Když mi kamarádka poslala před půlmaratonem článek 99 myšlenek, které vám běží hlavou při maratonu, figurovalo v něm čůrání, předbíhající důchodci a dámské prdelky. Kolem toalety se točily na startu i moje myšlenky, protože jsem majitelkou sociální fóbie v této oblasti a představa toitoiky sdílené s tisíci dalších běžců mě stresovala už týden před závodem. Moje vodička zavelela, že čůrání je jen v hlavě, a už jsem probíhaly startem. Od sedmého kilometru jsem sice potřebovala nutně čůrat, ale článek o 99 myšlenkách maratonců mi připomněl obraz sportovce probíhajícího cílem s hnědou šmouhou na kalhotách, což si moje hlava přeložila tak, že toitoiky se na trase podobají procházce po minovém poli, a raději jsem to vypotila. Což mi tedy všichni tvrdí, že nejde, ale víra tvá tě uzdraví.

Za startem jsem pochopila, že mi Zuzka skutečně povídat nedovolí a že potřebuju nemyslet na to, že běžím. Pokusila jsem si podle vzoru maratónců najít nějakou tu prdelku, na kterou by se mi hezky koukalo. Ty dámské jsem musela vyloučit, protože jsem jim střídavě záviděla pevné tvary a střídavě přemýšlela o stavu jejich celulitidy. Kolegyně Markéta totiž při rozhovoru o lymfatickém systému zjistila, že otřesy při běhu ďolíčkům a lymfatickému systému nesvědčí a ženy se sklonem k pomerančové kůži by měly běhat v kompresních legínách.

Což bych vlastně měla i já, neboť krom celulitidy na svých méně vnadných bocích mám i metličkové žilky. Se studem jsem si vzpomněla na babičkovské kompresní punčochy, které jsem si kdysi pořídila na dlouhé cesty autem a pro práci na počítači, ovšem nikdy jsem je nevybalila ani z krabičky. No, kompresní legíny zvážím.

Hledám pánskou prdelku. Předbíhají mě rachetičtí atleti, jejich prdelku zahlédnu skutečně jen letmo a není moc na co koukat. Prdelky, které předbíhám já, jsou sice prostorově výraznější, ovšem hned si vybavuji svůj článek o klesajícím testosteronu. Ten se u mužů totiž projevuje mimo jiné přibíráním na zadku a na prsou. Souvisí to se sedavým zaměstnáním, stresem a nedostatkem pohybu. Pak přichází i nezájem o sex a poruchy erekce. Zrovna civím na prdelku chlapce s chlupatými lýtky a dlouhým blond copem, jehož sexuální problémy raději řešit nechci, a rozhodnu se, že ho předběhnu a pokusím se najít jiný cíl.

Zuzka mi poradí, že kouká, v čem lidé běhají, aby si pak vybrala ty nej boty. Tak fajn. Přímo přede mnou běží muž v tak sešlapaných botách, že se začínám bát, že si zlomí kotníky. Ten by měl zajít na analýzu došlapu. Takhle ho za chvíli budou bolet kolena. To je strašný, kolik lidí tu má sešlapaný kecky! Taky jsem chtěla běžet ve svých starých, ale začala mě z nich bolet chodidla a chytrá aplikace ukázala, že spolu máme za sebou 1000 km. Hmm, bolí mě koleno.

Kolena prý bolí lidi, co blbě běhaj. Většinou našlapují na patu, která nedokáže tak efektivně tlumit nárazy. Že bych běhala přes patu? Ideální je totiž střed. Špičky jsou taky blbě. To zas člověk skáče jako laňka, akorát do výšky a přichází o potřebné síly. Kolem mě proskáče několik laní a za nimi funí pataři. Vzpomenu si na běžce, kterého vídám pravidelně v naší vsi, jehož styl připomíná rozběhávání zlomené nohy. To je děsný, jak ty lidi běhaj. A hned si taky vzpomenu na slova svého muže: „Ty u toho běhání vypadáš, že strašně trpíš! A hrozně házíš rukama!“ Teď se teda stydím, kritizuju a bůhví, co si myslí ten chlápek za mnou.

