Ridina Ahmedová: Naše tělo není věc veřejná

Možná jste podcast SÁDLO, který vznikl pro Český rozhlas (radio Wave) sledovali. Ve společnosti otevřel debatu o vnímání vlastního těla skrze autentické příběhy žen. Prostřednictvím podcastu jste se mohli seznámit například s příběhem ženy, která byla celý život štíhlá a okolím vnímána jako atraktivní, přesto trpěla obsesivní potřebou neustále cvičit kvůli hlubokému strachu z přibírání. Další žena, vrcholová sportovkyně, čelila body shamingu (urážení vzhledu) kvůli svému svalnatému tělu, přestože právě fyzická kondice byla základem jejího sportovního úspěchu.

Vzpomínky, které bolí i po letech

I bez sledování tohoto podcastu si mnozí z nás možná vybavujete poznámky a komentáře okolí, o které jste rozhodně nestáli. Sama si dodnes pamatuji větu tělocvikáře na střední, kterou pronesl před celou třídou, když jsem skákala na trampolíně: „Markéto, i tobě narostl zadek (použil jiné slovo, určitě víte jaké).“ Další ošklivou větu jsem slyšela od kluka, který se mi líbil: „Až zhubneš, přijď.“ Dnes se tomu směji, ale už jen fakt, že si tyto věty pamatuji dodnes, něco znamená.

Podobné věty si vyslechly tisíce dalších žen. Stejně tak i Ridina Ahmedová, zakladatelka projektu MOJE TĚLO JE MOJE, poslouchala komentáře o svém těle už jako malá baculatá holčička a později i jako teenagerka. Po narození dětí si uvědomila, že přestože její fyzický vzhled neodpovídá společenským šablonám dokonalosti, má právo žít normální život i v této podobě. „Uvědomila jsem si, jak moc toto téma ovlivňuje naše životy. Je to systémová věc. Nechci být ambasadorkou tělesnosti, ale chci svým dílem přispět ke změně, proto jsem projekt MOJE TĚLO JE MOJE  založila,“ vysvětluje umělkyně.

Bezpečný prostor pro sebepřijetí a respekt

Hlavním cílem projektu bylo přinést téma na základní a střední školy. Platforma vytváří bezpečný prostor, ve kterém lidé mohou otevřeně mluvit o svém vztahu k vlastnímu tělu: sdílet své pocity nejistoty, frustrace i křehkosti bez strachu z odsouzení. „Každý člověk si zaslouží respekt bez ohledu na to, jak vypadá. Neměli bychom hodnotit, odsuzovat, nebo si vytvářet domněnky, protože nikdy nevíme, co má dotyčný za sebou. Ano, za své tělo nesu zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat představám druhých. Body shaming je bohužel v naší společnosti velmi častý a může mít dalekosáhlé následky na psychice,“ říká Ridina Ahmedová. Jakkoliv se může zdát, že body shaming se týká spíše žen než mužů, není to pravda. Ridina poznamenává, že za poslední čtyři roky se situace změnila. Dnes se už mnohem více mluví o tom, že vnímání těla řeší i muži. I jim totiž dnešní společnost ukazuje ideál: svalnatého, urostlého, vlasatého a výkonného muže. Proto i oni zažívají velký tlak a pochybnosti, ale zároveň mají často pocit, že je nevhodné dávat najevo příliš emocí a nejistot. A o to je to pro ně složitější.

Projekt MOJE TĚLO JE MOJE přináší nejen osobní příběhy, ale přináší i praktické nástroje, jak s body shamingem pracovat například na druhém stupni základních škol a také na středních školách. Nabízí workshopy, semináře pro děti, studenty, rodiče, učitele i širokou veřejnost, aby dokázali citlivě a respektující formou komunikovat o těle a vzhledu.

„Nekážeme, ale snažíme se během tří pětačtyřicetiminutových bloků nabídnout techniky, hry a cvičení, které děti a studenty dovedou k tomu, že existují dvě roviny, ve kterých by se měli naučit fungovat. Ten první se týká mého vztahu k okolnímu světu. Jak se v něm budu sama chovat například k ostatním. A v tom druhém si vytyčuji bezpečný prostor pro sebe. Jak já se budu chovat, když ke mně přiletí blbý komentář a jak s ním budu pracovat. A pak jsou tady sociální sítě – to je taky téma, kterému se věnujeme,“ vysvětluje Ridina.

