V dobré komunikaci může pomoci i služba domácí hospicové péče.

Zdroj: Youtube

Smrt je přirozenou součástí našich životů. Mnozí z nás se s odchodem někoho blízkého jistě setkali, ale ne všichni jsme si troufli o něj pečovat až do posledního dechu v domácím prostředí, na které byl zvyklý. Přitom informace, že až 80 % z nás si přeje zemřít doma je již všeobecně známá. Skutečnost je taková, že pouze 20 % lidí se toto přání splní.

O tématu umírání doma, péči domácích hospiců a také o tom, že milosrdná lež může spíš ublížit než pomoci, jsem si povídala s vrchní sestrou Domácího hospice Nablízku Markétou Vaněčkovou.

Nebát se splnit přání

Důvodů, proč se bojíme splnit přání umírajícího zůstat do posledního dechu doma, je hned několik. Především se bojíme, že náročnou péči nezvládneme, protože s ní nemáme zkušenosti, neumíme ji.  Myslíme si, že lepší péče se našemu blízkému dostane v nemocnici z rukou lékařů a zdravotnického personálu. Nemocniční prostředí může být ale pro nemocného velmi neosobní a studené a také bez možnosti trvalé společnosti rodiny. Právě blízkost rodiny bývá pro člověka, který má na tomto světě svým způsobem vymezený čas, velmi důležitá.

V tomto případě nám může pomoci domácí hospicová péče, která disponuje profesionálním týmem složeným z lékaře paliativní medicíny, zdravotní sestry, sociální pracovnice, psychoterapeutky i kněze, pokud si ho nemocný žádá. V podstatě zajišťuje všechno, co nemocniční personál akorát s tím rozdílem, že pacient zůstává ve své posteli obklopen rodinou. Hospicový tým pracuje s lidskou spoluúčastí v úzkém kontaktu s rodinou tak, aby pacient i jeho blízcí mohli těžké chvíle odcházení prožít důstojně, v co největší kvalitě a hlavně doma.

Dobré vztahy a důvěra především

„Domácí hospicová péče předpokládá, že člověk, který se na nás obrátí, považuje za určitou známku kvality života možnost zůstat do posledních svých dní ve svém vlastním sociálním prostředí, případně v prostředí blízkých, kteří o něj pečují, například syna nebo dcery. Velmi důležité je, aby nemocný měl někoho, kdo se o něj chce a může postarat a kdo v uvozovkách do toho půjde s ním. Tento vztah se ještě rozšiřuje o přítomnost pečujících profesionálů, což je v tomto případě hospicový tým,“ vysvětluje Markéta Vaněčková, vrchní sestra Domácího hospice Nablízku.

Podle ní je nezbytné, aby všichni zúčastnění měli stejný cíl. Tím cílem je zachování maximální možné kvality života tak, aby nemocný mohl odejít důstojně bez bolesti a s maximální úlevou od všech nepříjemných příznaků, které s sebou nevyléčitelné nemoci v závěru života přinášejí.

Fáze smíření

Člověk, který pro své uzdravení již vyčerpal všechny možnosti aktivní medicíny, zpravidla nejvíce oceňuje, když může být v klidu a bez bolesti doma. Je v tzv. fázi smíření. „Stává se, že někdy ve fázi smíření není někdo z pečujících. V tu chvíli si stanovuje nereálné cíle v tom smyslu, že chce, aby se nemocný za každou cenu uzdravil, aby jeho nemoc nepokračovala dál a jaksi se v nějaké podobě zakonzervovala a život probíhal dál. Bohužel zvláště u onkologických onemocnění, kdy byly vyčerpány možnosti chemoterapie nebo příčinné léčby, už nemá aktivní medicína co nabídnout. Může toho však mnoho nabídnout ve smyslu paliativní – úlevné péče,“ zamýšlí se nad svými zkušenostmi Markéta.

Milosrdná lež může ublížit

Situace, kdy nemocný ví, že se jeho čas na tomto světě krátí, přestože pečující ho opakovaně přesvědčuje, že vše bude dobré, jen si odpočine, zrehabilituje se… je pro obě strany velmi náročná. „Vždy je lepší, pokud společné břemeno nemoci nesou obě strany spolu (pečující i pacient), než když ho nese každý sám. Někdy se stává, že pečující obtíženi tímto břemenem propadají velkému smutku a obavám. Ale nemocný také. Ví, že je těžce, nevyléčitelně nemocný, sám pociťuje, že mu síly ubývají… A jestliže o tom nemůže komunikovat se svými nejbližšími, zůstává s touto bolestí sám, izolován, ačkoliv by tuto těžkost mohli nést společně. V těchto případech se snažíme rodinu povzbudit a naučit se komunikovat i o tak těžkých tématech, jako je konečnost života a odcházení,“ dodává Markéta Vaněčková.

Více se dozvíte v podcastu: Na konci života je dvojtečka. Nikdo z nás dále nevidí.

Z podcastu se dále dozvíte:

  • Jak probíhá komunikace mezi nemocným, pečující rodinou a profesionálním hospicovým týmem.
  • Jak moc je důležité mít pevné a dobré rodinné vztahy.
  • Co je to paliativní medicína a co může nemocnému nabídnout.
  • Jaké jsou možnosti komunikace s dětmi v těžkých chvílích odcházení blízkého.
  • Jaká přání mají lidé na sklonku života a daří se jim plnit?
  • Proč si Markéta Vaněčková myslí, že na konci života není tečka, ale dvojtečka.

Zdroje:
Autorský podcast časopisu Kondice
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov