Kořeny této lékařské odbornosti literatura připisuje Galénovi, který coby univerzální medikus působil kolem r. 200 na římském císařském dvoře. Institut obvodních lékařů vznikl v 19. století. Žel, přestože již většina evropských států zavedla sociální pojištění, praktici mohli současně vykonávat i soukromou praxi pro klienty zámožné, kterým někdy dávali přednost.

Také po vzniku Československa byl vládou deklarován zájem o rozvoj základního článku veřejného zdravotnictví. Nemocensky pojištění pacienti však byli oproti soukromým diskriminováni stále, neboť smlouvy mezi lékaři a pojišťovateli řešily především zájmy pojišťoven – odměny lékařů z nemocenského pojištění byly velmi nízké. Zákon sice vymezoval povinnosti praktiků, v porovnání s prováděcími směrnicemi pro soukromé praxe však byly toliko formální. Komercializace praktického zdravotnictví, od začátku založená na podnikatelském liberalismu, dokonce vyvolávala ostré boje mezi praktiky, státní zdravotní správou a pojišťovnami, které ještě zesílily roku 1929 po přijetí zákona zdůrazňujícího podnikatelský ráz medicíny.

Na sympatie není čas

Lze říci, že ke skutečnému rozvoji opravdu sociálního zdravotnictví u nás docházelo až po druhé světové válce. Základním článkem poskytování medicínských služeb byl tehdy zdravotní obvod s počtem 3000–3500 registrovaných pacientů. Síť zdravotnických zařízení začínala ordinacemi obvodních praktiků, pokračovala specialisty, okresními a krajskými nemocnicemi a končila fakultními a výzkumnými ústavy.

Někteří pacienti měli od počátku tendenci dostat se do „nej“ zařízení – většinou pražských – zdobených jmény univerzitních profesorů, což platí bohužel dodnes. V Lidových novinách na to v roce 2004 velmi výstižně reagoval MUDr. Jan Hnízdil: „Základem kvalitní medicíny nejsou superspecializované kliniky, nýbrž kvalitní osobní nebo rodinný praktický lékař. Ten stojí nejblíže pacientovu životnímu prostoru, zná jeho povahu, zvyklosti, profesní zátěž a rodinné vztahy. Zdravotní obtíže dokáže zasadit do souvislosti pacientova života, včas a správně diagnostikovat, motivovat ho až ke změně životního stylu a efektivně léčit.“

Hnízdilův názor v jeho knize Zaříkávač nemocí doplnila praktická lékařka z Brna: „Možná bych byla schopná se svými pacienty mluvit o jejich problémech, kdybych měla na jednoho nemocného aspoň půlhodinu. Mám na něj však jen pět až deset minut. Za tu dobu ho dokážu nanejvýš vyslechnout a vyplnit těch několik žádanek na vyšetření. Na zklidnění, atmosféru či projev sympatie není čas…“ Škoda.

Prof. MUDr. J. Štefl r. 1948 napsal: „Praktik musí být praktik. Z každého medicínského oboru musí znát základ a umět aktuálně rozhodnout. Mám obavy – a soudím tak podle sebe – že specialista základy všech oborů dávno zapomněl. Ke každému průjmu sám vyhledává praktika, aby ho uklidnil a předepsal mu živočišné uhlí…“

To mohu potvrdit příkladem vlastním. Strýc, dost známý onkolog, si své tři potomky nikdy nedokázal sám vyšetřit, diagnostikovat, natož léčit ani při běžných dětských infekčních chorobách. Pro diagnózu a terapii s nimi zásadně chodíval k dětskému praktikovi.

Co myslíš, maminko?

Přesto zůstávají praktici medicínským oborem často opomíjeným. I když – kolik právě těchto lékařů udělalo kariéru i na kolbišti vědy nejvyšší! Zakladatel bakteriologie Robert Koch původně pracoval jako venkovský lékař. Zachránce matek I. F. Semmelweis začínal po promoci ordinovat v malé maďarské vsi. Mladý Louis Pasteur, zakladatel lékařské imunologie a mikrobiologie, si otevřel chudinskou ordinaci v Dijonu… Vedle nich jsou tisíce příběhů daleko prostších, nicméně zapsaných do srdcí pamětníků a vybavovaných při každé vzpomínce na „našeho pana doktora“.

Například ve Vimperku zůstal po druhé světové válce na 8000 obyvatel jediný lékař – obvoďák německé národnosti MUDr. H. Fünger. Dělal všechno: fixoval zlomeniny, sešíval rány, asistoval při těžších domácích porodech, byl znalý prenatální a poporodní péče, občas i trhal zuby, jen osmiček se bál. Časem ho vystřídal praktik dr. R. Traxler z Velešína, vstoupivší do paměti místních hlavně tím, jak si v poválečné době, kdy byl tak výrazný nedostatek léků, moudře vypomáhal a třeba průjmy „infekční Šumavy“ v dosídleneckém čase léčil kapkami na kašel. V Táboře si dodnes ti starší pamatují jména Hlaváček, Dědina a Balcar. „Pan doktor Hlaváček o nás pečoval, jako bychom byli jeho,“ vzpomínala stařičká paní Šrámková. „Táta byl jen obyčejný truhlář a já fabrička. A on, když šel třeba na procházku se svou ženou kolem našeho domu v Kamarytově ulici, zazvonil, zeptal se na moje srdce a tátův žlučník a zda něco nechceme napsat. Jeho paní byla lékařkou dorostu, a tak se hned holek ptala: ,Nebolí tě nic? Nejsi nastydlá?‘“

Táborský obvoďák D. Dědina zase ordinoval se svojí ženou, zdravotní sestrou. Byli tak sehraní, že se jí občas i před pacientem ptal: „Co myslíš, maminko, dáme mu dulanu, nebo harburn?“ A konečně táborská legenda – dr. Balcar, proslulý dodáváním odvahy vlastním příkladem. Pacientům se většinou svěřoval, že co mají oni, prodělal i on. Jednou se dokonce stalo, že do ordinace přišla gravidní žena s bolestmi v podbřišku a strachem z potratu. Balcar ji prohlédl a bezelstně prohlásil: „Holčičko, nemějte obavy, já to měl taky…“ Ach, kolik tak prosté lidskosti šlo zažít v ordinacích praktiků, když ještě měli čas! Že tito lékaři mívali důvěru i nejvyšších potentátů, o tom svědčí téměř šedesátiletá činnost dr. J. Fialy z Jindřichova Hradce. Hned po promoci začínal jako lékař v zahraničním leprosáriu. Poté byl obvoďákem v Sezimově Ústí a jako spádový praktik docházel do prezidentské vily k dr. E. Benešovi. Roku 1948 mu také vystavoval úmrtní list a ještě dalšího čtvrt století pečoval o jeho paní. Po přeložení až do vysokého věku přesluhoval v Jindřichově Hradci. K lékařské praxi přidal chov ohařů, muflonů, zpíval v chrámovém sboru, oblékal se do baráčnického kroje, byl nejlepším znalcem Maryši bratří Mrštíků. Všichni ho měli rádi. Vždyť to přece byl „náš pan doktor“.

Autor: Judita Bednářová

Zdroje: Autorský článek, Květy 24-2021