V době pandemie jste spolu s kolegy vytvořila program pro podporu lékařů a zdravotnického personálu, jak zklidnit mysl a zvládat stres, který nyní využívá téměř 500 z nich. Jak mohou techniky mindfulness pomáhat zvládat stres?
Když jsme ten program na jaře v prvním nouzovém stavu připravovali, tak jsme hodně přemýšleli o tom, co je pro lékaře a zdravotníky dostupné. A byla těžká představa, že by si v tom režimu, který mají, mohli někde na dvacet minut sednout na klidné místo a udělat si mindfulness meditaci. Takže program obsahuje celou řadu velmi krátkých, třeba od několika vteřin krátkých praxí, až třeba po těch dvacet minut, pokud někdo ten prostor má a je schopen si ho nastavit. Cvičení, která se dají dělat, když čekají s pacientem na výtah, nebo když přecházejí ze sesterny na pokoj. Taková praktická mindfulness. Tento program pro zdravotníky, nyní ve druhé vlně nouzového stavu modifikujeme pro učitele, protože je také považujeme za velmi exponované.
Jak lze trénovat mindfulness – všímavost?
Existuje formální praxe mindfulness, to je ta, kde si sednu a udělám si meditaci. A pak je neformální, která znamená všímat si toho, co právě dělám. Takže mohu vědomě jíst. Využiji toho, že jdu na oběd, a místo toho, abych nechala sklouznout pozornost k tomu, co musím zvládnout, na co jsem zapomněla, nebo jsem u toho četla zprávy v mobilu, tak na chvíli stáhnu pozornost k tomu, co jím, jak to vypadá, jestli to voní. Udělám si vědomou volbu, jestli si teď chci dát na vidličku brambor, nebo kousek masa. Svým vnitřním nastavením můžeme oběd proměnit ve smysluplnou pauzu v hektickém dni, která může zklidnit mysl. Byť by to byla dvě sousta celého oběda. Mysl, pokud je přítomná, tak odpočívá. Pokud je v minulosti, nebo budoucnosti, tak stále pracuje. Nikdo nezpochybňujeme to, že musíme fyzicky odpočívat. Minimálně tak, že si jdeme večer lehnout. Zatímco mentální odpočinek je něco, co odsouváme na potom, až budeme mít všechno hotové, požadavky všech členů rodiny budou doma uspokojené a všechny maily odbavené… ale není důvod pro to, mentální odpočinek odkládat. Mysl potřebuje také odpočívat, a pokud odpočívá, tak vydržíme víc.
Jde o to naučit se zastavovat ten rozjetý každodenní rychlík?
Myslím, že teď, jako lidstvo zažíváme novou zkušenost. Nevíme, kdy mimořádná situace skončí, nebo kdy se vrátí do „normálu“, protože úplně tam, kde to bylo, se to nevrátí. To nám dává obrovskou lekci v tom, kdy vnější okolnosti máme minimálně pod kontrolou. Dlouho jsme žili s nastavení, co chci, to mám, co si umanu, to dosáhnu, zaplatím, vydělám si na to. Teď jsou vnější okolnosti našich životů natolik omezené, že vidíme, že nemůžeme podmiňovat svojí spokojenost vnějšími podmínkami. Kdybychom si teď řekli, ‚až se zase všechno otevře, tak já budu spokojená‘, tak tím hodně riskujeme, protože bychom na to mohli čekat opravdu hodně dlouho. A nikdo neví, zda to potrvá tři týdny, nebo tři roky. Pak si můžeme říct, bude vakcína, změní se to a já budu spokojenější. Ale co když přijde něco jiného? Co když vakcína nesplní očekávání? Co když virus zmutuje a pojedeme další a další vlny? Takže tohle je něco, co se teď máme všichni možnost naučit, nepodmiňovat spokojenost vnějším, co je okolo nás, ale hledat ji uvnitř. Jedna z mých učitelek mindfulness z Holandska vždy, když uvádí meditaci, kterou společně praktikujeme, říká, pojďme si teď dovolit jít k sobě domů. A k sobě domů znamená do vnitřního prostoru svého těla a ke své mysli. Protože teď domů, pro mnoho z nás může být třeba stresující v tom ohledu, že jsme všichni na homeoffice a děti na on-line vzdělávání, takže to doma nemusí být pro nás úplně to nejbezpečnější. Ale to úplně u nás doma, kde jsme každý sám, to je před tím vnějším světem hodně chráněné a tam si můžeme bezpečí hledat a rozvíjet.
A to je hezká výzva. Důležitou součástí mindfulness je neposuzovat a nehodnotit. Učit se přijímat to, co se děje. Jak ale přijmout to, že nás něco bolí, že máme úzkosti, že nás někdo rozzuřil a my bychom mu teď nejradši dali pěstí?
To je obrovská výzva. My máme samozřejmě představu, že se máme dobře, jenom když nás nic nebolí, když se všechno daří, když jsme úspěšní. Ale ono to tak není. Když třeba učím děti mindfulness, mluvíme o tom, jak je možné, že když venku svítí sluníčko, máme dobrou náladu, a když prší, jsme unavení a bez elánu. Kdyby slunce nezapadalo a nebyla k tomu ta temná noc, tak moc dobře víme, z těch suchých let, že by nás to velmi trápilo. Takže to, že se nějak doplňují protipóly radosti a smutku a klidu a neklidu je normální. Ale samozřejmě nám se to nelíbí. Chceme jen tu pozitivní stranu. Přijetí je cesta, ke které nás mindfulness vede, a určitě na to není žádný knoflík na těle, který bychom stiskli a řekli si, ‚jo, tak od teď umím akceptovat vše, co mi přichází‘. Je to věc, která se dá vytrénovat přes kontakt s tím přítomným okamžikem.
