Váš tatínek byl tenisový trenér. Nechtěl z vás mít slavnou tenistku?

Oba rodiče mě od dětství vedli ke sportu, ale vyhranění na jeden konkrétní sport nikdy nebyli. Tatínek tenisový trenér stále je, jeho menisky už sice trochu trpí, ale vášeň k tenisu jej zatím neopustila.

Co stálo za tím, že jste si vybrala sprint a vrh koulí? Čím vás tyhle dvě disciplíny nadchly?

Když mi bylo 13, začala jsem s paraatletikou. V parasportu jsme rozdělení do kategorií dle druhu a stupně postižení, aby naše vzájemné souboje byly alespoň trochu férové. V mé kategorii jsou v atletice vypisovány pouze sprinty na 100 a 200 m a vrh koulí. Začínala jsem pouze jako sprinterka. V 17 letech jsem dobrovolně podstoupila operaci Achillovy šlachy, a protože nebylo dlouho jisté, jestli budu schopna běhat opět tak rychle jako před operací, nechtěla jsem se vzdát a jediná možnost, jak pokračovat v paraatletice, byla zkusit jinou disciplínu, a tak jsem přidala ke sprintům i vrh koulí.

Při běhání se cítí svobodná

Co cítíte, když běháte?

Běh je můj oblíbenější sport, cítím se při něm svobodně. Rozhodně v něm ale nejsem tak dobrá, abych mohla měřit své síly se světovou konkurencí. Navíc od doby, co vrhám koulí, jsem těžší, což je ve sprintu spíše nevýhoda. Koule je hodně technická, vyžaduje sílu a značnou dávku trpělivosti, kterou dodnes nemám. V kouli jsem lepší, proto se na ni více soustředím a je to má hlavní disciplína. Sprinty mám dnes už spíše hlavně pro radost a jako doplněk, nicméně stále věřím, že zbytky rychlosti ze sprintu mi mohou pomoci i ve vrhu koulí.

Kvůli vaší nemoci vám rychleji ochabují svaly. Jak s nimi pracujete? A považujete za zázrak, že i přes spastickou triparézu můžete běhat?

Zázrak to asi úplně není. Když se chce, všechno jde. Jsem člověk, který hledá způsoby, jak něco udělat, ne důvody, proč to nejde. Hodně lidí mi říká, že běhám lépe, než chodím – a je to pravda, protože se v té rychlosti snažím napodobit konkrétní pohyb a stereotyp. Atrofii ochablých svalů mi pomáhá zpomalovat právě sport, pravidelný pohyb a fyzioterapie. Můj stav se nijak nezlepší, avšak všichni děláme všechno pro to, aby se výrazněji nezhoršoval. Cvičit budu zkrátka až do smrti.

Zdroj: Youtube

Mají podle vás parasportovci oproti zdravým jedincům v profesním sportu nějaké výhody? Jsou na ně trenéři nebo rozhodčí mírnější?

Tohle je častý a zároveň obrovský mýtus. Sportu je úplně jedno, kdo jste, žádné úlevy v parasportu nemáme. Naopak si myslím, že to občas máme těžší. Zdraví sportovci soutěží se sebou a s tím, co natrénovali. Handicapovaný sportovec bojuje se svým soupeřem, s tím, jak natrénoval, především ale s tím, kam ho pustí jeho handicap/omezení. Dva lidé sice mohou mít stejnou diagnózu, ale nikdy nebudou mít totožné schopnosti. Tyhle vlastní limity je třeba se snažit neustále posouvat dopředu. Za každým parasportovcem je silný příběh a to je (alespoň pro mě) to, co si zaslouží pozornost a dělá paralympijský sport jedinečným.

Co nejvíc ovlivňuje vaši rychlost při sprintu? Je to příprava v rámci tréninku, strava, regenerace, nebo hlavně hlava a motivace?

Abyste byli dobří ve sprintu, nesmíte přestat pravidelně běhat. Důležité je držet si rychlost, výbušnost i sílu. Strava, regenerace a psychické rozpoložení s tím samozřejmě také souvisí. Vzhledem k tomu, že se od roku 2016 soustředím především na vrh koulí, neběhám už tak často a nabrala jsem více svalové hmoty, jsem těžší, což mě logicky zpomaluje a to se na sprint zrovna moc nehodí.

Ženy a svaly k sobě rozhodně patří

K vrhu koulí potřebujte velkou sílu. Jak nejefektivněji nabíráte svaly a setkala jste se někdy s názorem, že k ženám svaly nepatří?

Základem je pravidelný silový trénink, kvalitní vyvážená strava a dobrá regenerace. Svaly k ženám v rozumné míře patří, ve sportu rozhodně ano.

V dětství jste se setkala se šikanou kvůli svému postižení. Co pro vás bylo v tomto období nejbolestnější?

Já bych neřekla, že to byla doslova šikana. Občas se mi někdo zasmál, protože chodím jinak, z jejich pohledu divně. Spíš mě mrzí, když mě někdo někam „zaškatulkuje“, aniž by mě více poznal. Na hlupáky ale narazíte kdekoliv a v každém věku. Zprávy typu „klidně bych se s tebou bavil, ale nevím, co by na to, jak chodíš, řekli ostatní“ nebo „nejlepší na tobě je tvoje auto“ mi chodí dodnes. O to víc si pak vážím těch, kteří mě berou takovou, jaká jsem.

Na delší tratě ji dříve nezvali. „Nevěřili, že to zvládnu.“

Prý jste dlouho neběhala delší závody než na 200 metrů, protože vás na ně organizátoři nezvali, je to pravda? Jak to dnes vnímáte a kdy přišel zlom?

