Mělo by se to učit už na základní škole. Umět si stanovit vlastní hranice a ozvat se, když vám něco vadí. Naučit se říkat ne. Jenže hodně lidí s tím má i v dospělosti problém. Než aby se ozvali, raději slova spolknou a dusí se jimi jako suchou bábovkou. Z potlačovaných emocí pak ale můžou vzniknout i některé psychosomatické nemoci, nehledě na to, že trpí naše sebeúcta. Dobrou zprávou ale je, že se to dá změnit, protože nejde o vrozený rys, ale o naučený vzorec chování.
Komunikace určuje kvalitu vztahů
V každém vztahu – partnerském, přátelském, pracovním i mezi členy rodiny – má způsob komunikace zásadní vliv na kvalitu vzájemného pouta. Ne každý se ale vyjadřuje stejně. Někteří lidé mají jazyk ostrý jako břitva a říkají bez okolků všechny myšlenky, pocity, ale i výtky. Jiní se naopak vyhýbají střetům za každou cenu a raději mlčí. Hlavně aby byl klid, hlavně nerozpoutat nějaké nepokoje. Právě tihle lidé, kteří se dobrovolně drží stranou, aby předešli konfliktům, patří do profilu, který známá španělská psycholožka Lara Ferreiro dobře zná. A vysvětluje, proč je tenhle typ chování rizikový, jaké má následky a hlavně – jak ho změnit.
Lidé jako zvířata: predátoři, tiché myšky i delfíni
Existují obecně tři typy komunikace. „První je agresivní – představují ho lvi, lidé, kteří mají rádi konflikty a říkají vše, co je napadne. Druhý je pasivně-submisivní – to jsou ‚myšky‘, které mlčí, nebo říkají to, co si myslí, že chce druhý slyšet. A třetí styl je asertivní – ‚delfíni‘, kteří nenechají po sobě šlapat, ale ani nešlapou po druhých.“ V tomto článku se zaměřujeme na šedé myšky – lidi, kteří z různých důvodů potlačují své pocity. Určitě v okolí někoho takového taky máte. Nebo jste to možná vy sami. Pak čtěte dál.
Proč někteří lidé raději mlčí
Za tichem se často skrývá strach. Mnozí z nás se zkrátka bojí vyjádřit své pocity, protože se obávají odmítnutí, výsměchu nebo rovnou opuštění. Věří, že pokud budou mlčet, udrží si vztahy. „Je to jejich nevědomá strategie, jak si udržet vztahy, i když tomu obětují vlastní pohodu a někdy i pocit štěstí,“ vysvětluje odbornice.
Příčina může spočívat, jak tomu ostatně obvykle bývá, v našem dětství. Pokud člověk vyrůstal v prostředí, kde byly hádky na denním pořádku, rodiče se opouštěli, v rodině se objevovalo násilí a často se křičelo, pak se tyhle děti naučili, že je lepší mlčet. A tohle pravidlo je pak provází celý život. Že je to smutné? To každopádně. „Někdy se jedná dokonce o mezigenerační trauma – matky či babičky, které byly submisivní, tento vzorec předaly dále svým dětem, obzvláště dcerám,“ vysvětluje psycholožka.
Říkat ne neznamená sobectví ani nafoukanost
Dalším důvodem může být i nedostatek komunikačních dovedností. Jsou lidé, kteří si nevěří, nejsou si jistí v kramflecích. Nevědí, jak téma otevřít, bojí se selhání a úzkost z této představy je tak silná, že svoje pocity raději zametou pod koberec. Roli hraje i obava z toho, „co si kdo pomyslí“. „Tyhle typy lidí mají strach, že když dají najevo, co si skutečně myslí, budou působit hrubě nebo nafoukaně. Tato omezující přesvědčení je blokují,“ vysvětluje Lara Ferreiro.
Někteří si prý dokonce mylně myslí, že dobrý člověk si za žádných okolností nestěžuje, každému všechno odpustí a všechno vydrží. Jenže to je cesta k sebedestrukci. Být dobrým člověkem neznamená nechat se využívat. To, že řeknete nahlas, co si myslíte, neznamená, že jste sobci – jenom chráníte své duševní zdraví.
