Výhod se ukázalo hned několik
1. Pohyb venku – pro mě naprosto zásadní plus. Běh na pásu jsem opravdu nikdy nepochopila. Vyzkoušela jsem ho sice na dobrém přístroji v klimatizovaném fitku, ale popravdě jsem se musela smát tomu, že běžím na otáčivém kusu plastu a hledím přitom z okna do zeleně. To je přece úplná blbost, no ne? Zde ale musím podotknout, že za normálních okolností bydlíme v menším okresním městě obklopeném lesy. Uprostřed Londýna, New Yorku nebo i té naší stověžaté Prahy tuto nouzovou variantu naprosto chápu.
2. Kdykoliv a kdekoliv – jak jen sportovec chce a může. Netřeba čekat na konkrétní hodinu fitboxu nebo cross-fitu dle rozvrhu. Ani mít wifi na oblíbenou on-line hodinu. Neklaplo to v šest, vyjde to v osm. Jede-li se na chalupu, do hor, k moři nebo na dlouhou cestu kolem Evropy, vyrazit do terénu se dá prakticky všude. Nyní, během našeho putování, znamená každý výběh novou trasu, tedy bezedný zdroj nových počitků na trase. Naproti tomu doma mohu sledovat, jak se okolí mění v čase, denní době, ročním období. Obojí má své kouzlo.
3. Výbava – seznam potřebných propriet: boty. Tečka. Kvalitní běžecká obuv je samozřejmost. A rovněž jediná nutná položka, jíž je nutné si pro tuto kratochvíli pořídit. Pro orientační poplety jako jsem já, doporučuji ještě pásek na chytrý telefon s mapou. Další speciální výbava jako běžecká sukně s kapsičkou na klíče, mikina s kapucovým otvorem na culík, reflexní čepička, přetahovací rukavice s místem na kapesník a další vychytávky jsou příjemné, ale pravda zbytné.
4. Jaro, léto, podzim, zima – aneb sport do každého ročního období. Stačí se dobře obléknout a nevymlouvat se. V dešti nebo při sněžení netřeba podávat traťové rekordy, i malý výběh se počítá.
5. Čistá hlava – klidná mysl. Ten báječný pocit „post sportum“ se dostaví nejspíše po jakékoliv pohybové aktivitě. Jsou však dvě, které pro mě v tomto ohledu vynikají. Jóga, zvláště když se mi podaří dostat se do toho pravého „flow“ a zakončit ji alespoň krátkou meditací. A běh. Běžím přírodou, ať už lesem, přes louky s koňskými pastvinami, či podél mořského pobřeží za šumění vln rozbíjejících se o kameny. Bez sluchátek, abych nepřišla o zpěv ptáků. Chvílemi přemýšlím o všem možném, chvílemi mám v hlavě blažené prázdno. To je opravdová nádhera! A třešničkou na dortu je záplava endorfinů v cíli, ta navíc nějakou tu hodinku vydrží. Kdo by si nevytvořil návyk, že?
Aneta Málková
Já ano. Jen přístup se u mě za posledních deset let dost změnil.
Zpočátku jsem měla plán, kolikrát týdně vyběhnu a na jakou vzdálenost. Měřila jsem si čas a snažila se ho zlepšovat, popoháněla jsem se hudbou v uších. Na asfaltové cyklostezce jsem si pravidelně dávkovala intervalový trénink. Absolvovala jsem pár tréninků s profíky, zvládla několik půlmaratonů. Pokud mi něco nevycházelo, byla jsem na sebe dost naštvaná a motivace pokulhávala.
Poté u mě došlo k jistému celkovému přepnutí v hlavě a i ve sportu se to rychle projevilo. Vyběhnu, když chci. Tak daleko, jak chci, rozhoduji se až na trase podle toho, jak se cítím. Čas neměřím, kilometry v cizím prostředí orientačně ano, se svým odhadem vzdáleností bych si omylem vytvořila trajektorii v délce maratonu raz dva. Preferuji přírodu a to i pro intervaly, ty zařazuji často, ale neplánovaně. Běhám sama, tréninky už to nenazývám, závodům se vyloženě vyhýbám. Každé vyběhnutí je pro mě jiné a jeho charakter se vyklube až v průběhu. Parádní pocit každopádně nikdy nechybí a to je ta nejlepší motivace! Šťastná hlava, tělo, srdce.
Aneta Málková
Tak ahoj, běžci stávající i budoucí, a zase příště!
Adamova velká cesta
Dva dospělí, malý chlapec a obytná dodávka. Jak se žije na pár metrech čtverečních v domku na kolečkách? Jak vidí země, které projíždějí?
Adamovu velkou cestu můžete sledovat na Instagramu a také Facebooku.