Narodila jsem se půl roku po svatbě dvěma vysokoškolským studentům ve druhém ročníku. Bylo jim 22, takže ve své době byli na děti už staří dost a oba se na mě nakonec i těšili, ale idylka vydržela chvíli. Po třech letech se rozvedli, a zatímco my s bráchou jsme zůstali s mámou, táta se odstěhoval o stovky kilometrů dál a začal znova. Jelikož spolu vlastně nikdy pořádně nežili, nebyla to velká změna. Když táta jednou za čas přijel, seděli spolu s mámou v klidu u kafe, bavili se o práci, o mámině podnikání a o spolužácích. Čas mezi návštěvami se prodlužoval, táta občas nedorazil vůbec, brácha brečel a já měla na tátu příšerný vztek.

Jak jsme rostli, chtěla jsem vědět víc. Táta mi nechyběl, ale byla jsem zvědavá. Dozvěděla jsem se víc, než jsem asi měla. O jiných ženách, o tom, že bráchu nechtěl, viděla jsem složenky se směšně nízkými ciframi. Najednou nebylo ani o čem mluvit, když už jsme se o prázdninách a na Vánoce viděli. Přišla jsem do puberty a všechno bylo zajímavější a důležitější než otec kdesi na konci světa. Náš vztah se omezil na nutné kontakty a od bráchy jsem se dozvěděla, že se nehodlá zabývat móresy psychicky nevyrovnané puberťačky. Za námi nejezdil už dlouho, protože je to moc daleko, ale teď už jsem nejezdila ani já k němu.

Rozvodový feminismus

Jan Bílý, průkopník rodinných konstelací mi v rámci psaní textu o zavržených rodičích řekl, že ať už to cítíme jakkoliv, každý z nás má nějakého tátu. Ať už sedí doma u stolu, objevuje Antarktidu, vůbec ho neznáme nebo zemřel, pořád máme tátu. Pokud není přítomný, jeho místo nějak zaplníme. Nahradíme ho. Ale pořád tam je a určuje svým způsobem náš život. Psycholog Aleš Kuda k tomu v rozhovoru pro pořad Diagnóza F rádia Wave doplnil, že otec ovlivňuje náš život i tím, že jsme přesvědčení, že neovlivňuje. Část své energie totiž vynakládáme právě na popření toho, že tátu potřebujeme nebo jsme ho někdy potřebovali. Platí to samozřejmě i pro mámy, ale stav, který jsem si pracovně nazvala „mínus táta“, je realitou mnoha dětí z rozvedených rodin.

„Pokud je dítě svěřeno do péče pouze jednoho rodiče a s druhým se jen občas vídá, jejich vztah logicky upadá,“ vysvětluje Aleš Hodina, který stojí za webovým portálem Střídavka, jehož cílem je propagace střídavé péče po rozchodu rodičů. „Až do roku 1949 u nás měli muži zákonem danou moc nad manželkou i nad dětmi. Feminismus však podnítil ženy k mnohem častějším rozvodům, současně je vedl i k převzetí moci nad dětmi, a tím k ovládnutí výchovy příštích generací. Muži v tom dlouho ženám ustupovali, vycházeli vstříc ‚slabšímu pohlaví‘, až se slabším pohlavím stali sami – přinejmenším v rodinných záležitostech. Postupně se tak zažil porozvodový systém ‚děti matce, otci povinnost platit výživné‘. Bylo velmi obtížné až nemožné tomuto systému vzdorovat,“ nabízí Hodina stručný historický exkurz. Dodává, že zatímco ve 20. letech minulého století se rozvádělo jen něco kolem dvou procent manželství a většinou šlo o rozvod s lidmi skutečně „nevhodnými“, dostala se o 40 let později rozvodovost na čísla kolem 50 %, kde se drží dodnes. „Zhruba před deseti lety průzkum u jednoho soudu zjistil, že více než polovina otců nežádala o svěření dětí do své ani do střídavé péče. Z nich ale skoro polovina proto, že: a) byli přesvědčeni, že nemají šanci, b) měli už sami negativní zkušenosti se soudy nebo se o nich doslechli od jiných otců, c) podlehli nátlaku matky, soudkyně, sociální pracovnice nebo advokátky (ženský rod je u všech těchto profesí v ‚rozvodovém průmyslu‘ naprosto převažující),“ doplňuje propagátor střídavé péče smutnou statistiku a přidává aktuální čísla. Střídavá péče je soudem určena jen ve 13 % případů a šest ze sedmi dětí tak rozchodem přichází o péči druhého rodiče. Přitom rozvod už dávno není ochranou před škodlivým vlivem toho druhého, ale spíš záležitostí vyvanutí vzájemného vztahu, odlišných hodnot i představ, ale také touhy po dobrodružství a nalezení vhodnějšího protějšku. „Je čas neřídit se stejnými pravidly jako před 100 lety,“ uzavírá Aleš Hodina dějepisnou lekci.

