Jsme zahlceni informacemi i technologiemi, stále spěcháme a méně spíme. Domníváte se, že je nyní odpočívání složitější?

Nedomnívám. Odpočívání je stále od – počívání = dovolit si spočinout. To, co si mnozí vytvářejí sami, je stupňování tlaku, nároků na výkon sebe sama. V jakékoli oblasti, dokonce i při relaxaci. Často už lidé nepotřebují nad sebou mít „bič“ termínu nebo šéfa, autority, oni si tím bičem práskají sami, nedovolují si odpočívat.

Třeba i při józe měří výdrž v ásanách. Mají totiž pocit, že když nepojedou na plný výkon – v práci i doma, ve fitku, ba i na dovolené(!) – je to špatně. A přenášejí to na děti.

Ani mladí si nedokážou dopřát „spočinutí“?

Trochu poslední dobou cítím, že tu generační rozdíly jsou. Generace Y a Z si častěji dokážou dopřát cestování, volnost, dny bez plánu, dovolenou bez programu, sabbatical (dlouhodobé placené nebo neplacené volno) než „moje“ generace X čili Husákovy děti.

Sama jsem často slýchala: běž něco dělat, neseď tady, zvedni se a… Lenošení a zahálka se nenosily. Teď už nám to nikdo neříká, jsme schopní se popohánět sami. Přitom odpočívání je nejen důležité, je přímo nutné. I Bůh podle Bible po stvoření světa odpočíval.

Tak jako auto nemůže jet stále, a navíc se sešlápnutým plynem, tak i my potřebujeme „zagarážovat“, občasný servis, nechat vychladnout motor, odstávku, abychom mohli znovu vyrazit plní síly. I mí klienti se během naší spolupráce učí „odpočívat bez pocitu viny“. Je to až úsměvné.

Říká se, že úspěšní lidé mívají striktní hranice mezi pracovním a osobním časem. A koníčky jsou pro ně stejně pohlcující jako jejich práce, ať vyšívají, renovují auta, nebo běhají maraton. Jeden, aby znejistěl, že jeho odpočinek mívá většinou podobu koukání na televizi a jednou za dva týdny jede na víkend na chalupu. Existuje vůbec definice (doporučení) vhodného a účelného odpočinku?

Nevím o ní. Vhodný a účelný odpočinek se jistě mění s věkem, zdravotním i životním stavem, ročním obdobím, finanční situací a vztahy v rodině. Jinak bude odpočívat těhotná žena, jinak student po státnicích, jinak aktivní seniorka v zimě a úplně jinak topmanažer, než nemocný člověk nebo jedinec v momentální vztahové krizi.

Nejsem zastánce žádných návodů, ostatně si myslím, že ani neexistují. Co je jistě dobré a hodnotné, je respektování svých aktuálních pocitů a možností, taková sebereflexe bez sebepohlcení. VČAS. To je důležité. Mnohdy lidé pochopí účel odpočinku, až je na lůžko složí nemoc nebo úraz.

Já si hlídám hladinu energie, odpočívám, když cítím, že mám tak 40 procent, tedy lehce pod půlkou své pomyslné energetické nádrže. Když pojedu na energetický dluh nebo na poslední zbytky energie, asi si moc neodpočinu. To spíš padnu, omdlím do postele. Znáte to, když je dítě přetažené, není ani schopné usnout. S odpočinkem je to obdobné.

Pokud jsme už přetažení, jakákoli forma aktivnějšího odpočinku nás může dorazit a z těch pasivnějších forem se pak ani nedokážeme radovat, pokud je to třeba meditace, malování nebo sbírání čehokoli.

Před časem mi psycholožka Šárka Bezvodová za příklad naprosto ideálního odpočinku dávala rybaření. V této souvislosti mě napadlo, jestli neumí chlapi odpočívat lépe než ženy. Muži vyrážejí na ryby, na fotbal, s kamarády na pivo. Ženy jsou spíš rády, že si třeba utrhnou chvíli na fitko a při žehlení zhlédnou seriál…

Ženy taky rybaří, znám i ženy myslivkyně, které si odpočinou na posedu při číhané, tady bych se gender stereotypy neoháněla. Některé mají netradiční koníčky, jako jsou střelba, kovorytectví nebo gravírování součástí motorek. A znám chlapy, kteří za nejlepší odpočinek považují dvě hodiny zvedání želez v posilovně, koukání do plamenů v krbu z gauče, ale znám takové i ženy.

Položte si otázku: jaký odpočinek teď chci? Po čem toužím? Je to samota, ticho, nicnedělání, nebo pohyb, společnost, cestování? Zahrada, nebo hospoda? Aktivita, nebo pasivita? Poslouchání zpěvu ptáků, nebo metal rock? Mě baví rytmus odpočinku dynamického a úplně bezbřehého nedělání NIC. Bezcílné bloumání po lese, bloudění bez cíle, kochání se obzorem, mžourání na mraky. Prostě cokoli, u čeho naberu energii.

Impulsem pro odpočinek je pokles energie nebo dokončení nějakého úkolu či jeho části. Teď dopíšu tento článek a pojedu na kole ven. Odpočinek si plánuju a dodržuju. Jsem v pohodě i s tím, když si potřebuji odpočinout neplánovaně a zařadit si relax podle potřeby. Mohu si to dopřát.

Rodíme se se schopností odpočívat? Je těžké nalézt formu odpočinku, která je pro můj organismus opravdu ideální? Občas se zdá, že někteří lidé jsou třeba o víkendu, kdy by si i nějaké relaxační aktivity mohli dovolit, snad ještě mrzutější než v práci. A to ve smyslu: nic mě nebaví, měla bych uklidit, ale nechce se mi, ven se mi taky nechce… Není náhodou odpočinek taky dřina?

Rodíme se s potřebou odpočívat. Od narození po poslední vydechnutí potřebujeme střídat rytmus aktivity a odpočinku, do kterého samozřejmě patří i spánek. Mnozí se okrádají i o něj, zkracují si ho, znekvalitňují, přitom je to zcela klíčová část odpočinku. Lidé, kteří jsou o víkendu mrzutější než v práci, nejsou spokojení sami se sebou, se svým životem v některé oblasti, zpravidla mají málo energie.

Emoce jsou důležitý kompas v nás. Zlost a vztek ukazují na nespokojenost. Od nespokojenosti ke spokojenosti vede nějaká cesta, mnoho cest. Ale i na té cestě, pokud se po ní chcete vydat, je třeba odpočívat, zastavit se. Lidi, kteří setrvávají v nespokojenosti a nic pro svou spokojenost nedělají, nespasí ani ten nejsofistikovanější koníček, nejzapálenější aktivita, nejvyšší výkon, nejhlubší meditace.

Přečtěte si kapitolu v mé knížce, proč si nedovolujeme odpočívat. Proč si sami sabotujeme pohodu a čas na regeneraci. Zda náhodou nepatříme do ligy nepostradatelných, kteří pořád něco musí dělat. Nabízím: musíme i odpočívat.

Zdroje: Květy 17/24, https://www.jitkasevcikova.cz/