Pro mě samotnou vztek byl a stále je velkým životním učitelem. Jsem člověk temperamentní a vnímám, že v mé přirozené energii má významné zastoupení element ohně, který může být velmi podporujícím při zápalu pro nové nápady a samotnou vášeň pro život, ale může také všechny plody života nezvratně spálit na popel. Děje se tak právě nekontrolovatelným projevem zlosti či vzteku. Díky vědomému prožitku zlosti, který se snažím na jednu stranu nezaujatě pozorovat a na stranu druhou ho „konstruktivně“ prožívat tak, aby nebyl destruktivní pro mě samotnou ani pro mé okolí, odkrývám stále nové a nové závoje vedoucí k sebepoznání. Snažím se být laskavá sama k sobě a emoční prožitek s převahou zlosti si nevyčítat. Díky nekritice k sobě sama se mi daří být i chápavější, tolerantnější a laskavější k silným emočním projevům vzteku u svých dětí a dalších lidí v mé blízkosti. Je to však běh na dlouhou trať a vyžaduje spoustu vědomé pozornosti, všímavosti, sebereflexe, nadhledu a především vůli na sobě pracovat. Mým spolehlivým nástrojem na této cestě se stala meditace.

Co je vztek?

Hněv, zlost a vztek jsou mnoha psychology označovány za jedny ze základních emocí. Většinová společnost je často odsuzuje jako něco negativního a nepatřičného, něco, co se nesmí ventilovat. Projev zlosti bývá ve společnosti vnímán jako důsledek špatné výchovy. Ve skutečnosti je pro nás zlost přirozená a životně důležitá emoce. Z pohledu psychologie je hněv vrozenou reakcí na překážku, která se staví do cesty při dosahování nějakého cíle a brání rozvíjení jednání. Psychologové také dělí tuto emoci dle stupně intenzity na: rozzlobenost neboli zlobu (nejslabší), pak hněv, zlost, vztek a zuřivost coby nejsilnější. Z pohledu celostního přístupu k člověku zlost a vztek jsou emoce patřící okruhu jater. V normální míře jsou hnacím motorem, který brání životní strnulosti a nutí nás k činům. Nadbytek těchto emocí však plodí vnitřní napětí a nenávist namířenou proti okolí, ale často i proti sobě sama. Zlost je pro organismus intenzivním stresorem.

Je-li silný emoční prožitek pro organismus stresem, máme se mu vyhýbat?

Jak se zmiňuje MUDr. Jan Vojáček ve svých přednáškách i knize Umění být zdráv, poměr stresu v našem životě by neměl přesáhnout úroveň 28 %. Pokud tedy zachováme poměr 72 : 28 ve prospěch harmonických prožitků, ze kterých čerpáme energii, negativní emoční prožitek ani další stresory nás neskolí. Naopak, jsou pro nás impulzy k rozvoji. Avšak důležité je si uvědomit, že do stresu se započítává i vnitřní stres způsobený potlačenými emocemi, které navenek nikdy neprojevíme, přesto v našem nitru vřou.

Když vztek ničí

Ve chvíli, kdy hněv, zlost či vztek potlačujeme, obrátíme je proti sobě sama či proti svému okolí, mohou být velmi destruktivní.

Pokud hněv či zlost otevřeně prožíváme, často narážíme na společenské dogma: „Hodné holky / Hodní kluci se nevztekají!“ A tak svůj vnitřní silný prožitek potlačíme a děláme, jako by neexistoval. Jenomže pokud jako hodné holky či hodní kluci pod tíhou celospolečenského mylného paradigmatu potlačíme sebe sama včetně akutně bublající emoce, nebo si ji dokonce vyčítáme, máme zaděláno na závažný zdravotní problém. Z oblasti psychosomatiky a dalších oborů celostní medicíny víme, že vnitřní konflikt vytváří výživnou půdu pro závažné zdravotní problémy, rakovinu nevyjímaje. Přichází plíživě, v řádu let, a to právě tehdy, pokud k sobě nejsme dostatečně laskaví.

Někdy můžeme zlost směřovat proti sobě sama a stát se tak svým tyranským vnitřním kritikem či sabotérem. V takových případech se může ničivá energie projevovat v podobě sebedestruktivního jednání či sebevražedných myšlenek. Tato energie může být také méně nápadná a vést nás k podrývání vlastního úspěchu, prožitku štěstí a radosti.

