukazují výhody. Důkazem může být Švédsko, kde je část rodičovské dovolené rezervována pro otce. Švédští muži, kteří strávili určitý čas doma s dětmi, s nimi po rozvodu méně často přerušují kontakt.
Mužský vzor
Současné debaty o přínosech toho, když muži tráví čas s dětmi, nemusejí ale nutně směřovat jen k biologickým otcům. „Často se řeší pouze otcové a jejich důležitost ve výchově, pro dítě mohou být ale stejně tak důležití i muži z širší rodiny, například strýcové či dědečkové. A to zejména pokud otec v rodině není přítomen,“ připomíná Zábrodská.
A můžeme jít ještě dál, až k takzvanému sociálnímu otcovství, což je podstata projektu Patron neziskové organizace Liga otevřených mužů. Zde se muži ujímají role opatrovníků nad chlapci z dětských domovů, kterým chybí úzké sociální vazby a zároveň mužské vzory. Muži tak v tomto projektu plní roli jakýchsi adoptivních otců a pomáhají jim zorientovat se ve světě.
„Přijde mi to jako velice sympatická role, která také může naplňovat definici toho, co můžeme rozumět pod pojmem otcovství. Je to rozšíření škály, jak být pečujícím mužem,“ říká socioložka Iva Šmídová, která se dlouhodobě věnuje genderové problematice a přednáší na Masarykově univerzitě v Brně.
Otec hybatel
Co studenty na přednáškách Ivy Šmídové nejvíc zaujme, když dojde na téma otcovství? Velké reakce prý vždy vyvolá kniha Mateřská láska od Élisabeth Badinter. „Kniha narušuje naši představu o esenciálních rolích ženy a muže, o tom, co je nám vrozené a co nikoli, o tom, jak si společnost představovala matku a otce, jak je to podmíněné společensky a že se tyto role mohou měnit,“ nastiňuje Iva Šmídová obsah knihy.
Historicky byl muž‑otec dlouho opomíjený. Psychology i sociology zajímal pouze vztah matky a dítěte. Na rozdíl od otcovství se totiž mateřství vnímalo jako přirozené a instinktivní. Muž nemohl být tak dobrým pečovatelem jako žena, jednoduše proto, že dítě neporodil. Pozdější výzkumy tuto tezi vyvrátily a dokázaly, že i otec je důležitý, a to už v raných fázích života dítěte.
Profesorka psychologie z Karlovy univerzity Lenka Šulová, žákyně a později i kolegyně věhlasného českého dětského psychologa Zdeňka Matějčka, se otázkám raného vývoje a vazby dítěte s rodiči věnuje od roku 1985. Po revoluci začala jezdit do Francie a stala se spolupracovnicí týmu Univerzity v Toulouse.
Během stovek hodin pečlivého pozorování interakcí mezi rodiči a dětmi tým vědců a vědkyň včetně Lenky Šulové popsal, jak se matky a otcové ke svým dětem vztahují odlišně. Matky jsou více pečovatelské a ochranitelské, věnují dětem ničím nerušenou pozornost, naopak otcové fungují jako jacísi ‚hybatelé‘, kteří dítě více nutí k akci. Dítě proto musí ke komunikaci s otcem vynaložit mnohem větší úsilí. To je také důvod, proč jsou otcové v odborné komunitě označováni jako most dítěte do společnosti. Podle této teorie dokáže otec dítě na střet s realitou připravit lépe než matka-pečovatelka.
Samozřejmě někteří oborníci – zejména z řad sociologů – budou debatu o tom, jak se chová matka a jak otec, odmítat s tím, že hybatelkou může být klidně matka a ochranitelem klidně otec. „Pokud ale odhlédneme od odlišných pohledů těchto oborů, role otce je i tak velmi důležitá. Dítě ho vždy vnímá odlišně od matky, a pokud se otec o dítě stará, dává tím dítěti zprávu, že tohle muži dělají, a dítě samo to jednou bude dělat taky,“ říká k tomu Zábrodská.
Správný rodič
Dříve se rozdíly mezi chováním matky a chováním otce řešily mnohem více. V současné době se diskuse přesouvají k tomu, jak má vypadat správný rodič bez ohledu na to, zda jde o otce či matku. A na tyto otázky se snaží odpovědět nejen odborníci, rovnováhu hledají i sami rodiče. Řeší se volný čas, aktivity dětí a třeba i správná strava. A také vzdělávání.
„Máme je zahltit aktivitami a dát je do nějaké ambiciózní školy, aby uspěly? Nebo je lepší dát jim více volna, více prostoru, rozvíjet jejich krea tivitu a najít nějakou volnější školu? Co se dnes děti potřebují naučit a jaké dovednosti získat, aby uspěly v nejisté budoucnosti? Jak moc je omezovat v používání počítačů, mobilů, videoher? V tom se myslím současné rodiny radikálně liší od rodin, ve kterých jsme vyrůstali my,“ nastiňuje otázky dnešních rodičů Tomáš Sobotka.
Často se také stává, že s dětmi dnes trávíme kvůli množství různých aktivit málo času, a když už jsme spolu, neumíme tuto dobu smysluplně prožít. „Někteří rodiče netráví s dětmi příliš času, a když už jsou pak spolu, tak spolu nekomunikují a každý místo toho komunikuje s neživým médiem, tedy televizí, mobilem či tabletem. Jsou vedle sebe, ale vědí o sobě relativně málo,“ popisuje dnešní častou realitu profesorka Šulová.
Místo dívání do obrazovek počítačů a chytrých telefonů bychom ale podle psycholožky se svými dětmi měli mluvit, naučit je, aby nám říkaly, co prožívají, měli bychom s nimi sdílet jejich starosti, naučit se číst mezi řádky, když nám něco vyprávějí. Zároveň by nás naše děti měly vidět při různých aktivitách – a my bychom měli své děti do těchto aktivit zapojovat hned, jak je to možné s ohledem na jejich věk. „Důležité je vidět své rodiče v reálných situacích, když vaří, jezdí na kole, pracují na zahradě a zapojit je – a to v době, kdy to děti ještě baví,“ upozorňuje Šulová.
Dnešní děti mají také problém rozlišovat, co je reálné a co je jenom jako, a zejména počítače a tablety, k nimž mají mnohdy přístup už v brzkém věku, tomu nahrávají. „Nedělám si už iluze, že by děti úplně opustily virtuál ní realitu, ale rodiče by je do ní měli doprovázet, omezit ji a také jim vysvětlit, jaké jsou její klady a zápory. Rodič by měl být takový jejich guru.“
Zdroje:
Kondice 10/2019
https://www.apa.org/pi/families/resources/changing-father
https://www.theguardian.com/society/2023/sep/20/fathers-have-unique-effect-on-childrens-educational-outcomes-study-finds