Komunikace je zaklad vztahu, zaklínadlo, které na nás valí psychologové, koučové i terapeuti. Je to jako říct, jóga je základ pružného těla, ale už vám nikdo neřekne, jak to máte provést.
A věřte, že naučit se správně mluvit se svým protějšek a nejen s ním, je náročný běh na delší trať.
Neřešte nic, pokud jste naštvaní
Základem je, v jaké náladě jste. Když je člověk naštvaný nebo frustrovaný, neměl by nic řešit. Ale jít nejdřív na procházku a čekat až to přejde. Ano, je to těžké, protože ve vzteku se nám chce metat argumenty a výčitky, abychom si mohli ulevit.
Jste uprostřed rozhovoru s partnerem, který se mění v hádku a kdyby člověk náhle zmizel do lesa, tak to bude působit divně? Zkuste se na chvíli zaměřit na svůj tělesný stav. Možná je to sevřený hrudník, žaludek jak kámen, vnímejte to. Proč? Je to finta, jak na chvíli odvedete pozornost od toho, co vás štve a nervový systém zklidní poplach. Případně se dá jít třeba na toaletu a vybít si vztek roztrháním toaletního papíru. Ne, není to sranda, jen neškodný ventil. Jakmile si budeme naštvání projektovat do partnera, tak se to jako bumerang vrátí a jsme v toxické komunikaci.
Pozor na komunikační fauly
A teď k tomu, jak konkrétně mluvit tak, aby to konstruktivně vedlo k výsledku a ne hádce.
Nepoužívejte zobecňující slova
Nikdy, vždycky, pořád…jsou slova, kterým je dobré se vyhnout. „Ty po sobě nikdy neuklidíš.“ Opravdu je to tak? Nebo manžel po sobě jednou za měsíc tu ponožku sebere. Zobecněním ho jen naštvete. Těmto slovům se říká absolutismy, rozbijte je.
Reakce na výčitku a kritiku
„Ty nikdy neumyješ nádobí.“ První reakcí je, že se chceme bránit. Obhajujeme se, že to tak není, nebo napadáme druhé, že on se taky v domácnosti nepředře. Kdybyste chtěli být za chytřejší, tak jsou to naše tzv. obranné mechanismy: ofenzívy (útok- „ty taky nic neděláš“) nebo defenzívy (obrana- „Není to pravda, nádobí myji“).
Co s tím? Než vyhrknete první větu, zkuste se zamyslet nad tím, se vší zvídavostí, proč to ten druhý říká. Možná měl těžký den v práci, možná je za tím něco hlubšího. Co měl za den, že mě kritizuje? A opět lze použít fintu, zopakujete jen to, co ten druhý řekl. Tím mu vezmete vítr z plachet, někdy se skřípěním zubů, ale tréninkem se to dá naučit. „Hm…tobě vadí, že nemyji nádobí. Chceš abych to udělal/a sám/sama nebo to zvládneme společně?“ Uznáte tak nárok druhého, že mu může něco vadit a zamezíte v hádce. Chce se to nepochybně odprosit od vlastního ega, ale vyskočíte z komunikačního stylu protivníka.
Na kritiku nereagujete slovem „ale“. Ale já už jsem takový. Ale to není pravda. Ale ty to taky děláš. Věty, které spolehlivě zvednou emoce. Na kritiku je lepší například říct: „Díky za názor. To je zajímavé, že to takhle vnímáš.“
Dalším zabijákem zralé komunikace je jízlivé: „A proč?“ To není otázka, ale útok. Proč jsi taková? Proč nikdy nejdeš s košem? Proč nemůžeš udělat nic pořádně? Je to výčitka jako hrom a možná si ani neuvědomujeme, jak moc negativní emoce způsobuje.
A na závěr, každý chce, aby se s ním mluvilo hezky, každý chce být fajn a hodný. A nemáme rádi, když nám někdo tento záměr překazí a ani my bychom to neměli dělat.
Zdroj: Autorský článek