Pokud vztek obrátíme proti svému okolí, stávají se z nás vzteklouni a cholerici. Neškodíme na první pohled sobě, ale svůj vztek obracíme v nenávist (i když dočasnou) bytostí ve svém okolí. Sobě škodíme nepřímo v důsledcích svých nekorigovaných záchvatů. Takto v zápalu zlosti hřešíme slovem, které dokáže velmi zranit a zanechává hluboké jizvy na duši. Po slovních útocích přichází na řadu často i fyzický ventil vzteku, který může být velmi destruktivní.

Tři důležité kroky vědomé práce se zlostí a vztekem

1. Blížící se bouři včas rozpoznat

Zde je velmi užitečná schopnost pozorovat sebe sama a svou vnitřní reakci na vnější podnět si plně uvědomovat. Emocím dává rozměr naše tělesnost. Všímáme si počitků na úrovni těla. Dostavuje se stresová odpověď organismu na stresovou reakci. Jak ji vnímáme ve svém těle? Vyměšování stresových hormonů jako adrenalinu, noradrenalinu a kortizolu se projevuje stoupající energií v celém těle nebo v nějaké části, napětím ve svalech, tlukotem srdce, svíráním, horkostí… Časem a s rostoucí praxí se můžeme naučit vypozorovat také své vlastní myšlenky a myšlenkové vzorce, které bývají spouštěčem zlostného řádění v nitru. Současně se můžeme naučit pozorovat s určitým odstupem také právě probíhající emoce a odhalit, že se za zlostí skrývá ještě něco jiného, například frustrace, zklamání, smutek… Díky tomuto sebepozorování dokážeme blížící se silnou emoční bouři včas zaregistrovat a najít pro emoce nejvhodnější ventil daného okamžiku.

2. Přiznat si svou emoci a zodpovědně se k ní přihlásit

Je vhodné zhluboka dýchat. Dechem se napětí začíná uvolňovat a současně získáváme cenný čas pro svou vědomou reakci. Přiznejme sami sobě, co prožíváme uvnitř. Pokud je třeba komunikovat s okolím, je dobré svůj osobní prožitek okomentovat nahlas, aniž bychom kohokoli obviňovali. Za své emoce musíme převzít plnou zodpovědnost. Stačí říct něco ve smyslu: „Cítím se teď velmi naštvaná/ý a potřebuji, abyste mě chvíli nechali na pokoji.“

3. Nejschůdnější hromosvod – pohyb

Stresové hormony je třeba doslova vypotit. Proto se dostavují ta dinosauří, avšak nešikovná, nutkání něco rozbít anebo někoho udeřit… Při zapojení fyzické činnosti těla během reakce „útěk či útok“ se stresové hormony odbourávají a člověk se skutečně osvobozuje od účinků nahromaděných emocí, tlaku a stresu. Pro akutní řešení nahromaděných emocí je vhodný intenzivnější typ sportu: běh, rychlá chůze ve stylu nordic walking, dřepy, kliky, tanec anebo třeba posilovna. Záleží, co je vašim potřebám nebližší a co máte lidově řečeno po ruce. Pokud to situace dovoluje, je vhodné zapojit do emoční ventilace i hlas. Zpěv může být naprosto úžasnou formou. Někdo má rád klidnější a pomalejší cvičení – pilates, jógu, taj-či… Ty vnímám jako skvělou prevenci jakýchkoli záchvatů, protože nás učí právě bytí v přítomnosti s všímavostí nastavenou dovnitř i ven.

Závěrem

Zlost a hněv se nevyhýbají ani mistrům. A každý smrtelník se s nimi pravidelně potkává. Záleží na každém z nás, jak zodpovědně je zpracujeme s ohledem na své vlastní zdraví a na bezpečí bytostí ve svém okolí. Vědomá práce s emocemi, včetně meditační praxe, je celoživotní výzvou. S každým stupínkem, který zvládneme, stoupáme výše a nabízí se nám tedy širší pohled na krajinu života a poznání jeho souvislostí a současně také komplexnější pohled do svých vlastních hlubin.

Zdroj:
https://light-soul.eu/