V deseti letech jste se stala mistryní republiky v moderní gymnastice. To musela být velká dřina….
No, nebudu lhát, byla. Do tělocvičny jsem začala chodit už od brzkých čtyř let. Trenérka se mi hodně věnovala a rázem jsem sportovala na vrcholové úrovni. Dodnes si to vítězství pamatuji, a když slyším v rádiu skladbu, na kterou jsem sestavu cvičila, pookřeji a přehrávám si tu chvíli v hlavě. Myslím, že bych pár cviků ze sestavy ještě dohromady dala. Je to silný zážitek uchovaný hluboko v srdci. Už od pěti let jsem jezdila sama na 14denní soustředění a učila se tak starat sama o sebe. Když začala školní docházka, byly jednou, dvakrát do týdne ranní tréninky. Každý den v týdnu jsem pak ze školy šla rovnou do tělocvičny, domů jsem se vracela až kolem osmé, deváté večer s trenérkou autem. O víkendech se pak cestovalo po republice na závody. Do dneška, když se procházím po Praze, mi v hlavě vyskočí názvy oddílů, kam jsme jezdili.. Sokol Královské Vinohrady nebo Praha Motorlet. V letech dospívání jsem ale cítila, že už výkonnostně nahoru nepůjdu a dlouho jsem pak sbírala odvahu ze sportu odejít. Poslední dva roky bych nazvala zoufalým “plácáním” se v tělocvičně a zavařováním hlavy nad tím “jak říct - odcházím”.
Kdy se vám povedlo „utéct“?
V patnácti, když jsem šla studovat na gymnázium. Sport jsem ale úplně neodřízla. Po gymplu jsem se přihlásila na UK FTVS, obor fyzioterapie. Tím, že obor spadal pod tělovýchovnou fakultu, měli jsme i my - fyzioterapeuti, zápočty ze sportů. Atletika, gymnastika, bojové sporty a sebeobrana, plavání. Občas jsem si šla zaběhat do Divoké Šárky, aktivně jsem cvičila jógu a dokonce jsem si i zaplatila kurz lektorství jógy “bojovníků”, Aštanga jogy. Bohužel jsem ale nějakým nedorozuměním přišla na první lekci o týden později a do kurzu se už nemohla zapojit. Samozřejmě, že existovala ta možnost počkat a začít s kurzem další rok, ale to už jsem se myšlenkově posunula jinam, k pomalejší józe. Nejtěžším fyzickým zápočtem pro mě bylo bezesporu plavání, kvůli kraulu jsem ze školy málem vyletěla. Bavím se vzpomínkou na svou první hodinu, kdy plavčice řekly: tak skočte do vody a plavte, ať vidíme, jakou máte techniku. Všichni skákali šipky, plavali kraula a já jsem si ucpala nos a skočila “špendlík”, a když na mě z břehu volaly, vydechujte do vody, ponořila jsem pusu a dělala bublinky. Vůbec jsem nechápala, co po mě chtějí. Poctivě jsem ale začala trénovat, o víkendech jsem v chodila v Třebíči na plavečák a dneska si plávání užívám jak nikdy.
K józe jste se tedy dostala na FTVS?
To asi ještě dřív, v době kdy jsem byla v Třebíči na gymnáziu. Šla jsem si občas zacvičit s mamkou. Na FTVS jsem se ale pro jógu nadchla ještě víc a to díky naší lektorce Kataríně Mikulandové. Postupně jsem přesídlila z dynamičtější aštanga jogy k nejmírnější jin józe. V pozicích se zůstává dlouho a hluboce se prodýchávají. Ta mi dělá nejlíp, je to vlastně taková psychoterapie a hluboké zklidnění.
A dnes?
Cvičím si sama. Nemám pevně danou sestavu, dělám, co tělo potřebuje. Někdy si k tomu pustím hudbu a prokládám jógu tancem. Protáhnu se, zapojím svaly a do toho si i trsám. A to vydržím klidně hodinu, hodinu a půl. Někdy cvičím jednou za 14 dnů, jindy krátce a častěji.
Máte i další aktivity, sporty, ke kterým se ráda vracíte?
Ve městě, chůzi. Když mám v divadle zkoušku a pak večer hraju, mnohdy nejedu na otočku domů, ale procházím se, klidně dvě, tři hodiny chodím. Bezcílně. Buď u toho poslouchám hudbu, nebo mám jen tak nasazená sluchátka a v nich - nic. Po půl hodině se přepínám do určitého flow: levá, pravá, levá... Pro mě je to rozhodně meditace.
Meditaci na podložce zvládáte?
Nikdy jsem si ji nedokázala uřídit sama. Když jsem byla na řízené meditaci, tak to šlo, když jsem ale sama, myšlenky neukočíruji. Takže mou meditací je buď chůze anebo a to je to nejúčinnejší - fyzická práce: skládání dřeva, broušení, prořezávání strání… potřebuji cítit vyčerpání z práce, každý sval, současně s tím se mi zcela přirozeně začnou srovnávat myšlenky, dochází mi důležité věci, a ještě k tomu pak dobře spím.
Píšete si svoje moudra?
Píšu. Do poznámek v mobilu. Dříve jsem si zapisovala cizí moudra z knížek, ale nikdy jsem se k nim už nevrátila. Asi se umím řídit jen tím, co dojde mně. Do mobilu si píšu třeba i to, co jsem si koupila za odměnu. Teď mi tam přibyl vodní vysavač.
Za odměnu vysavač?