Táta doma, všechno v pořádku?

Psycholožka Vlaďka Bartáková, která pro veřejnost pořádá oblíbené semináře o výchově kluků a holek, věnuje podstatnou část dívčí varianty setkání vztahu mezi dcerou a jejím tátou. Dobrý vztah k otci dává holčičkám pocit jistoty, sebedůvěru i vědomí vlastní hodnoty. Otec, který umí svou dceru ocenit, může navíc oddálit začátek sexuálního života, protože pokud ji jako ženu dokáže ocenit muž, který za to nic nečeká a nežádá, nemá potřebu se o sobě ujišťovat s muži, kteří tak bezelstní nejsou. Navíc podle svého otce si hledáme i budoucího partnera. Nebo se mu naopak vyhýbáme. Když v pracovnách psychoterapeutů usedají ženy osamělé, promiskuitní, nesebevědomé nebo neustále se zaplétající s nevhodnými muži, společným jmenovatelem bývá problematický vztah s otcem. Všechno jsou to způsoby, jak zaplnit otcovo místo, vymoci si uznání mužského pokolení, někdy i snaha zůstat v situaci, kterou dobře známe, i když to znamená nechat si stále dokola ubližovat.

Nicméně já jsem se v téhle kategorii nenašla. A vzhledem k tomu, že statistika je neúprosná a tudíž polovina žen v mém okolí pochází z rozvedených rodin, ani tady jsem neviděla jasné souvislosti. Problém se sebevědomím, svou ženskostí, možná i pochopením mužského světa, nemají jen ženy s podivnými otci. Sáhnu mezi své známé: Eva, která si ve 22 vzala alkoholika a za dva roky se rozváděla, byla z úplné rodiny. Aneta, která dvěma svým partnerům tolerovala zálety a topila se v depkách, měla doma fajn tátu. Stejně jako Iva, která svého muže nejen živila, ale nakonec ho i kryla před jeho vlastní milenkou a předstírala oddělenou domácnost, aby ho slečna neobtěžovala řečmi o rozvodu. Nemít tátu nemusí přece znamenat, že jsem nějak poškozená, horší než ostatní. „Není to tak jednoduché. To že je táta fyzicky doma, nemusí znamenat, že plní svou roli. Někdy otec svou přítomností napáchá víc škody, než kdyby tam vůbec nebyl. Nemít tátu neznamená automaticky vadu materiálu, není to příčina všeho špatného. Jen je dobré se zkusit na své problémy podívat trochu hlouběji, zvlášť pokud se nějaká situace neustále opakuje,“ vysvětluje mi Vlaďka Bartáková, jak moc ovlivňuje třeba mé hádky s manželem to, že nemám tátu.

I když zase – nemám tátu? Samozřejmě že mám. Během více než roční psychoterapie jsem odhalila zákoutí duše ovlivněná tátou. Například pocit zodpovědnosti za mámu a za bráchu. V pěti letech jsem nastoupila v rodině na tátovo místo a učila se plavat hozená doprostřed oceánu věcí, na které jsem absolutně nestačila. Pocity selhání, když jsem na něco nestačila, touha být vidět a slyšet, být oceněná, snažit se být mnohem lepší než ostatní a užírat se tím, když to nejde. „Tak buď lepší než on,“ řekla mi babička z máminy strany, když jsem s ní mluvila o vztahu k tátovi. S tím jsem taky zvedala telefon, plánovala návštěvy, vybírala dárky a přežívala dlouhé minuty prázdných hovorů o ničem. „Za vztah mezi dítětem a rodičem není zodpovědné dítě ale rodič. On je ten, kdo má moc, kdo stojí výš. Ne dítě,“ shrnula mé hovory o komplikovaném vztahu s tátou Vlaďka Bartáková. Jenže co s tím?