Organizátoři se zřejmě obávali, že delší běžecké závody neuběhnu a něco se mi stane. Ale to je otázka spíše na ně, já z delších tratí nikdy strach neměla. Zlom přišel až v roce 2018, kdy mě Toyota pozvala na jeden z tehdejších závodů Run Tour do Prahy. To mi přineslo spoustu nových zkušeností a příležitostí a také otevřelo cestu k dalším delším běžeckým závodům.

Nosíte si s sebou na závody i nějaké talismany nebo děláte nějaký rituál pro štěstí?

Když jsem začínala pouze jako sprinterka, dávala jsem svým tretrám pusu před každým startem. Dneska potřebuji v soutěžích především vlastní náčiní – kouli a hadr. Dále mám na krku stříbrný řetízek. Dostala jsem ho od jednoho kamaráda v paralympijské vesnici v Tokiu. Řekl mi, že když ho budu nosit, tak vyhraju, což se následně skutečně stalo, takže od té doby ho nosím pořád.

V roce 2021 na paralympijských hrách 2020 v Tokiu jste získala bronzovou medaili v kategorii F35, jaký to byl pocit?

Byl to neuvěřitelný pocit, hodně dlouho mi trvalo, než jsem to všechno dokázala vstřebat. Málokdo to ode mě tehdy čekal, takže na můj závod se nikdo z týmu nepřišel podívat a ani nemám ze závodu žádnou fotku, to mě dodnes hodně mrzí. Nicméně o to větší překvapení a radost to pro mě byla, když jsem dokázala vybojovat bronzovou medaili o jeden centimetr.

Olympiáda v Paříži by byla další splněný sen

Jak to vypadá s vaší účastí na letošní paralympiádě v Paříži?

Jistou účast na paralympiádě v Paříži zatím nemám. Do konce června mám čas na plnění limitu a vylepšení postavení ve světovém žebříčku. Následně to bude záležet na tom, kolik Česko dostane míst pro atlety od Mezinárodního paralympijského výboru. Důležité je se teď hlavně nezranit a pokračovat v tréninku. Nerada se příliš těším dopředu. Účast na čtvrté paralympiádě by mi udělala velkou radost, zároveň k tomu ale přistupuji s velkou pokorou a respektem, protože vím, že nic není jisté.

Máte za sebou účast na třech paralympiádách. Co vás na těchto prestižních závodech baví nejvíc? Jak byste popsala atmosféru?

Londýn byl pro mě největší a nejsilnější zážitek. Bylo mi 15 let, byla to moje první paralympiáda, stadion byl vyprodaný a všichni nám fandili bez jakéhokoliv rozdílu. Myslím, že takovou míru respektu a nadšení z paralympijského sportu už jen tak něco nepřekoná. V Riu už jsem byla o něco zkušenější a zároveň to byla moje první paralympiáda, na které jsem startovala rovněž ve vrhu koulí. Tokio bylo hodně poznamenané protikoronavirovými opatřeními a nemohli tam být žádní diváci, což olympijské atmosféře značně ubírá, ale věděli jsme, že jinak to nešlo. Získala jsem tu však svou první paralympijskou medaili, takže na Tokio ani nemůžu vzpomínat jinak než v dobrém.

Jak vypadá jídelníček profesionální atletky? Musíte být na sebe hodně přísná? Když můžete zhřešit, jaké jídlo si dopřejete?

Nejsem profesionální atletka, jsem spíše takový profesionální amatér. Moje soupeřky však v drtivé většině profesionální atletky jsou, a tak se ke své přípravě snažím po všech stránkách přistupovat maximálně zodpovědně. Spolupracuji s výživovým poradcem a mám přesně předepsaný denní příjem sacharidů, bílkovin, tuků a vlákniny. Když můžu (většinovou po sezoně), ráda si dám dobrou zmrzlinu, palačinky nebo těstoviny.

Dokud nevyhrajete, nikdo si vás ani nevšimne

Co vám nejvíc usnadňuje život? Pomáhají vám sponzoři?

Před dvěma lety jsem úspěšně dokončila magisterské studium, to je velká úleva, protože od té doby se s čistou hlavou mohu naplno věnovat sportu. Získávání sponzorů samozřejmě není jednoduché. Dokud nevyhrajete, nikdo si vás nevšimne, takže za zázemí a podporu ve svých začátcích vděčím především svým rodičům. Můj handicap na mně na první pohled není vidět, za což jsem ráda, makám na sobě a snažím se být co nejvíce samostatná a nezávislá na okolí. Z hlediska marketingu a oslovování sponzorů by však bylo „lepší“, kdyby můj handicap byl i pro laika na první pohled více zřetelný… Nicméně všem svým stávajícím sponzorům jsem vděčná, protože bez nich bych nebyla tam, kde jsem. Jsem hrdou ambasadorkou značky Toyota. Žádnou úpravu auta naštěstí nepotřebuju, stačí mi automat. Nebydlím v Praze a dojíždím denně, ať už na trénink, nebo na fyzioterapii. Vlastní auto je pro mě obrovská pomoc a další krok k samostatnosti a větší nezávislosti.

Trénujete každý den. Stává se vám někdy, že se vám nechce vylézt z postele, nemáte na sport chuť nebo sílu? Jak se pak překonáváte?

Samozřejmě se mi občas nechce, hlavně v zimě a chladnějších měsících. Vždycky se to ale snažím překonat a trénink dokončit, o to větší mám pak ze sebe radost, že se mi to opravdu povedlo. Sport je pro mě vášeň a radost. V žádném případě to pro mě není povinnost a to je možná ten důvod, proč mě neustále baví se zlepšovat.

Zdroje:

Autorský rozhovor, Anna Luxová

https://www.instagram.com/anna_luxova/