Sport byl přirozenou součástí jejího života už v raném dětství, a může za to prý její tatínek. „Můj táta byl velký sportovec, máma spíš intelektuálka. Dětství mám ve vzpomínkách takové, že jsem byla vždycky s tátou na nějakém sportovním turnaji. Chodil se mnou na kolovou, ping-pong, na Štvanici na hokej a na tenis, na Spartu za fotbalem, do haly na judo, k vodě na veslování. Vlastně, když mě táta hlídal, pořád jsem někde čučela na sport,“ vzpomíná Hana Dvorská.
„Už je mi 3krát 20, tak se mám prý šetřit“
Tatínek z ní chtěl mít původně plavkyni, a tak musela malá Hanka chodit každé ráno na tréninky do Rudé hvězdy. Plavání v bazénu se jí ale za dva roky zprotivilo a skončila s ním. Vystřídal ho tenis, se kterým musela později přestat kvůli úrazu nohy. Úplně nejvíc ji ale bavilo cvičení v Sokole. „Byly tam prima holky a bezvadní cvičitelé. Naučila jsem se gymnastiku, atletiku, jezdili jsme na hory. Chodila jsem tam každý den, i na cvičební hodiny s kluky. Hrozně mě to bavilo. V Sokole jsem se naučila všechno, co jsem potřebovala na přijímačky na FTVS,“ říká. Jejím spolužákem v ročníku byl i slavný fyzioterapeut Pavel Kolář. „Pamatuji si, že jsme šli jednou všichni studenti z koleje oslavovat něco do blízké restaurace. Já k Pavlovi vlítla do pokoje a chtěla jsem mu říct, ať jde s námi. On seděl na zemi a byl celý obložený skripty a knihami fyziologie člověka. My tenkrát přečetli jedna skripta a šli na zkoušku! On to studoval opravdu důkladně. Nedávno jsem u něj byla s kolenem. Řekl mi jediné: Cvič pořád, ale trochu zvolni. Už je ti 3x 20 let,“ směje se žena, která má pořád dobrou náladu.
Sport je podle ní především lékem na trudnomyslnost. „Sport, když není vrcholový, je zábava! A kdo se baví, nemá čas přemýšlet nějak negativně a být ve stresu. Stres je zabiják. Samozřejmě že jakákoli pohybová aktivita je pro organismus dobrá. Tělo má být osvaleno, kdo má místo svalů tvaroh, má to v životě se svým zdravím těžké,“ myslí si.
Hrazda jako povinná výbava bytu
Za svůj život už vyzkoušela všechny možné i nemožné sporty, třeba parkur – takové to skákání po římsách a přes překážky. Bavil by ji i balet, to je prý dost velká makačka, do které se kvůli problémům s kolenem zatím nehrne – nejprve je musí nějak vyřešit. V každém bytě, ve kterém kdy bydlela, měla zabudovanou hrazdu – to je prý nejdůležitější vybavení domácnosti – a využívá ji více než třeba kuchyň. Dělá na ní ráda výmyky a na zahradu si nechala postavit dokonce hrazdu kovovou, zapuštěnou do země. Tam se prý dají dělat veletoče! Při rozhovoru s Hankou mě zajímalo, zda si tahle věkem seniorka opravdu někdy neřekne: „Dneska si dám pohov a budu jen odpočívat.“ Jak to tedy je? „Já si to i řeknu, ale nedodržím! Mám opravdu nabité dny. Třikrát týdně před sedmou ráno vedu svůj bootcamp, kde se docela perně trénuje. Potom mám každý den dopoledne pár hodin ve fitku, kde předcvičuji body balance, to je něco jako jóga, dále
core, spinning, cardio hodiny a chodím s klienty běhat. Odpoledne pak chodíme plavat do Vltavy, teď zase blbneme na jednokolce, už na tom jezdíme i na výlety. Pak se chodím na Mezinárodní konzervatoř učit hrát na bicí, připravuji se na další den na hodiny s klienty, peru, vařím, smažím, občas dělám babičku. V létě pořádám kurzy parašutismu a organizuji různé běžecké závody. A ještě někdy dělám kaskadérku ve filmu. Já fakt nemám přes den čas ani minutu. Pouze v noci, ale jen chvíli, protože musím spát, abych zvládla další den,“ popisuje svůj denní rytmus tahle drobná, usměvavá blondýnka a já nestačím žasnout.