Pravidlo pěti vteřin – jak neubližovat

O komentování vzhledu druhých lidí Ridina mluví i v podcastu. „Ráda zmiňuji pravidlo pěti vteřin a snažím se s ním seznámit i veřejnost. Jeho podstata spočívá v tom, že je můžu upozornit druhého na věc, kterou na svém vzhledu daný člověk může změnit během pěti vteřin. Ať už je to list ve vlasech, rozepnutý knoflík nebo špenát mezi zuby. Ale potřeba komentovat, že jsme tlustí, hubení, vysocí, pihatí, chlupatí nebo plešatí… opravdu není na místě. Všichni máme doma zrcadlo, víme, jak vypadáme, a nepotřebujeme, aby nám to někdo opakoval, zvlášť pokud ho o jeho názor nebo komentář směrem k nám nežádáme," vysvětluje Ridina Ahmedová.

Jak naše vnímání těla ovlivňují sociální sítě?

Podle umělkyně se společnost dynamicky proměňuje a ona sama zatím nemá dostatečný odstup k tomu, aby dokázala posoudit, jaký vliv mají na body shaming například sociální sítě. „Když my dvě jsme byly malé nebo v pubertě, sociální sítě neexistovaly. Dnes ale přinášejí obrovskou diverzitu – vidíme na nich lidi všech barev pleti, stylů oblékání, líčení i z různých kulturních prostředí. Ta pestrost mi připadá velmi osvobozující. Za nás to nebylo. V televizi běžely dva pořady, v nich stále dokola pár populárních osobností a tím to končilo. Neměli jsme přístup k informacím jako mladí dnes. Spíš mám pocit změny než zhoršení. Na druhou stranu je záplava všech obrazů a informací limitující – nutně se totiž srovnáváme s lidmi, kteří je na sítích sdílejí a prezentují. Část obrazů je digitálně upravená, hodně na sítících sledujeme lidi, kteřé svou profesi vykonávají právě proto, že se blíží ideálu krásy, a navíc do svého těla často investují obrovské částky – herci, zpěváci, modelky. Dříve jsme trávili méně času u obrazovek, více se pohybovali venku a porovnávali se spíš s reálnými lidmi ve svém okolí. Když teenager zvedne po mnoha hodinách oči od displeje a podívá se do zrcadla na reálného člověka, je samozřejmě těžké se s tím měřit. To je určitě odvrácená stránka dnešních médií. Takže vlivy zatím nehodnotím, spíš to pozoruji,“ zamýšlí se Ridina Ahmedová a zároveň upozorňuje na to, že sama není psycholožka, socioložka ani odbornice na body shaming, ale k lidem mluví z pozice umělkyně a člověka, který téma přinesl do veřejné debaty, už několik let se mu intenzivně věnuje, a navíc s tím má i osobní zkušenosti.

Celý rozhovor s Ridinou Ahmedovou si můžete poslechnout v podcastu magazínu Kondice.

Co dalšího se z podcastu dozvíte?                  

• Proč i laskavý rodič může dítěti nechtěně ublížit komentářem o vzhledu.
• Jak vznikala brožura „Jak mluvit s dětmi o vzhledu těla“ a co v ní najdete.
• Jak učitelé a školy reagují na téma body shamingu u dětí.
• Proč je důležité kultivovat jazyk, kterým doma mluvíme o těle – i o tom vlastním.
• Jaké konkrétní reakce pomáhají dětem budovat zdravé sebevědomí.
• Jak mateřství může pozitivně změnit vztah ženy k jejímu tělu a jak pomáhá přijímat vlastní nedokonalosti.
• Jak si nastavit zdravé hranice v používání sociálních sítí, tak, aby nám spíše pomáhaly, než škodily v sebepřijetí.
• O čem jsou fotografické cykly MOJE TĚLO - MOJE PRSA A MOJE JIZVY - MŮJ PŘÍBĚH, které vznikly na platformě Moje tělo je moje.