Nadchla vás koloběžka na první pokus, nebo jste se s ní musela sžít?
Malou koloběžku jsem si pořídila poprvé na vysoké škole, abych si časově zkrátila dojezd mezi školou a kolejemi. Tak mě to nadchlo, že jsem si za pár měsíců pořídila koloběžku větší a pak ještě větší… A vzdálenosti se začaly prodlužovat. Nadchl mě nejen samotný pohyb, ale i to, jak na dospělé koloběžkáře kolemjdoucí reagují, usmívali se na mě cizí lidé, občas se se mnou dokonce někdo dal do řeči. V našem uzavřeném Česku a klidně i v pondělí brzy ráno. Po takové cestě do školy nešlo mít špatnou náladu a dodnes říkám, že koloběh je rohlíkový sport - při koloběžkoví máte „rohlík“ neboli úsměv od ucha k uchu.
Takže jste prodlužovala vzdálenosti a pak se rozhodla pro svou první dlouhou zahraniční cestu. Kam jste zamířila?
Vždycky mě lákalo cestování formou putování a můj velký sen bylo Irsko. Hned po skončení školy jsem se rozhodla, že se vydám s koloběžkou právě tam. Nakonec jsem skončila na Islandu. Náročnější destinaci na první expedici si ani nedokážu představit - počasí připomínající náš prosinec, teploty 5 - 10 stupňů, velmi silný vítr, déšť, krvelační ptáci... Dodnes nechápu, jak jsem cestu přežila. Ale bylo to krásné: neskutečně nádherná příroda, horké prameny a skvělí lidé mi to všechno vynahradili a já jsem tomuto způsobu cestování propadla. Do Irska jsem se nakonec ale přeci jen podívala o čtyři roky později. A je to stále moje nejsrdcovější výprava. Také jsem se vydala na Kubu, poutní cestu do Říma (Via Francigena), podél celého polského pobřeží nebo kolem Česka.
Veronika Jiříčková na Kubě
Proč jste vybrala právě Kubu?
Můj původní plán směřoval úplně jinam. Ale pak jsme přítelem, že se ke mě přidá, a destinaci jsme změnili na Kubu - bylo to místo, kde jsme ještě ani jeden nebyli a zároveň jsme ho měli oba na seznamu míst, kam se chceme podívat. Byla to moje první cesta, na kterou jsem nevyrazila sama a byla to velká změna. Pro nás oba - přítel se svým projektem „Záchranář na cestách“ procestoval velkou část světa a taky vždy sám. Příště ale klidně pojedu sama. Sólo cestování má pro mě velké kouzlo a svým způsobem je to možná i jednodušší.
Když vyrážíte sama, nebojíte se karambolů? Umí si vše sama opravit?
Jediné, s čím se občas potýkám, je píchnutí kola. Kubánské cesty jsou plné rozbitého skla a je nemožné se mu pokaždé vyhnout.
Veronika na Islandu, což byla její nejtěžší cesta
Máte kromě střepů na silnici i nějaké jiné negativní zkušenosti?
Kuba byla rozhodně velmi intenzivní. Není to jednoduchá destinace pro expedice. Mimo turistická místa je problém s jídlem, restaurací je málo a ještě dost často bez jídla, pečivo se dá koupit spíš výjimečně a je problém sehnat něco k němu. Téměř každý den jsme bojovali o jídlo a byli i dny, kdy jsme se k obědu museli spokojit s přeslazenými sušenkami nebo jen s balíčkem popcornu a plechovkou piva. O to víc jsme si pak ale užívali turistická místa, kde byly restaurace. Kromě jídla jsme se také hodně potýkali s hmyzem. Večer i ráno jsme byli často obklopení mraky komárů nebo kousavých mušek a byla oblast, kde bylo neskutečné množství klíšťat. Jeden večer se mi dokonce podařilo ze mě sundat neuvěřitelných 36 klíšťat naráz!
Co vás naopak nadchlo?
Hodně se mi líbila příroda. Nejvíc mě nadchl asi NP Guanahacabibes na nejzápadnějším výběžku ostrova, kde nepotkáte žádné turisty, ani místní, jsou tam nádherné opuštěné pláže a viděli jsme spoustu zvířat - například krokodýly, velké ještěry, huti kubánskou, raka poustevníka, pelikána, štíry a pod vodou spoustu nádherných a barevných ryb. Hodně se mi líbila také jihovýchodní oblast, kde jsme projížděli pouští nebo cesta na západ od Santiaga, kdy jsme měli z jedné strany Karibské moře a z druhé nejvyšší hory. A samozřejmě nemůžu zapomenout na slavný NP Viněales. Z měst mě nadchly klasiky jako Trinidad nebo Havana, ale třeba i méně známé město Camagüey.
Takhle vypadá Veroničino nocování
Nebála jste se takhle cestovat po Kubě?
Kuba je jedna z těch bezpečnějších destinací na cestování, kriminalita je tam na velmi nízké úrovni a my jsme se snad nikdy necítili nikým přímo ohrožení. Na silnici je to trochu jiné, jednou mě opravdu velmi těsně málem srazil náklaďák a taky jsem se jednou docela vylekala, když se proti mě rozběhla polonahá žebračka. Kubánci jsou přátelští a pozitivně naladění. Rádi sdílí své životní příběhy, jen je dobré umět aspoň trochu španělsky, anglicky moc neumí. To už je asi častější, že si s Kubáncem popovídáte česky. Spousta z nich u nás studovala a pracovala, a když slyší češtinu nebo slovenštinu, tak si vždy moc rádi přijdou popovídat.
Pokud chce někdo s jízdou na koloběžce začít, co byste mu doporučila? Jak vybírat?
Každému vyhovuje jiný tip koloběžky, záleží na tom, jestli na ní jezdí jen po městě, kde jsou upravené cesty, nebo raději podniká výlety do přírody a užívá si jízdu terénem. Pro mě je důležitá univerzálnost. Hledala jsem parťáka, který se hodí na dlouhé cesty, zvládá silnici i lehčí terén a je dobře ovladatelný a našla jsem ho v upraveném modelu Travel Max značky Kostka. Nejlepší je ale si vybranou koloběžku vyzkoušet. Na trhu je jich obrovské množství.
Zdroj: Autorský rozhovor, Veronika Jiříčková
