Kdy by měli rodiče začít s přípravou dětí do první třídy? Někteří to nechávají zcela školce, jiní mají pocit, že potomek musí umět psát, část a odříkat násobilku.
Kromě toho standardního jsou dva velmi radikální přístupy. Jeden, kdy zejména tatínci jsou názoru, že dítě musí umět k zápisu číst, psát a počítat. Co by je ale pak učili ve škole? Opačná část rodičů zase zcela spoléhá na školku, myslí si, že je to jejich povinností, oni jako rodiče by do toho neměli být zahrnuti. Přitom příprava, nebo obecně věnování se dětem by mělo být kontinuální už od narození.
Pro rodiče, kteří přípravu prošvihli, najednou je před nimi zápis, mám pouze jedno doporučení. Prosím nic nehroťte, vše se dá v klidu zvládnout, i před tím zápisem. Ať se podívají na video Zápisu s Baruškou na Babyonline, stanoví si priority, které zkusí dělat s dítětem do zápisu hravou formou. Dítě by mělo jít k zápisu hlavně v klidu.
Co by mělo dítě umět, než nastoupí do školy? Oddrmolit své jméno a podepsat se asi nestačí?
No, tak dítě by určitě mělo vědět, jak se jmenuje, a kde bydlí, to si myslím, že je i z praktických bezpečnostních důvodů, když se ztratí. Pak samozřejmě poznat barvy, tvary, umět hláskovat, slabikovat, slyšet hlásky, protože opět si to vezměme prakticky, pokud to dítě neslyší hlásky, tak nebude vědět, co má napsat, když bude paní učitelka diktovat nějaký text. Potom určitě napočítat do pěti.
Poznat kde je více/méně a o kolik, perfektně se to trénuje na kostkách z Člověče nezlob se, pak určitě nakreslit postavu, zazpívat písničku, říct básničku. Orientovat se v prostoru, čase, vnímat rytmus, správně vyslovovat všechny hlásky, trénovat myšlení, paměť, sociální dovednosti, být schopen tvořit podle fantazie a v rámci možností prokázat samostatnost.
V přípravě nesmí v ní chybět motorika, hrubá, jemná i grafomotorika. Hrubá motorika je běžné cvičení, míč, švihadlo, váha vlastního těla, jízda na kole, koloběžce. Když dítě bude nemotorné v té hrubé motorice, promítne se to do té jemné, a pak i do psaní, kreslení, ale hlavně i do dalších dovedností. Až by člověk nevěřil, kde všude se to vyloupne.
U tabletů vidím hrozbu
Jsou různé druhy inteligence, třeba krystalická nebo fluidní, rozvoj intelektu tedy asi není jen o tom správně složit kostičky. Co všechno je důležité pro vývoj dětí? Upřímně, když vidím malé děti odložené na tabletu, tak si říkám, jak je to poznamená.
U dětí odložených na tabletu od raného dětství údajně může být dle přednášky pana dr. Stránského ten úbytek až 30 bodů, což mně tedy přijde strašně moc, ale jsem ochotná tomu věřit.
U tabletů kromě snížení IQ vidím jednu obrovskou hrozbu pro vývoj dítěte, pro jeho budoucnost.
A to budování zlozvyku, špatného návyku, kdy rodiče děti učí už v takovém raném věku dát přednost pasivní zábavě než něco vymýšlet, aktivně si hrát. Právě ta kreativita je jednou z důležitých dovedností i pro nástup do školy, schopnost tvůrčí činnosti, hry. Děti jsou vedeny od útlého věku k pasivitě, že za ně zábavu a náplň vždy někdo vymyslí, takže ony už nemají důvod samy tvořit podle fantazie, něco si hledat. Když v budoucnu budou mít děti nějaké úkoly, nějaké povinnosti, které nebudou tak lákavé, tak je u nich vyšší pravděpodobnost prokrastinovat tím, že si místo úkolu vezmou mobil nebo tablet.
Za našeho dětství bylo běžné, že děti doma pomáhaly, dnes mají rodiče tendenci za své potomky vše dělat a posluhovat jim. Co by měli kolem první třídy doma zvládnout včetně vlastní sebeobsluhy?
Tu vlastní sebeobsluhu určitě, už by měly mít zažité rituály, ranní, včetně vyčištění zubů. Měly by si umět samy udělat úkoly a nachystat do školy, včetně pouzdra, nejdříve pod dohledem rodiče, až je to bez problémů, tak samy. Ale rodič pouze dohlíží, nedělá to za dítě. Také by si mohly chystat večer oblečení do školy, aby se snížila hladina ranního stresu.