Svatba až v osmdesáti letech
Už se vlastně ani nedivím, proč sepsala svoji knihu vzpomínek, její aktivity by totiž vydaly hned na několik životů. Kde se ale vzal nápad zveřejnit zážitky a vzpomínky a vydat je formou knihy? Za tím stojí šéf nakladatelství Euromedia, který Hanku viděl na přednášce, kam byla pozvaná jako řečnice. Jí se do psaní ale paradoxně vůbec nechtělo. „Nevěděla jsem, o čem bych měla psát, ale nakonec jsme si plácli. Přes léto byla kniha hotová. Vlastně jde jen o pár útržků z mého života. Zažila jsem toho hodně a každá historka by vydala na samostatnou knihu. Tahle kniha mě má představit těm, kteří mě neznají.“ Knížka má taky motivovat lidi každého věku k pohybu.
Co mě zarazilo, byla věta v anotaci knížky o tom, že se chce její autorka v osmdesáti letech podruhé vdát. Proč tak pozdě? Na to má kaskadérka vtipnou odpověď. „Můj partner, když mě žádal o ruku, mi řekl, že mě chce mít stále takhle fit a pěknou. A že kdybych byla do roka pod čepcem, tak bych se mu určitě rozkydla a přestala na sobě makat. Tak se o sebe musím starat dalších 20 let, abych byla hezká nevěsta a aby si mě vzal. Svatba bude 28. 9. 2040. Mně bude 80, jemu 82, družičkám mezi 70–80 lety. Mladým bude vstup zakázán!“
Nádoru v hlavě si nevšímala a cvičila dál
Kniha Hany Dvorské se jmenuje Život se mnou pěkně cvičí, a tak jsem se nemohla nezeptat na období, kdy měla Hana pocit, že s ní ten život cvičí až příliš. „Převážně to bylo hezké cvičení, ale drsné to bylo, když ode mě odešel muž po 35 letech manželství. Když se mi z toho strašlivého smutku a křivdy udělal nádor v hlavě, když jsem nevěděla, jestli to vůbec přežiju,“ přiznává tahle žena, která prý nádoru nevěnovala nejmenší pozornost a i navzdory radám lékařů dál běhala a cvičila jako dřív. „Dělala jsem, jako by se nic nestalo, a opravdu to zafungovalo. Musela jsem se každé ráno postavit před skupinu cvičenců a vést hodiny. Hlava mě bolela, ale já to vždy nějak zvládla. Nakonec mi pomohla operace gama nožem a já jsem za to nesmírně vděčná kolektivu nemocnice Na Homolce.“ Hana má zavedený i kardiostimulátor, který hlídá srdce, aby tepalo ve správném rytmu. Po onemocnění covidem se jí totiž vir usadil na srdečním uzlu. „Bylo to v době, kdy jsem měla v noci 17 tepů za minutu. Prý to takhle mají jen jezevci, lední medvědi a já. Když jsem začala zničehonic omdlévat, šla jsem k doktorovi a už si mě tam nechali rovnou na operaci. Ale to je to nejmenší, s čím si dělám hlavu. Je pravda, že při chůzi po rukou mě kardiostimulátor nějak tlačí. Doktor mi ale řekl, že nemají klinickou studii, jak se stimulátor chová v případě 63leté ženy, která chodí po rukou,“ směje se Hanka a já už jen kroutím hlavou a valím oči. Do důchodu se tahle energií nabitá žena rozhodně nechystá. V létě pracovala coby kaskadérka na další sérii fantasy snímku The Wheel of Time, kde hrála venkovanku, která bojuje s trolloky, což jsou obrovská zvířata, která napadla vesnici. „Samozřejmě že jsem přeprala toho největšího medvěda, zapíchla ho a zvítězila! Protože celý štáb dostal od režiséra pochvalu, bude se i další série natáčet opět v Česku. Doufám, že zase nějakou starší ženu budou potřebovat a že budu zase hrdinkou. Kaskadéři jsou bezvadná parta, a už se mezi ně těším!“ uzavřela naše milé povídání tahle sympatická žena, která mě asi nikdy nepřestane udivovat.
Zdroj:
Autorský článek
