Pamatuju si dvě rány do hlavy, šok z bolesti a nucení na zvracení. I dnes, po skoro roce, se mi občas vybaví nějaká nová vzpomínka, další útržek toho okamžiku,“ popisuje Evelína. Následky ne hody v první chvíli nevypadaly nijak vážně. Půlku těla měla modrou, byla sedřená, ale rozhodla se bolesti ignorovat a hned druhý den sedla na kolo znovu. To proto, aby do budoucna neměla z cyklistiky strach. Bolesti ale neustupovaly a Evelína podstoupila v následujících deseti dnech řadu vyšetření. „Mě vlastně nejvíc bolela noha, a tak bylo poměrně těžké odhalit, co se děje. Přišlo se na to až při magnetické rezonanci,“ popisuje mladá žena.

Měla vyhřezlé dvě ploténky, jednu o 13 a druhou o 9 milimetrů. A posunutý bederní obratel L5. To se brzy projevilo tak, že přestala cítit jednu nohu – od chodidla výše – a její stav se dál zhoršoval. „Ten vůbec nejhorší den přišel zhruba měsíc po nehodě, 16. listopadu. Měsíc jsem ležela v bolestech, neměla jsem v noze cit, a nevěřila jsem ani, že by mě mohla unést. Někdy to bylo lepší, jindy horší. Toho 16. listopadu jsem však vůbec nevstala,“ vzpomíná.

Lékaři jí tehdy navrhovali operaci, kterou ale nechtěla podstoupit. „Chtěla jsem závodit a věděla jsem, že spousta lidí ploténky srovnala jen cvičením. Denně jsem trávila hodiny u počítače, hledala zkušenosti, studovala, jak páteř funguje, četla příběhy lidí, kteří měli podobná zranění. Nakonec jsem se rozhodla na operaci nejít. Ani ta totiž nezaručovala úspěch a i po ní by následovala podobná rehabilitace,“ vysvětluje své tehdejší rozhodnutí.

CVIČENÍ KAŽDOU HODINU

Zároveň byl ale její stav vážný. Nemohla chodit ani si lehnout na záda, sednout si nebo se předklonit. A tak začala cvičit. Rehabilitovala se dvěma fyzioterapeutkami a k tomu každou hodinu deset minut cvičila. „Byla jsem tím úplně posedlá,“ vzpomíná dnes. Plná hybnost se jí do nohy vrátila až v lednu, tedy tři měsíce od nehody. Chtěla se vrátit ke kolu, znovu dosáhnout své dřívější výkonnosti, jenže tělo nesouhlasilo. Pro bolest si na kolo prakticky nemohla ani sednout. Natož na něm jet.

Kolo měla doma v obýváku zafixované v trenažéru a zpočátku se jen snažila překonat bolest a vydržet sedět v sedle. Časem už začala i šlapat, ale vydržela jen patnáct minut. A mezitím zase rehabilitovala. Šlo to pomalu, na trénincích brečela bolestí a přemýšlela, jestli se to vůbec dá zvládnout. Díky spolupráci s fyzioterapeutkami Gabrielou Pelánovou a Jindřiškou Svěrákovou to ale krůček po krůčku šlo správným směrem. Když pak v dubnu slezl sníh, začala vyrážet ven. Nejdřív jen patnáct dvacet kilometrů. V květnu už si začala do pedálů i stoupat, aby mohla na závodech spurtovat. „Vlastně mě zachránilo, že jsem začala spolupracovat s trenérem Erikem Kimmelem, který mě v mých ambicích brzdil, abych to nepřepálila, a zároveň mi pomáhal pracovat s páteří,“ říká Evelína.

První dva měsíce, co se vrátila na kolo, měla hrozný strach z aut, která jela za ní. Komfortně se necítila ani v balíku a věděla, že jakýkoli pád by znamenal průšvih. „Ale odbouralo se to rychle. Díky tomu, že jsem po pádu hned druhý den sedla na chvilku na kolo, jsem překonala prvotní strach a pak už to šlo ráz na ráz,“ popisuje začátky svého návratu. I když kvůli bolesti nedokázala na kole vydržet příliš dlouho, začala se už poohlížet po závodech. „První z nich byl etapový závod Grácie Orlová, který nebyl úplně chtěný. Po dvou týdnech tréninku jsem se postavila na start svěťáku s vědomím, že nemůžu udržet ani první etapu, ale mám povinnost vůči týmu, který by nemohl jinak nastoupit,“ vysvětluje.

Teď už v sedle vydrží bez větších problémů, ale občas ji náročnější jízda odrovná i na několik dní. Každý den se ale dál věnuje rehabilitaci a speciálním cvikům a čas od času si dá i nějaký závod. Jela například amatérský závod L’Étape Czech Republic by Tour de France. „To byla zkouška, jestli záda po té nehodě zvládnou závod nad sto kilometrů, a povedlo se,“ říká Evelína, která ve své kategorii skončila na třetím místě. Nejvíce ji prý ale prověřil charitativní několikadenní Cyklo Handy Maraton, který není jen o cyklistice. To byla asi nejnáročnější zkouška, zda záda bez fyzioterapie a pravidelných rehabilitací zvládnou zátěž. Za sebou má i zářijovou Pražskou padesátku, na níž si zase vyzkoušela, jak zvládá studené a deš- tivé počasí. A zvládá. Dokonce zvládá i tréninky na velodromu.

ŽENA Z OCELE

„V plné výkonnosti nejsem, ani ne v takové, s jakou bych byla spokojená, ale těší mě, že můžu dělat, co dělám. Jsou pohyby, které ani dnes nezvládnu plnohodnotně, je spousta věcí, kterým se cíleně vyhýbám, ale na kolo jsem se vrátila. Šlo to silou, nechtěla jsem se toho vzdát, měla jsem před sebou jasný cíl, kterého jsem chtěla dosáhnout. Myslím, že když takový cíl máte, uděláte pro něj prostě první poslední,“ hodnotí Evelína uplynulý rok s tím, že ji nikdy nenapadlo, že by se do svého původního života nevrátila.

Chtěla se dál věnovat svým zájmům včetně kola. „Stálo to hodně sil, energie, bolesti a rodinných konfliktů. Motivaci musíte mít v sobě. Sama v sobě musíte najít tu sílu, nikdo jiný vám s tím nepomůže. Všechno to úsilí jsem musela vyvinout jen já, cvičit každou hodinu a nevynechat jediný den. Stát si za tím, neuhnout,“ říká.

Mimochodem pokud byste ji hledali na Instagramu, její profil se jmenuje @holkazocele. „To pojmenování vzniklo mnohem dříve, než se mi stal ten úraz. Chtěla jsem tím říct, že každá holka může dokázat, co si zamane. Stačí si za tím jen stát a nečekat. Teď to však má ještě větší význam. Každý z nás může být z ocele. Nejde totiž ani tak o tělo, jako o hlavu. Hlava musí být silná a pak půjde skoro všechno,“ uzavírá své vyprávění Evelína.

Zdroj:

magazín Kondice 11/2022