Vysoce citliví a úzkostní lidé: ti, kdo se konfliktu vyhýbají nejvíc
Podle psychologů existují lidé, kteří jsou na konflikt obzvlášť citliví – například hypersensitivní osoby. Jejich mozek reaguje na stres velmi intenzivně. I já sama mezi ně patřím. Konflikt mi způsobuje napětí v těle a nemůžu se pak soustředit na nic jiného. Výzkumy z Harvardovy univerzity potvrzují, že my, citlivky, máme tendenci vyhýbat se konfrontaci. Podobné je to u osob se sociální úzkostí, neléčenými úzkostnými poruchami nebo u lidí, kteří se emočně distancují, aby se chránili. Je to vlastně takový obranný mechanismus, objevuje se u mužů i žen, přičemž muži k němu prý mívají o něco větší sklony.
Naučený vzorec z dětství
Někdo se strategii mlčení naučil už v raném dětství a nosí si ji na zádech jako šnek svoji ulitu. „Mnozí pocházejí z rodin, kde emoce byly tabu, kde se o problémech nemluvilo nebo měli autoritářské či nepřítomné rodiče. To je silně ovlivnilo.“ Někdo zase během let zjistil, že mlčení se vyplatí, protože brání konfliktu – a jeho mozek si tento postup uložil jako osvědčenou metodu. Naučil se ji, a tak ji používá. Psychologové upozorňují, že je důležité učit děti říkat své emoce. Věty typu „mlč“, „nebreč, to je pro holky“ nebo „teď přeháníš“ učí dítě, že vyjadřovat emoce je špatně.
Další častý profil tvoří tzv. „parentifikované“ děti – ty, které se musely starat o rodiče s emočními problémy. „Místo aby dostávaly péči, samy ji poskytovaly. Nemohly projevovat své emoce, protože musely být k dispozici zhrouceným dospělým,“ říká Ferreiro.
Negativní důsledky mlčení
Systematické potlačování pocitů má na naši psychiku nicméně ničivé dopady. V první řadě dochází k hromadění emocí. Všechno, co neřekneme, zůstává uvnitř – a jednou to vybuchne jako papiňák. Kromě nekontrolovatelných výbuchů vzteku nám mlčení může přinést nespavost, úzkosti nebo deprese. A co víc, dochází také ke ztrátě identity. „Kdo stále mlčí, vzdává se toho, kým je. Přestává mít vlastní osobnost.“ Potlačované emoce se mohou projevit i fyzicky – bolestmi svalů, zažívacími potížemi, psychosomatickými nemocemi.
Negativně to ovlivňuje i samotné vztahy. „Stávají se neautentickými, nevyváženými, někdy až vykořisťujícími. Lidé, kteří neumějí stanovit hranice, končí v nerovných vztazích, kde jen ustupují a druhý určuje pravidla. Dostavuje se pocit viny, hořkost a ztráta sebeúcty,“ vysvětluje psycholožka.
VIDEO: Trápí vás úzkosti? Zacvičte si tuto sestavu na odplavení špatných emocí
Jak se naučit ozývat?
- Trénujte sebereflexi a hlídejte si vnitřní dialog. Například když vás někdo předběhne ve frontě, místo myšlenky „zase si ze mě dělá legraci“ si zkuste říct „dobře, postupně se učím stanovovat hranice“ a klidně se ozvěte se slovy: „Promiňte, ale fronta začíná tamhle.“
- Používejte techniku „poškrábané desky“ – opakujte klidně stejnou větu bez obhajování a vysvětlování. Stačí říct: „Je mi líto, ale auto ti půjčit nemůžu.“
- Využívejte SMS nebo chat, abyste získali víc času na rozmyšlenou. Pokud někdo žádá něco, co nemůžete splnit (například chce půjčit peníze), odpovězte mu klidně až později jasnou zprávou: „Opravdu mě to mrzí, ale nemohu.“ Tím se vyhnete tlaku říct okamžitě „ano“.
- Jestli nechcete vyvolávat konflikt mezi lidmi, naučte se dodatečně vyjádřit svoje pocity klidně i na dálku. Nebojte se k situaci vrátit a říct: „Hele, to, co jsi řekl před lidmi, mi nebylo vůbec příjemné. Prosím, aby se to už neopakovalo.“
Kdy vyhledat psychologa
Jestli se u vás objevuje úzkost, nespavost, máte nevysvětlitelné fyzické bolesti, přestáváte chodit mezi lidi, trpíte pocity viny, opakujete stále stejné vzorce ve vztazích, máte pocit neviditelnosti či zneužívání, nevyřešená traumata nebo nekontrolované záchvaty vzteku – je to signál, že potřebujete odbornou pomoc.
Získejte to nejlepší z Kondice.cz do e-mailu!
- Tipy pro zdraví, krásu i psychickou pohodu
- 2x týdně do vaší e-mailové schránky
- Přihlaste se k newsletteru v horní lište teď hned!
