Koukám se pod sebe na mříž, kam si mám podle instruktora freedivingu Honzy Bareše z Freedive Praha za chvíli sednout a jen tak ‚chillovat‘. Je čtyři metry pod hladinou cvičné potápěčské jámy, jejíž dno leží ještě jednou tak hluboko. Přestože pod vodou nejsem úplný nováček (kdysi jsem se přístrojově potápěla), zdá se mi to absolutně nemožné. A ano, přiznávám, mám z ponoru do hlubin trochu obavy. Jsem totiž typ člověka, který si musí nové věci vyzkoušet i několikrát, než je můj mozek přestane vnímat jako potenciální nebezpečí. Stejné je to i teď. Na kurz freedivingu celou naši rodinu přihlásil manžel. Na jeho občas nezvyklé nápady už jsem za ta léta celkem zvyklá. Jen jsem si s povzdechem položila otázku, k čemu mi je potápění na nádech, tedy bez přístroje, vlastně dobré. Nestačí mi klasické šnorchlování? Popravdě, asi by i stačilo. Jenže pravdou je, že freediving otevírá stran potápění úplně novou dimenzi. A co se na kurzech naučíte, rozhodně využijete i v praxi.

Zdroj: Youtube

Pokud jste se na dovolené někdy potápěli se šnorchlem, pravděpodobně jste si říkali, že by bylo fajn vydržet pod vodou déle, bez nutkavého pocitu se rychle vynořit nad hladinu kvůli domnělému nedostatku vzduchu. Možná se vám ani nedařilo zanořit se do větší hloubky, a ačkoli jste zuřivě mrskali ploutvemi, stále jste se jako korkový špunt drželi na hladině nebo kousek pod ní. Možná vám také vadil tlak v uších. „To všechno jsou ale problémy způsobené chybami, které dělá 99 procent šnorchlařů,“ podotýká instruktor freedivingu a dlouholetý freediver Honza Bareš. Na kurzu freedivingu se naučíte, jak se jich vyvarovat. Díky tomu se pod hladinou budete cítit nejen mnohem příjemněji a jistěji, ale váš ponor také bude efektivnější.

Pracovat s ušima

První věcí, bez které se při freedivingu opravdu neobejdete, je naučit se vyrovnávat tlak v uších. S přibývající hloubkou totiž roste. V deseti metrech je tlak dvojnásobný než na hladině. Voda tlačí na bubínek a bez vyrovnání tohoto tlaku přijde bolest. V krajním případě může hrozit i prasknutí bubínku. Freediving je pohodlný a líný sport a každý freediver vám potvrdí, že bolest k této zálibě opravdu nepatří. Proto je potřeba naučit se tlak správně vyrovnávat hned od začátku, a to tak, abyste při ponoru necítili sebemenší bolest. Existují dvě metody, jak tlak v uších vyrovnat. Valsalvův a Frenzelův manévr. Ten první jsem znala z přístrojového potápění. Funguje tak, že si zacpete nos a fouknete, jako byste se chtěli vysmrkat. Když to uděláte, nafoukne se vám nos a profouknou uši. Ucítíte zalehnutí uší a změnu sluchového vnímání, případně propnutí bubínků. Druhá metoda je podle Honzy Bareše sice složitější na vysvětlení a nácvik, ale pokud se ji naučíte, je ve finále citlivější, efektivnější, silnější, přesnější a pro tělo méně náročná, protože pracujeme jen se vzduchem v puse. Ten jazykem jako pístem vtlačíme do uší. Tlak ve vodě bychom měli vyrovnávat s každým metrem zhruba od dvou metrů hloubky. „Důležité je profukovat uši jemně, s co nejmenším úsilím. Nechceme je přepínat, jen dorovnávat, abychom šetřili tkáně. Nácvik techniky vyrovnání může někomu trvat hodinku, dvě nebo i déle. Každý má své tempo. Jakmile ale jednou na tuto dovednost přijdete, umíte ji do konce života. K tomu vám mohou pomoci třeba instruktážní videa. Je veliká výhoda naučit se vyrovnávat tlak už před kurzem na suchu,“ vysvětluje Bareš. Cestou dolů si přidržujete nos. Cestou nahoru to již dělat nemusíte. Přebytečný vzduch z uší odchází až na výjimečné případy sám. Na první pokus mi i tento způsob vyrovnávání tlaku v uších šel tak nějak automaticky. Ovšem jakmile jsme začali dělat jednotlivá dílčí cvičení, která vedla ke stejnému výsledku, byla jsem nahraná. Najednou jsem nevěděla, jestli vyrovnávám správně. Poučení pro mě bylo, že pokud mi něco jde samo od sebe, není třeba se v tom příliš vrtat. Jakmile hlavu zapojím až moc, je to v mém případě spíš na překážku. Tlak je potřeba vyrovnávat ještě v masce a v dutinách. Pokud se vám maska přilepí tlakem vody na obličej, stačí do ní lehce fouknout. Jestliže vás při potápění bolí hlava (bývá to čelo nebo líce), máte zřejmě ucpané dutiny. Nejčastější příčinou ucpaných dutin na dovolené je klimatizace. Měli byste vědět, že s ucpanými dutinami je lepší se nepotápět. Mohla by vás bolet hlava, a to není příjemné. Přiznám se, že mě už ke konci tříhodinového tréninku hlava v oblasti čela bolet začala, takže jsem poslední dva ponory vynechala. Nevím, jestli jsem měla dutiny ucpané, každopádně po posledním ponoru bolest hlavy okamžitě zmizela.

Pod vodou bez paniky

Nejnebezpečnější chybou, kterou začátečníci šnorchlaři podle Honzy Bareše dělají, je takzvaná hyperventilace. To je nadměrné rozdýchávání se před zanořením, často spojené s myšlenkou, jestli vůbec ponor dáte. Přiznejme si, kdo z nás to nedělá v domnění, že pořádně se rozdýchat a naplnit plíce do maxima vzduchem je před jakýmkoli zanořením nezbytné. Sama jsem to před kurzem nedělala jinak, dokonce mi to připadalo jako to absolutně nejlepší, co jsem mohla před ponorem udělat. Málokdo ví, že právě tato chyba může vést pod vodou k tomu, že člověk bez varování omdlí. „Neuvědomujeme si, že nejsme schopni cítit, kolik kyslíku máme. Nepříjemné pocity s potřebou nadechnout se jsou spojené s vyšším obsahem oxidu uhličitého. Pokud hyperventilujete, uměle z těla odvádíte oxid uhličitý a tím si i utlumujete alarm, který by vám řekl, že je čas myslet na vynoření. Necítíte potřebu dýchat, přestože spotřebováváte kyslík. To může vést k blackoutu – omdlení pod hladinou,“ vysvětluje nebezpečí hyperventilace před ponorem Honza Bareš. Správné je podle něj dýchat relaxačním způsobem. Tento typ dýchání před zanořením jsem si musela neustále připomínat. Je zvláštní, jak máme zažité určité stereotypy a jak těžko je měníme. Relaxační dech je možné si natrénovat tím, že budete dýchat vědomě. Sedněte si do křesla a vnímejte svůj normální, přirozený dech. Všimněte si jeho délky a hloubky. Vnímejte, jestli dýcháte více do břicha nebo do hrudi. V průměru se tak za minutu nadechnete zhruba 10–15krát. Nyní si představte, že se chystáte usnout. Váš dech se změní na relaxační. Je to dech, který je pro vás fyzicky i mentálně příjemný. Z vytrvalostních aktivit, zejména z běžek, kterým se léta věnuju, mám poměrně nízký klidový tep (okolo 45 tepů za minutu), takže při relaxačním dechu jsem měla pocit, že hybernuji, a málem jsem usnula. Každopádně dobře mi rozhodně bylo. „Hodně lidí přichází na náš kurz, aby se naučili speciální techniku dechu pro freediving, která jim umožní zůstat déle pod vodou. Přitom na ponory do 10 až 20 metrů žádnou speciální techniku nepotřebujete. Používá se relaxační dech, který zrcadlí váš temperament a respektuje fungování vašeho těla. Pro potápění je jednoznačně nejlepší,“ dodává instruktor nádechového potápění.

