Vypadá až příliš nenáročně. Není na ni potřeba žádné speciální vybavení, a pokud vás z ní něco bolí, je to spíš chyba z opotřebení než svalová horečka po velkém výkonu. Za chůzi nenasbíráte na sociálních sítích „lajky“, málokdy z ní máte ten celkem sladký pocit, že jste vyhráli sami nad sebou, když jste nazuli boty a praštili do toho. Není ani snadné měřit rychlost – co vám řekne číslo v aplikaci, když nevíte, jak rychle chodí ostatní? Byla tahle procházka dost svižná? Dost dlouhá? A přihlásíte děti raději na fotbal nebo bude stačit procházka? Chůze, myslím, prohrává na plné čáře.

Za poslední rok jsem snad do každého čísla Kondice psala článek, v němž nějaký odborník propagoval chůzi jako ten nejlepší způsob, jak se sebou něco opravdu udělat. Trenérka Katka Urbánková v rozhovoru o menopauze doslova brojila proti bezhlavému běhání, které český národ ovládá, protože když celý den sedíte u počítače, poslední, co vašemu tělu udělá dobře, je běh. Běžte se projít.

Sportovní lékařka Marie Skalská v našem speciálu o hubnutí zase zmiňovala, že pokud na sport máme čas brzy ráno nebo pozdě večer, udělá nám nejlépe obyčejná chůze. Tělo nevyčerpá, naopak ho nastartuje a posílí. Běhání je určitě fajn, ale pokud po celém dnu (nebo po špatné noci, flámu, stresu, nemoci…) sotva lezete, během na sílu pro sebe nic dobrého neuděláte.

V rozhovoru s fyzioterapeutem Tomášem Hrubým o dětech a sportu několikrát zaznělo, že pohybové kroužky jsou skvělé, ale dnešním dětem chybí chůze. Obyčejná chůze do školy, ze školy, na trénink. „Z kluka, kterého všude vozíte autem, olympionik pravděpodobně nebude,“ řekl bez nadsázky. Dodal, že důležitý je příklad rodičů. A co když vy zrovna talent nejste? „Skvělý sport je turistika!“ poradil.

Diabetolog Martin Haluzík, světově uznávaná kapacita na problematiku obezity, je sám velkým propagátorem chůze. Pokud to jde, auto nechává doma. Říká, že pro něj je to způsob, jak si hlídat pohyb i v náročných dnech. Držet se v kondici, pročistit si hlavu. A vlastně to samé zdůrazňovala trenérka Saša Rohlíková v článku o hubnutí pro pokročilé v našem hubnoucím speciálu: Že nemáte čas? Choďte!

Eliška Lechnerová, lektorka zdravého cvičení, jejíž ladné křivky jsou k vidění v dubnové Kondici u fotoreportáže o správném postoji, mi zase řekla: „Každý, kdo se sebou chce něco udělat, začne běhat. Většině z nich by přitom mnohem víc prospěla chůze.“ Hned vzápětí to vysvětlila: Pokud se při chůzi soustředíme na správný došlap a odraz, aktivujeme rovnoměrně svaly celé nohy, vylepšíme techniku, zajistíme si, že si nebudeme ubližovat, ani když potom začneme běhat. Představa, že zítra začnete zničehonic běhat a budete v tom fakt dobří, je realitě vzdálená asi jako pravděpodobnost, že se ve 40 začnete během živit. Tyhle rychlé starty mívají i rychlé konce, protože technika jednoduše pokulhává a tělo vedou svaly, které to vůbec nemají v popisu práce.

Konečně kvůli chystanému článku pro běžecký speciál Kondice jsem se obrátila na Dana Müllera, majitele centra IQ pohyb, který vedle kurzů pro veřejnost vzdělává i odborníky na zdravý pohyb. Zajímaly mě okohybné svaly, ale dostali jsme se opět k chůzi. Všichni chceme rychle a dobře běhat, ale chybí nám trénink z chůze. Při ní lze natrénovat správné držení hlavy, rytmus rukou, náklon hrudníku… ten trénink nám chybí.

Proč je tak těžké víc chodit?

Kromě obavy, že to není sport, a pokud chci se sebou něco udělat, musím si víc máknout, je to i jednoduchý fakt, že za půl hodiny běhu spálím mnohem více kalorií než za stejnou dobu chůze. Ano, to sedí. Přidám ale jednu osobní zkušenost.

To, že jsem začala běhat, považuju za jedno z největších vítězství nad sebou samou. Že jsem se dokázala zvednout a celkem slušně uběhnout pět kilometrů, byl doslova zázrak. Do tří měsíců jsem svůj první čas stáhla o minutu a půl, shodila pár kilo a vysloužila si obdiv lidí, co nikdy nečekali, že zrovna já budu běhat. Jenže do tří let jsem už čas nestáhla ani o vteřinu. Běh mě bolel. Každý pokus o pravidelný trénink končil nějakou indispozicí. Změnily se i mé časové možnosti. Začala jsem pracovat. Můj muž začal také víc sportovat. Děti začaly vyžadovat víc péče. Z běhu se stala nepříjemná povinnost a naběhané kilometry šly strmě dolů. „Ty na to jdeš prostě špatně,“ shrnula moje zoufalství kolegyně a trenérka Markéta Chýňavová. „Nemáš základní výdrž v pomalém tempu, proto se trápíš a nelepšíš.“ Na její radu jsem jednoduše zpomalila, přestala tlačit na pilu.

Přidala jsem chůzi. Místo běhu, během běhu, před během… Časy mám možná strašné, ale na tréninky se zas těším. Moje tepovka je po dlouhé době v normálu. A všímám si drobných pokroků směrem ke stabilizaci svých běžeckých výkonů. Víc si hlídám došlap a odraz, držím se všech doporučení, která jsem za poslední rok nasbírala. Je to fuška mít to všechno v hlavě. Když mě na cyklostezkách předbíhají tlouštíci, dobrý pocit nemám, to nebudu lhát. Ale rozhodla jsem se být pokusným králíkem, pionýrem chůze, hrdě hlásit ušlé kilometry a ukazovat lidem, že chůze není žádná méněcenná kratochvíle pro důchodce. Že chůze je to, co by skutečně měl udělat každý, kdo se sebou chce opravdu něco udělat.