Není to hra na pravdu a lež

Holky v mém věku z rozvedených rodin popisují všechny ten samý příběh, ty samé pocity. S tátou jsme si nic neudělali, ale nebyl tu, když měl. Ne, nepotřebovaly jsme ho, ale život by byl jednodušší, kdyby tam byl. Kdyby se zajímal. Je až příliš snadné uvědomit si, že rodiče, který tam pro vás není, skutečně nepotřebujete. „Není to hra na to, kdo má pravdu,“ řekla mi kdysi u skleničky vína kamarádka Lucka. Její rodiče se rozvedli už když byla malá, v pubertě tátu vídala málo, a když dospěla, neviděla ho klidně pět let. „Táta mě štval, nestaral se o mě, nesnažil se být se mnou v kontaktu. Řekl mi, že mě nemusí přece zvát na návštěvu, když jsem jeho dcera a můžu přijít kdykoliv sama. Jenže když on nepozval, já nepřišla. Vždycky bylo něco důležitějšího nebo zábavnějšího,“ popisuje dnes pětatřicetiletá Lucie. Když se seznámila se svým budoucím manželem, začalo se o tátovi opět hodně mluvit. „Nebylo mi to moc příjemné, ale došlo mi, že vlastně držím basu se starší sestrou. Že ani nevím, proč vlastně nemůžu na tu návštěvu přijít, když táta říká, ať přijdu kdykoliv. Měla jsem spíš strach, že zradím ségru, když tam půjdu. Protože ona by nikdy nešla.“ Lucie nakonec zvedla telefon a pozvala tátu na večeři. Přišel a nebylo to vůbec tak zlé, jak si to jeho dcera přestavovala. Domluvili se na dalším setkání, přibrali své partnery, které vzájemně neznali, Luciin příklad nakonec obměkčil i sestru. Odpustila mu? „Nevím. Spíš jsem o tom přestala tak přemýšlet. Mám tátu, je jaký je, ale vlastně ze mě spadl i pořádný kámen. Je přece jedno, kdo měl pravdu. Kdybych čekala, až za mnou přijde a odprosí mě, nedočkám se. Teď mám někoho, koho ráda vidím, kdo mi pohlídá děti, má podobné zájmy, poradí mi,“ motivuje mě.

A tak jsem to udělala. Pozvala se na návštěvu. Zopakovala si před tím, co všechno táta kdy podělal. Kde nebyl, co slíbil a nesplnil, co nevěděl, co mi kdy řekl, co si kdy blbě myslel, jak byl kdy trapný, jak ve všem mámu nechal, jak málo platil. Bolí to, ale vědomí toho, že tohle všechno udělal, a přesto mě chce vidět, mi dává pocit moci. Táta se mi nikdy neomluví, dost dobře nejspíš ani nechápe, za co by měl. Když mi kamarádka Martina vypráví, jak si uvědomila, že jí tatínek zadělal různým hecováním na osobní mindrák a zahození všech hranic v těch nejpitomějších situacích, uvědomuji si, že i jednoznačně milující a angažovaní tátové můžou ublížit. Tehdy jsem stála ve dveřích, dívala se na svého tátu a poprvé viděla jen chlapa, který žil, jak uměl, občas pěkně blbě, ale když jsem projevila zájem, byl tam. Není to dobrý začátek? A od mých nohou se odlepila jeho vnoučata a jako kdyby ho vídala denně. „Dědo! Mami, budeme tu spát?“ Možná nebyl super táta, ale dědečkovský potenciál – ten má.

Zdroj: jakvychovavat.cz, janbily.cz, časopis Kondice