Nadechněte se chytře a jednou

Chytrý nádech nám umožňuje být v cílové hloubce ve stavu beztíže. Kdo se někdy potápěl s přístroji, ten ví, že pocitu vznášení se pod vodou dosáhne dokonalým vyvážením žaketu (kompenzátorem vztlaku). Při freedivingu místo žaketu využijete svoje plíce. Pokud se ale nadechnete do plných plic, výrazně vzroste objem hrudníku, voda vás bude více nadnášet a bude pro vás velmi náročné se potopit. Funguje zde Archimédův zákon, který známe ze školy. Další přírodní zákon, který se při freedivingu uplatňuje, je ten Boyleův, který říká, že čím větší je okolní tlak, tím menší je objem plynného tělesa. Když se nadechnete a jdete do hloubky, jsou vaše plíce menší a menší. Naopak cestou nahoru se zvětšují. Pokud budete chytře využívat zákony fyziky, najdete si rovnováhu mezi gravitací a vztlakem a dostanete se do stavu beztíže. To pro mě nebylo vůbec jednoduché. Než se mi podařilo se ponořit do čtyř metrů, musela jsem několikrát vyzkoušet, jak ‚malý‘ má můj nádech být. Když jsem se nadechla více, zůstávala jsem u hladiny. Potvrdila jsem si tak, že dýchání do plných plic je opravdu nesmysl.„Stav beztíže je velmi příjemný, a navíc jím šetříte energii. V jaké hloubce se v tomto stavu pohybujete, závisí na tom, jak moc se nadechnete. Nadechnout se do plných plic je pro šnorchlování do deseti metrů velmi nepraktické. Jestliže se chcete v moři potopit do osmi metrů, stačí se nadechnout relativně málo (do čtyř metrů je obvyklé zlehka vydechnout),“ radí Bareš. Stačí si to vyzkoušet. Začněte ponorem do tří metrů. Pokud vás voda stále nadnáší, zkuste více vydechnout, nebojte se. Až najdete stav beztíže v mělké vodě, zkoušejte postupně větší hloubky. Jak říká Honza Bareš, každý z nás má jinak těžké kosti, jiné množství tuku, svaloviny a také jinak velké plíce, proto hloubka nádechu nemůže být u každého stejná. Jakmile míru nádechu pro jednotlivé hloubky trefíte, máte ji zafixovanou po zbytek života. Zcela logicky také zní další freedivingová poučka: „Nadechni se jen jednou, máš přece jen jedny plíce.“ Ačkoli to chápu, mám potřebu se na ponor ‚připravit‘, a i když nehyperventiluji, možná zbytečně dlouho se před dalším ponorem zdržuji u bójky. Po každém ponoru si dejte tři takzvané recovery nádechy. Jsou to hluboké okysličující nádechy, které vám umožní v nejkratším možném čase doplnit kyslík.

Neplýtvejte energií

Když se pod vodou hodně hýbete, nedokážete využít potenciál vzduchu v plicích, unavíte se pohybem. Proto je velmi důležité všechny pohyby dělat pomalu a efektivně. „Člověk, který se hýbe pomalu, má čas. Člověk, který se hýbe rychle, čas nemá. Chcete-li být déle pod vodou, musíte zpomalit,“ vysvětluje Bareš. Odpor roste s takzvaným kvadrátem rychlosti: Jste-li dvakrát rychlejší, potřebujete čtyřikrát více energie, abyste se dostali z místa A do místa B. To znamená, že spálíte čtyřikrát více kyslíku a vytvoříte čtyřikrát více oxidu uhličitého, čímž máte čtyřikrát kratší čas pod vodou, než byste měli při pomalém pohybu. Pohodové vynoření z 10 metrů trvá podle Honzy Bareše 15 vteřin. Pokud plavete k hladině s co nejvyšším úsilím, trvá vám to 8 vteřin. Reálná úvaha tedy je, zda máte kyslík na 15 vteřin relaxace nebo na 8 vteřin extrémní svalové práce. „Cesta nahoru je důležitější než cesta dolů. Člověk, který spěchá k hladině, se bojí. Freediving je pohodový sport. Hýbejte se co nejméně. Relaxujte,“ říká instruktor. Tento psychologický aspekt si musím dokola opakovat. Pomáhá mi na chvíli se zastavit a odvést pozornost jinam, například na obrázek žraloka, který je namalovaný na zdi jámy. Stoupám kolem něj a nemusím ani plavat. Vzduch v plicích mě táhne k hladině. „Když jsi ve výtahu, nemusíš chodit,“ vybavuju si instruktorova slova. Cesta k hladině se pomalu zrychluje, jak se vzduch v mých plicích rozpíná s každým metrem blíž k povrchu.

Je to v hlavě

Náš mozek si ukládá všechny naše zkušenosti, ať už jsou pozitivní, nebo negativní. Podle Honzy Bareše je v případě freedivingu důležité, aby mozek vnímal ponor jako pohodu, ne jako stres. Jedině tak se budete chtít k freedivingu vracet, těšit se na něj a dále se zlepšovat. Dostávat se do větší hloubky a zůstávat tam déle v pohodě a bez stresu. Mít šťastný ponor znamená dodržet několik pravidel: ponořit se do hloubky, jaká je nám příjemná, zůstat v ní tak dlouho, jak nám je příjemné, a vynořit se způsobem, jaký je nám příjemný. Pokud se budete podle pravidla ‚šťastného ponoru‘ potápět dlouhodobě, tělo se začne pod vodu těšit, protože bude očekávat a navozovat si relaxaci. To mohu potvrdit. Šťastný ponor je zároveň důležitým aspektem bezpečnosti. Kdo na sebe tlačí a jde na sílu, narazí na zeď vlastního strachu a přes ni se podle zkušeností Honzy Bareše opravdu špatně leze. S dalšími ponory jsem získávala větší klid a jistotu. Skutečně jsem zjistila, že pokud odvedete pozornost jinam, neupínáte se na domnělou potřebu nadechnout se. Opravdu ji nemáte. I když nebudete dýchat minutu, vaše saturace kyslíkem po vynoření se bude pravděpodobně pohybovat na úrovni 90 až 95 % (ověřeno na suchu s oxymetrem). Takže opravdu je to jen o hlavě. Důležité bylo vyrovnávat tlak v uších, což mi nedělalo problém ani ve chvíli, kdy jsem se zanořovala hlavou dolů. Trochu složitější pro mě bylo zvládat všechny věci najednou. Držet si nos a vyrovnávat tlak v uších, ručkovat po laně, mít hlavu rovně, a ne zakloněnou ve snaze vidět dno, efektivní a koordinované pohyby a nespěchat. Teď už vím, že ponořit se absolutně v klidu do osmi metrů je pro mě bezpečné. Ví to i můj mozek, a to je pro mě důležité. Příště se budu učit efektivnějšímu zanořování s co nejmenším úsilím taky zůstat na dně osmimetrové jámy déle. Fascinuje mě, co je člověk schopný se naučit za dvě hodiny teorie a tři hodiny praxe v jámě a v bazénu. Opakování je samozřejmě matka moudrosti, takže mi je jasné, že to chce zajít si do jámy aspoň jednou měsíčně, aby můj mozek nezapomněl na spojení ponor = pohodička. Už teď se na to těším!

Zdroj:

  • Honza Bareš, psycholog a muzikant, který během několika let putování po jihovýchodní Asii objevil krásu freedivingu. Žil a vyučoval freediving v Indonésii, Thajsku a na Filipínách. Pak založil Freedive Praha a rodinu. Nyní žije šťastně se svou ženou a dvouletou dcerou v Praze a do oceánu se vrací jen příležitostně – kdykoli má příležitost. Spoluzaložil celosvětovou ekologickou dobrovolnickou organizaci Trash Hero, která pomáhá sbírat odpadky z pláží, řek i měst.
  • https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/10693382/Kondice 09/2022
  • Kondice 09/2022
  • Markéta Chýňavová - absolventka kurzu