Bára se od čtyř do patnácti let věnovala moderní gymnastice, v deseti se dokonce stala mistryní republiky. Když pak skončila, začala s mamkou navštěvovat lekce jógy. Nejvíce jí propadla během studia fyzioterapie na UK FTVS, díky lektorce Kataríně Mikulandové. „Dokonce jsem si chtěla udělat i lektorský kurz aštanga jógy, abych mohla, vedle fyzioterapie, vést i své vlastní lekce. Na kurz jsem ale nějakým nedopatřením přišla o týden později, už se nešlo zapojit a pak má ambice nějak vyprchala,“ směje se. Ale cvičila si dál. Dnes má nejraději nejjemnější verzi jógy, jin jógu. “V pozicích se setrvává dlouho a hluboce se prodýchávají. “
Dnes si většinou cvičí sama, nemá pevně danou sestavu, dělá, co tělo zrovna potřebuje. Někdy si k tomu pustí i hudbu a prokládá jógu tancem. „Protáhnu se, zapojím svaly a zároveň si do toho i trsnu. To vydržím klidně i hodinu, hodinu a půl,“ dodává. Někdy cvičí jednou za 14 dnů, jindy častěji.
“Sportem” číslo dva je chůze
Když má v divadle zkoušku a pak večer hraje, jde se v mezičase na dvě tři hodiny bezcílně procházet městem. Buď u toho poslouchá hudbu, mluvené slovo nebo jen ticho se sluchátky na uších. „Po půlhodině se přepínám do určitého flow: levá, pravá, levá... Je to pro rozhodně určitá forma meditace.“
Při chůzí jí to jde lépe, než když by si lehla na podložku a pokoušela se meditovat, to myšlenky neukočíruje. Překvapivě se jí to ovšem daří při manuální práci… skládání dřeva, broušení nebo prořezávání stráně.
A je také jednou z mála žen, které miluje uklízení, nedávno si třeba koupila nový vodní vysavač. „Mám ráda tu příjemnou únavu z fyzické práce, při které si zároveň i rovnám myšlenky. A taky pak o poznání líp spím.“
„Už šest let nepiju alkohol, neberu drogy, hýbu se, jak se dá, ale kouřím,“ odpovídá Bára na dotaz, jak to má se zdravou výživou. Nemá žlučník, nejí nic smaženého ani mastného, nemůže mléko, smetanu ani oříšky. Maso si sice dá, ale k životu ho nijak extra nepotřebuje. Poctivě si hlídá pitný režim a dokázala by být živá jen z červené řepy a kozího sýra. „Jednoduchá jídla mi dělají nejlíp. Naštěstí nemám chuť na to, co mi nedělá dobře. Naopak si trochu musím hlídat, abych jedla, potřebuji mít u jídla společnost, samotné mi nechutná,“ dodává.
Zdroj: autorský rozhovor s Bárou Bočkovou, časopis Kondice 11