U nás se děti zvláště před začátkem roku k nastavení režimu věnovaly jak zábavné přípravě do školy formou hry, tak hodně pomáhaly v těch domácích pracích, myčku byly schopny vždycky naplnit, nebo vytáhnout, dcera si už ve dvanácti letech vyžehlila trička, osmiletý syn skládal prádlo, které nežehlím. Částečně měly na starost i domácí zvířátka, např. hlídat lahvičku s vodou, a postupně se jim ty záležitosti, ten počet úkolů, které měly na starost, navyšovaly.
Vy jste vychovávala syna s ADHD, dnes je z něj úspěšný student vysoké školy s IQ na hranici geniality. Myslíte si, že když se rodiče budou dětem v kruciálním věku 0-6 let skutečně věnovat, může to mít vliv na jejich inteligenci?
Ano, v tomto období, v těch prvních 6 letech se formuje IQ dokonce ze 60 %.
Díky tomu, že se nejprve ocitl na testu neskutečnou náhodou syn, pak já, protože díky výsledku obdržel další zdarma, známe ten náš výsledek. Syn navzdory hendikepům, obtížný porod s nedostatkem kyslíku, diagnostikované ADHD, díky kvalitnímu vzdělávání dokonce dosáhl ještě o 9 bodů výše než rodiče. Ve středních hodnotách může vzdělání posunout intelekt o více než 20 bodů v nízkých až o 40. I díky vzdělávání dnes IQ souvisí s životním úspěchem až ze 70 %.
V Česku jedeme po hendikepech
V čem byly metody a přístupy, které jste použila pro syna, jiné než běžné vzdělávací metody?
Jednak my máme oba „out of box thinking“, že se vždycky na věc díváme trošku z jiné stránky a vidíme i souvislosti, které ostatním mohou uniknout. Což je asi největší x-factor i té naší přípravy, že je tam spousta vazeb, které si ani často rodiče s dítětem neuvědomují, nevšimnou. Také nestandardních úkolů. Což má také praktický význam.
Syn měl vysokou laťku vzdělávacích požadavků, ale i co byl schopen vydržet. Celý koncept musí být schopen udržet pozornost i netrpělivého a nepozorného dítěte, objevit jeho talenty, ty rozvíjet, hendikepy mírnit.
Bohužel v Česku pořád jedeme po hendikepech, co ti nejde, a to budeš dělat do aleluja, aby sis to vylepšil. Hendikepy v životě dítě nebudou bavit, ani živit. Je potřeba rozvíjet to, co mu jde.
Měla jste někdy pocit, že selháváte?
Víte, že nikdy? Vy jste první, kdo se mě na to ptá, ale jestli to taky nebude tím, že jsem nikdy neměla za cíl, nebo jsem nikdy neusilovala o to být dokonalá (smích).
To bych asi musela v tomto případě spáchat sebevraždu, protože my jsme byli neustále zváni, zejména na prvním stupni gymnázia, na kobereček. Představte si, že jste součástí skečí Mr. Beana, přesně takto to probíhalo. Dneska se už tomu můžu smát, ale opravdu jsem byla toho přímým účastníkem. Přesně to, co dělá Mr. Bean, dělá to hyperaktivní dítě. S jedním rozdílem. Zatímco Rowan Atkinson na tom vydělal milióny liber, náš syn pouze ředitelskou důtku.
U ADHD dítěte máte v podstatě tři možnosti: Buď skončit na psychiatrii, zbláznit se z toho, nebo v kriminále, že to dítě přizabijete, anebo se zdokonalíte. Já jsem si vybrala tu třetí, a to dítě pro mě bylo velkým učitelem. V nazírání na svět, zvládání emocí, nebrat si nic osobně.
Působíte jako velmi optimistický člověk, který těžké životní situace umí přetvořit v něco, co je pozitivní a přínosné. Co Vám pomáhalo ve chvílích, kdy jste byla skutečně vyčerpaná?
Asi ten smysl pro humor, ke kterému jsem přišla jako slepý k houslím, je zřejmě geneticky daný. Na mého tatínka všichni vzpomínají nejen jako na krásného, férového sportovce, ale hlavně člověka, který nezkazil žádnou legraci. Měla jsem skvělé rodiče a říkám, že takové rodiče bych přála opravdu všem dětem. U nás doma se z ničeho nedělal problém, byla to vždycky výzva k akci, my jsme nelamentovali nad situací, ale brali ji jako příležitost.
Také moje nové rodinné zázemí mně pomohlo situaci takto dobře zvládat. Můj manžel zcela schvaloval moje rozhodnutí po narození syna ze dne na den vzdát se kariéry. Abych si našla novou, vzdělávání, jak zdravotnické, tak vzdělávání dětí, předškolní a sexuální výchovu.
Autorský text