Sedmdesátiletá akrobatka předvádí na jevišti neskutečné výkony. Má její tělo vůbec nějaké limity?

Představení Glorius Bodies, které se tento týden hraje na pražských Jatkách 78 ukazuje, že lidské tělo může být silné, krásné, zdravé a inspirující v každé fázi života včetně stáří. Nejde přitom o nostalgii ani sentiment – ale o živou, dynamickou a místy až překvapivě virtuózní podívanou. „Na začátku projektu jsem se stárnutí vlastně bál. Ale když jsme se poprvé setkali ve zkušebně, byl jsem úplně ohromen jejich hravostí a energií. Uchvátili mě – neztratili jiskru života,“ říká režisér a choreograf inscenace Piet Van Dycke.

Je vůbec lidské tělo „nastavené“ na to být aktivní i ve vysokém věku? To je otázka, na kterou jsme se ptali fyzioterapeutky, MUDr. Karolíny Velebové, která se stará o tým divadelního souboru Cirku La Putyka. Podle ní záleží na tom, jestli člověk sportuje celý život a jeho tělo je na pohyb „naučené“.

Když klouby a kyčle bolí

„Pokud ale člověk nikdy nesportoval, většinou nezačne v pozdějším věku a nebo mu to bude hodně nepřirozené .Typ pohybové aktivity by se měl samozřejmě přizpůsobit věku a aktuálnímu zdravotnímu stavu,” říká fyzioterapeutka. I profesionální akrobaté se samozřejmě potýkají se zdravotní limity, nejčastěji se ozývají bolavé klouby v oblasti kyčlí a kolen, úrazy se pomaleji hojí, tělo je unavenější a potřebuje víc prostoru k regeneraci. I tak je ale neuvěřitelné, že i po šedesátce perfomeři dokáží vystupovat i několik večerů po sobě a podat na jevišti výkon, ze kterého se divákům tají dech.

Podle odbornice Velebilové je pravidelný pohyb ve starším věku klíčový jako prevence mnoha onemocnění, snižuje například riziko vzniku demence a depresí. Studie také ukazují, že silový trénink dokáže i u seniorů výrazně zpomalit ztrátu svalů a zlepšit kognitivní funkce.

Rozhovor s akrobatkou

Když tančí, cítí se ve své kůži a na svém místě. Holanďanka Det Rijven je nejstarší členkou skupiny a jednou z mála „letkyň“ (flyers), které jsou v párové akrobacii stále aktivní. I ona má nicméně zdravotní potíže, které začaly přibývat po šedesátce. Svým studentům se snaží předat hlavně radost z akrobacie, hravost, radost ze spolupráce a vzájemnou důvěru. Letos oslavila 70.narozeniny a do důchodu se ještě nechystá! Pohyb je pro ni radost, vášeň, naplnění i životní potřeba.

Vaše motto zní: „Podívejte se, kolik krásy přichází s věkem.“ V jakém věku jste se cítila nejlépe? Fyzicky i duševně.

Myslím, že fyzicky jsem se cítila dobře celou dobu, kromě momentů nebo období, kdy mě v pohybu omezovalo zranění nebo nemoc. Mentálně mi bylo nejlépe, když jsem mohla kombinovat své pohybové zájmy (tanec, akrobacii, turistiku) s těmi intelektuálními (studium, čtení, psaní, překládání).

VIDEO: Tanec, cirkus a akrobacie po padesátce. Tihle akrobaté oslavují lidské tělo

Co vás přivedlo k akrobacii?

K akrobacii jsem se dostala v roce 1979 jako členka amatérského mimického divadelního souboru. Náš režisér si myslel, že by bylo dobré naučit se trochu akrobacie pro naši novou pouliční show, a pozval někoho, aby nás pár odpolední učil. Okamžitě mě to přitahovalo. Ve městě, kde jsem tehdy žila, nebyla možnost trénovat, ale když jsem se v roce 1981 přestěhovala do Amsterdamu, hned jsem začala chodit na kurzy. Akrobacie mi dokonale vyhovuje, jak technickými výzvami, tak potřebnými sociálními dovednostmi.

Čím si vás akrobacie získala, že jste u ní vydržela celý život?

Miluji společnou práci a pocit těla partnera, jeho rytmus, pohyb, fyzično, pevnost, ale i to, jak propojit naše různá těla, pohyby a způsoby přístupu k „materiálu“. V akrobacii je také hodně lehkosti a hravosti, což s sebou často přináší zábavu a humor. Učím od roku 1987, založila jsem v Amsterdamu vlastní amatérskou školu, která je stále stejně živá jako v devadesátých letech. I když stárnu, zůstávám obklopena lidmi se stejným zájmem a fascinací. Jsou součástí mé akrobatické rodiny. Dokud budu moci různé akrobatické prvky praktikovat a užívat si je, myslím, že nepřestanu.