Když jde o tu bolest, běžná strategie je začít s ní bojovat. Vytěsnit ji. Buď ji přehlížím, nebo si vezmu lék proti bolesti. Když jsme všímaví, tak tu bolest mohu vzít jako předmět pozornosti. Pozorovat, jak se projevuje. Možná se zdá, že to je něco, kdy se poškozuji, nebo proč bych to dělala, jenomže já tím kontaktem z pozorovatelny mám možnost bolest více poznat. A ona v tu chvíli je součást mého života. Ať chci, nebo ne. V tuto chvíli, pokud mě teď bolí záda, tak tu bolest zkrátka je přítomná. A když jdu do toho pozorovacího módu, tak třeba mohu zjistit, že to chvíli bolí a chvíli nebolí. A že se to nějak proměňuje. Že když se třeba malinko uvolním, tak na to ta bolest také nějak reaguje. Svým pozorováním pouštím očekávání a tlaky, které si na sebe vytvářím tím, když řeknu, ‚já se té bolesti potřebuji zbavit‘. Když dovolím bolesti, aby byla přítomná (protože ona tam stejně je, ona se mě neptá), tak s tím většinou přichází fyzické uvolnění, ale i uvolnění mysli, která nelpí na tom, že já budu šťastná jenom ve chvíli, kdy bolest odejde. A pak mohu mnohem snáz najít třeba i příčinu toho, proč bolest vzniká. I když v mindfulness nehledáme, odkud bolest pramení, ale snažíme se spíše hledat cestu tím větším prostorem, který vytváříme.
Psychologické a neurologické studie ukazují, že lidé, kteří se pravidelně věnují meditaci všímavosti, jsou šťastnější a spokojenější, než je průměr. Platí, že čím vyšší schopnost všímavosti, tím šťastnější dokážeme být? Teď mě napadá ta představa zenového mistra, jak se vznáší na obláčku a nic ho netrápí.
Já ráda říkám, že mindfulness není matematika, že tady nemůže být nic špatně. Že to tu je tak, jak to je. A proto bych řekla, že by bylo dost zavádějící hledat přímou úměrnost mezi časem, nebo délkou, kolik času strávíme v meditaci a jak moc šťastní pak budeme. Každá lidská bytost je unikátní a každý to máme jinak. A pokud se někde dělají výzkumy štěstí, tak jsou to zpravidla subjektivní míry toho, jak šťastní se lidé cítí, než nějaká objektivizace.
Mindfulness pomáhá zvládat emoce, stres a pomáhá nám být šťastnější a vyrovnanější. Jaké další benefity může trénink mindfulness přinést?
V souvislosti i s tou dobou, ve které teď žijeme, bych zmínila to, že mindfulness zvyšuje imunitu, a potvrzují to i vědecké studie. Podporuje kvalitu spánku, což z mé zkušenosti z veřejných kurzů potvrzuje většina lidí, která výcvikem prošla. Pomáhá ve zvládání chronické bolesti, pomáhá s tělesnými projev stresu, jako je snižování krevního tlaku. Našli bychom celou řadu dalších benefitů, jako je třeba potvrzený vliv meditace na dlouhověkost a spousta dalších atraktivních benefitů. Zlepšuje pracovní výkonnost a pomáhá lépe se rozhodovat. Dělat volby, které jsou moudřejší. Byť to třeba vypadá, že nemáme žádnou možnost volit, tak i v tom korporátním světě řekneme, máme definované nějaké cíle, na jejichž definici jsme se třeba nemohli podílet, ale to, jaký úkol budu dělat právě teď a jaký postoj k němu zaujmu, na co teď právě cítím správnou energii a vítr v zádech, o tom rozhodujeme. To nám žádný manažer neříká.
Pokud byste měla dát lidem úplně nepolíbeným mindfulness jedno jediné cvičení, které jim zlepší život, pokud ho budou denně praktikovat, co by to bylo?
To je těžká otázka. Protože těch cvičení, která můžeme dělat je celá řada a potom každý z nás má nějakou svoji cestu. A někomu by možná vyhovovalo dát si všímavým způsobem svoji oblíbenou kávu, zkrátka udělat si na tu kávu prostor a čas a pár doušků té voňavé kávy si vychutnat jenom s tím soustředěním na chuť, vůni, na to, do jakého hezkého hrnečku jsme si ji doma uvařili. Bez ohledu na to, jestli mám před sebou spoustu věcí, které jsem ještě neudělala. Ale zkrátka teď a tady jsem já a ta moje káva. To může být jedno takové cvičení, i pro homeoffice. A asi tím nejuniverzálnějším je pár všímavých nádechů a výdechů. Zkrátka sednout si klidně za notebookem, zavřít oči, možná narovnat záda a na nosních dírkách sledovat, jak proudí vzduch při nádechu dovnitř do těla a malinko teplejší vzduch jak zase vychází na té bráně z těla ven, když vydechujeme. A můžeme jich udělat několik, můžeme si napočítat do desíti a pak se zase vrhnout do další práce. Anebo si všímavé nádechy zařadit mezi jednotlivé úkoly, které nás každý ten den čekají.