Ano, píšu si to asi proto, abych si mohla připomenout, čím hmotným jsem se za tu svou nehmotnou práci, kterou dělám, odměnila. A zrovna vysávání mám opravdu ráda, takže vodní vysavač byl na místě. Uklízení je pro mě dalším druhem meditace. Nad ničím nemusím přemýšlet, hlava odpočívá nebo tříbí myšlenky, já se hýbu a ještě je ta práce za mnou, na chvíli, vidět. V našem malém bytě je třeba pořád něco přerovnávat. Taky pořád něco ručně vyrábím, třeba sójové svíčky. A nedávno jsem si koupila nový šicí stroj, ten ale ještě čeká v krabici na vybalení.
Myslíte si, že se někdy ke kurzu jógy vrátíte? Bavilo by vás stát před lidmi nejen na pódiu?
To už asi ne. Mívám pětiletky, kdy se potřebuji něco nového naučit, objevovat a to období je zrovna teď… Ale pravidelné kurzy nejdou s mým diářem dohromady, což mě mrzí, láká mě ale keramika a už se mi možnost jednoho flexibilního kurzu naskytla, tak snad to vyjde.
Po fyzioterapii jste začala studovat herectví...
Od druháku jsem pracovala u svojí profesorky. Prošla jsem si takovým kolečkem: od klasické rehabilitace, LDNky, domovy pro seniory a nemocnice přes Centrum komplexní péče až k vlastní praxi s psychosomatickým zaměřením. Na DAMU se to ještě skloubit dalo, ale když jsem nastoupila do angažmá Divadla Na zábradlí, už nešlo plnohodnotně “sedět na dvou židlích”.
A hodí se vám fyzioterapie v divadle?
Určitě. Když mě nebo někoho z kolegů něco bolí, vím, co dělat… V šuplíku mám, pro akutní případy, i tejpy. Třeba zrovna včera za mnou přišla kolegyně z rekvizitárny se zablokovanými žebry.
Báro, a co zdravý životní styl?
Jestli si na něco opravdu dávám pozor, pak je to pitný režim a doplňování vitamínů, i přes to, že někdy zapomenu, snažím se si hlídat hlavně magnezium, vitamín D, železo. Už šest let nepiju alkohol, neberu drogy, hýbu se, jak se dá, ale kouřím.
Klobásku si dáte?
Ne to ne. Nemám žlučník, takže mi smažené a mastné, dobře nedělá. Celkově mám trochu oškubaný jídelníček, protože nemůžu ani smetanu, oříšky a ani jablka. Maso si někdy dám, ale k životu ho nijak extra nepotřebuji, takže si ho dopřeju spíš výjimečně, třeba u babičky. Já bych asi dokázala být živá z červené řepy a kozího sýru, to miluju. Jednoduchá jídla mi vlastně dělají nejlíp. Naštěstí nemám chuť na to, co mi nedělá dobře. Naopak se musím hlídat, abych jedla. Potřebuji mít společnost u jídla, samotné mi nechutná a jíst zapomínám.
Musím se přiznat, že jste mě moc bavila jako Adéla Čulíková v seriálu Případy 1. oddělení. Nyní hrajete Markétu ve Zlaté labuti. Co dalšího chystáte?
Za pochvalu, moc děkuji. Nedávno byl v kinech odpremiérovaný film Pavla Soukupa Annaismissing anebo třídílná minisérie Petera Bebjaka Matematika zločinu, která je ke zhlédnutí na Voyo. Brzy se také objevím v druhé sérii Stínů v mlze v režii Radima Špačka, kde jsem si zahrála se svým kolegou z divadla Jurou Vyorálkem. Pro Českou televizi jsem o prázdninách točila taky jednu epizodu připravovaného seriálu “To se vysvětlí, soudruzi”, kde jsem si poprvé zahrála komediální postavu. Důvěru do mě vložil režisér Matěj Chlupáček. A ještě jsem sekundovala čtyřem skvělým hlavním hrdinům v seriálu Adikts režiséra Adama Sedláka, který natočil například film Banger.
A na co byste nás pozvala do Divadla Na zábradlí, kde hrajete?
Na všechno. I na to, v čem nehraju. Každá inscenace, podle mě výjimečná - tematicky, herecky, obsahově. Nejčerstvěji má od premiéry Tolstého Vzkříšení v dramatizaci Armina Petrase, kde exceluje Káťa Císařová a Míla König, tam mě můžete taky vidět. Pak určitě přijďte na Discoland, Persony, Ztracené Iluze. Anebo na Medvěda s motorovou pilou, tam mě sice neuvidíte, ale jde o důvtipně zpracované povídky současné finské autorky Rosy Liksom, které stojí za to. No zkrátka, přijďte…
Kdo je Bára Bočková
Veselá, neposedná a upřímná – taková je herečka Divadla Na zábradlí Bára Bočková. Jen vstoupí do dveří, chce si tykat s celým týmem a rozdává úsměvy. Bára se v deseti letech stala mistryní republiky v gymnastice, vystudovala gymnázium a pak fyzioterapii na UK FTVS v Praze. Později nastoupila na Katedru alternativního a loutkového herectví na DAMU, kterou absolvovala v roce 2018. V Promlčenu ztvárnila moderátorku Evu Sommerovou a v roce 2022 se objevila jako kapitánka Adéla Čulíková v seriálu Případy 1. oddělení. Hrála také v Annaismissing nebo minisérii Matematika zločinu… Vidět ji můžete v několika rolích v Divadle Na zábradlí.
