Problémem jsou zažité standardy
Hodně žen doma stále otročí a jsou v sevření mezi prací, domácností a povinností uspokojovat muže ve všech směrech. Často se dostávají na hranu vyčerpání a vyhoření, protože zvládnout všechno dohromady jednoduše nelze. Muži sice často říkají, že „pomáhají.“ To je ale ten kámen úrazu. Pokud jsou oba pracující, není důvod, aby většina práce okolo domácnosti a dětí ležela na ženě a muž občas „pomohl.“ Je to jen zažitý stereotyp z minulosti.
Zkusme si to otočit. Kdyby žena řekla, že “manželovi občas pomůže s vařením a pohlídá děti.“ Zní nám to divně, ačkoliv k tomu není racionální důvod. Jen jsme zvyklé na rigidní vzorce a je těžké z nich vystoupit. Autorka článku nechce upírat právo těm ženám, které baví a naplňuje budování domova a opečovávání muže. Tato slova směřují k těm ženám, které cítí, že je přemíra povinností vysává a ještě ke všemu za to, co dělají, nedostávají od rodiny žádné ocenění.
Psycholožka Markéta Věrná tvrdí: „Málo žen umí dobře prodat to, co pro rodinu dělají…Navíc v každé ženě, tedy i partnerce, vidí (muž) pečovatelku. Takovou, jakou byla jeho maminka. V té máte silného soupeře.“
Proč nakonec zůstanou domácí práce na ženách a muži se jim vyhýbají?
Částečnou odpovědí je jistě to, že jsou nekonečné, takže nikdy nedosáhnete uspokojivého pocitu, že je máte z krku a dokonce ani toho, že jste trochu pokročili. Jediný důvod, proč skládáte nádobí do myčky je ten, že zítra bude nádobí zase špinavé; lovíte hračky batolete zpod pohovky, aby je tam mohlo hodit zpátky, jakmile se probudí. "Málokterá práce se podobá Sisyfovu mučení víc než domácí práce s jejich nekonečným opakováním," napsala Simone de Beauvoir v knize Druhé pohlaví. Není to hanobení práce, ale jde o její dělbu. Jak píše autorka, ženy toho stále dělají mnohem více.
Jak píše The Guardian ,záhadou je, že domácí práce zřejmě nesledují stejné trendy jako jiné fronty boje za rovnoprávnost. V posledním půlstoletí chodí v celém vyspělém světě stále více žen do práce, rozdíly v odměňování žen a mužů se neustále snižují a otcové tráví stále více času s dětmi. Rozdíl v domácích pracích se však přestal zmenšovat v 80. letech 20. století. Zdá se, že muži připustili, že by měli dělat více než dříve - ale pak, když napůl vyluxují obývací pokoj a přejedou navlhčeným hadrem po jídelním stole, dospějí k závěru, že je čas na příjemné posezení.
Slevte ze svých nároků
A každodenní zkušenost s tahanicemi o domácí práce naznačuje, že jde o něco složitějšího. Pokud máte doma lví podíl domácích prací, je pravděpodobné, že máte smíšené pocity z představy, že by váš manžel převzal větší břemeno, i kdyby byl ochotný - protože tušíte, že by je dělal špatně.
Americká spisovatelka Tiffany Dufu ve své vzpomínkové knize Drop The Ball nazývá tuto nemoc "nemocí domácí kontroly" a sama sebe diagnostikuje jako osobu, která jí trpí. Nejedná se o prostý sexismus muže, který raději pije pivo a sleduje fotbal, ale o zákeřné schéma ženy, která byla vychována tak, aby bezvadný domov považovala za známku své hodnoty.
I když to není jednoduché, prvním krokem, jak se vymanit z kruhu otročení, je slevit ze svých nároků. Doma nemusí být skvěle uklizeno, k večeři stačí jen namazaný chleba. Jste dospělá žena, hodnotná i bez času stráveného u sporáku. A nikdo vám nedá diplom ani písemnou pochvalu za to, že jste vybrala špagety ze dřezu a celý den lítáte s houbičkou po koupelně.
Základem je umět projevit svoje přání a potřeby a nastavit (případně přenastavit pravidla). Můžeme si vzít příklad z mužů, které většinou nemají problém sdělit, co chtějí a co ne. Ať se jedná o jídlo nebo sex. A zdatně se vyhýbají těm věcem, které v oblibě nemají. Jsou dobrou inspirací, jak formulovat svá přání a prosadit si své potřeby.
Zdroj: Tiffany Dufu: Drop The Ball, Simone de Beauvoir: Druhé pohlaví, The Guardian