Tělo se s věkem víc a víc opotřebovává

Jsou chvíle, kdy vnímáte svůj věk jako limit ve své práci?

Ani ne tak věk, jako spíše sníženou schopnost předvádět určité prvky svým studentům. Mnozí se učí tím, že mě vidí, a nyní existuje mnoho triků a dovedností, kterým velmi dobře rozumím, ale kvůli fyzickým limitům už je nedokážu provést.

close

info

Glorious Bodies, vloženo se svolením

zoom_in

Než Det Rijven zahájila zkoušky Glorious Bodies, obávala se vážných zranění

Zažila jste chvíle, kdy vaše tělo prostě odmítlo spolupracovat?

Ano, po šedesátce jsem začala pociťovat, že tělo může mít svůj vlastní „vývoj nebo stav bytí“, který už neodpovídá mým vnitřním představám a očekáváním. Tělo mě prostě přestalo vždycky „poslouchat“. Jako by nervy už nepřenášely zprávy z mozku do různých částí těla. Dovednosti a pohyby, které jsem měla desítky let zažité, najednou nefungovaly stejným způsobem. Nebylo to ani konstantní – někdy vše fungovalo, jak jsem byla zvyklá, ale jindy (stále častěji) ne. Teď se musím neustále přizpůsobovat „momentálnímu rozpoložení“.

Je vám 70 let – chodí si k vám mladší kolegové často pro radu?

Mladší akrobaté mi často říkají, že by chtěli být jako já, až zestárnou. Moji studenti za mnou chodí pro radu nebo podporu, když mají fyzické potíže.

Souhlasíte s tvrzením, že věk je jen číslo?

Ne, doslovně ne. V tom, kolik let jste prožili, je rozdíl. Tělo se biologicky mění (hormony, stav svalů a kostí, chemie, kůže a mnoho dalšího), ale také se s přibývajícím věkem více a více opotřebovává. To vede k omezení schopností. A samozřejmě všechny životní zkušenosti mění vaše zájmy, pohnutky, potřeby, touhy, ambice i názory. Nicméně lidé v určitém věku, třeba v sedmdesáti, mohou vypadat velmi odlišně.

Vrásky a šediny mají své kouzlo

Co pro vás osobně znamená projekt „Glorious Bodies“?

Tento projekt byl dar z čistého nebe, který mě po 25 letech inspiroval k tomu, abych se znovu vrátila k vystupování. Měla jsem pocit, že byl vytvořen přímo pro mé tělo. Bylo krásné pracovat se starými akrobatickými přáteli na něčem, co nikdo z nás dříve nezažil. Cítím velkou lásku k pohybu, k akrobacii, ke hře, k prezentování toho, kým a jací jsme. Vždy jsem oceňovala sílu starších generací na jevišti, jako to dělala například Pina Bausch. Jsem moc ráda, že jsem dostala příležitost ukázat, jak cenní tam mohou být i starší lidé. Ukázat, že i vrásčitá kůže, šedé vlasy a ošlehané tváře mají svou vlastní krásu.

Co vaše tělo zvládá dnes lépe než ve třiceti?

Můj mozek zvládá život lépe než v mých 30 letech. A také jsem od té doby získala některé akrobatické dovednosti.

Vypadá váš trénink dnes jinak než před dvaceti lety?

Ano, vypadá. Trénuji méně dovedností a po kratší dobu. Moje rozcvička se teď kromě síly, flexibility, vytrvalosti a koncentrace více zaměřuje i na „problémové“ části těla.

Jak regenerujete?

Čas a spánek jsou nejlepší léčitelé.

Jak se s věkem změnil váš vztah k bolesti – zvykla jste si na ni?

Ano, skutečně jsem si na určitou míru bolesti zvykla. Ale také pravidelně užívám lehké léky na bolest (paracetamol), aby mě bolest nerozptylovala, zejména při tréninku a vystoupení.

I ve stáří se můžete radovat a těšit se z pohybu

V čem starší performery podceňujeme?

Myslím, že hlavně v tom, že nesplňují „obecné požadavky a očekávání“ ohledně krásy a výkonu. Ale také se podceňuje bohatství jejich moudrosti, zkušeností a absence potřeby něco dokazovat.

Co byste vzkázala ženám, které mají pocit, že na pohyb už je „příliš pozdě“?

Samozřejmě nikdy není pozdě začít se hýbat. Člověk by měl jen přizpůsobit svá očekávání možnostem. Mladá těla se učí rychleji a jsou mnohem ohebnější a přizpůsobivější než těla starší. Můžeme spíše přijmout své fyzické a mentální možnosti a vzít je jako výchozí bod pro učení a rozvoj, než se neustále srovnávat s ostatními nebo se svým mladším já. Lepší je soustředit se na radost, proces, zvědavost a získávání nových zkušeností.