Chlápek za mnou si asi nemyslí nic. Je rudý, lije z něj pot a sotva popadá dech. Přehřátí. Venku je 10 °C, jenže já před pár dny dělala rozhovor s lékařem, který se věnuje přehřátým běžcům. Víte, že to může skončit i smrtí? Nebo transplantací jater? Taky poškozené ledviny z toho můžou být. Hmm, není mi vedro? První příznak je zmatenost. Ne, dobrý je mi fajn, žiju.

Jé, občerstvovačka. Hlavní je doplňovat tekutiny. Poprvé v životě si při běhu nechávám nalít i ionťák. Ty jo, abych se po tom nepo… Opět slyším svého muže, když mu z kapes sportovního oblečení u pračky tahám metry toaleťáku. „Počkej, ty si jednou vzpomeneš!“ Uf, jen to ne, jen to ne.

On taky můj muž nemá vždycky pravdu, že. Taky mi tvrdil, že si mám ruce přitisknout k hrudníku, abych šetřila síly. Moje kamarádka Mirka Engelová, lektorka zdravého pohybu, mi před týdnem uvolňovala hrudník, protože tempo běhu prý stejně jako na běžkách určují ruce, trup musí být volný a rotovat, ruce se houpou podél hrudníku. Podél! Nikdy napříč. Houpu rukama podél?

Hmm, dlažební kostky, to asi dostává zabrat i páteř. Ale určitě ne tak, jako kyčle pana modelky. Muž přede mnou by směle mohl na přehlídkové molo. Snad by nevadil plnovous, protože takhle se snad ani ženská kroutit nedokáže. Jenže to nic není tady proti panu jednoboké modelce. Ten se kroutí jen doprava. Hmm, ale mě asi bolí SI spojení. Nevím, co to je a kde to přesně mám, ale bolí mě to.

Zdroj: Youtube

Ty jo, není to to přehřátí? Že už začínám být zmatená? Ona taky Markéta říkala, že i vyčerpání se projevuje nejdřív pomateností. A pak se tu složím. Na 19. kilometru křísí policie nějakého běžce. Na hrudi má startovní číslo, ale domnívám se, že běžel… v kapsáčích? Asi jeden z těch, co si to šel odběhnout od piva. Já jsem samozřejmě trénovala. Mně to nehrozí, já jsem v pohodě. „No, moc jsi toho nenaběhala,“ ozývá se můj vnitřní kritik. Co když tu zkolabuju?

No ale když i paní Jdu vařit knedlíky doběhla až sem? Paní skutečně vypadá, že jen odbíhá z obýváku do kuchyně. Ale furt je baba rychlejší než já! Tak tu musím dát. By mě zajímalo, jestli má v pohodě pánevní dno. To je po menopauze taky problém. Přitom správné cvičení je prevencí poklesu orgánů a lze se jím i vyhnout operaci! No ptát se na to nebudu. Ale to pánevní dno bych cvičit taky měla.

A obličejovou jógu. To je děsný, kolik mám vrásek! No taky už mi není 20. Už bych klidně mohla mít předčasnou menopauzu... ježiš... nemám já předčasnou menopauzu? Potím se, dýchat nemůžu... vždyť já jsem na 20. kilometru!

Do cíle je to co by kamenem dohodil a já pořád můžu a žiju! Napínám síly a poslední kilometr sprintuju. To je boží, že mám pořád sílu zrychlit! Cíl!!!

Posíláme se Zuzkou fotky a smějeme se od ucha k ucha. Zvládly jsme to spolu a zvládly jsme to výborně! Koutkem oka si ale všímám lidí, kteří už tu jsou dávno. Můj čas dvě hodiny a dvacet šest minut není světoborný. Ach ne, zas je tu vnitřní kritik a peklo porovnávání se s druhými. Ale tohle teda ne, Helgo. Můj vnitřní kritik, nebo spíš má vnitřní esesačka dostala jméno Helga. Helgo, řekly jsme si, že cílem je přežít. Žiju. Že to chci uběhnout dřív, než by mě sebral sběrný autobus. Nestalo se. Dokonce jsem zvládla i časový limit, který jsem si stanovila v době, kdy jsem si myslela, že budu trénovat mnohem víc. Tak abys, Helgo, věděla, tenhle okamžik mi nezkazíš. A teď je čas dát si nohy nahoru!

Zdroje: