Průkopníci českého tenisu

 V soutěžích mužů se proslavili především Jan Kodeš, Ivan Lendl, Petr Korda, Bohdan Ulihrach, Tomáš Šmíd, Karel Nováček, Jiří Novák, Tomáš Berdych, Radek Štěpánek nebo Lukáš Rosol. Mezi ženami připomeňme legendy jako Martinu Navrátilovou, Hanu Mandlíkovou, Janu Novotnou, Helenu Sukovou, Věru Sukovou, Petru Kvitovou, Karolínu Plíškovou, Kristýnu Hancko Plíškovou, Lucii Šafářovou, Nicole Vaidišovou, Kláru Koukalovou, Barboru Strýcovou, Lucii Hradeckou, Barboru Krejčíkovou nebo Andreu Sestini Hlaváčkovou, která zazářila i v taneční soutěži Stardance. Světová jednička Kateřina Siniaková se znovu zapsala do síně slávy před pár dny. 9. června 2024 spolu s Američankou Cori „Coco“ Gauffovou zvítězila ve finálové čtyřhře na French Open (známém též pod označením Roland Garros). Zájem o tenis vzbudilo jistě i exhibiční utkání Kristýny Hancko Plíškové s fotbalistou Janem Kollerem na jedné straně sítě a Lucie Šafářové s jejím manželem hokejistou Tomášem Plekancem na druhé straně sítě 8. června 2024 v Prostějově.

Tenis měli už v roce 1275

Na slavné tenistky a tenisty si asi vzpomeneme. Víte ale, jak tato hra původně vznikla? A od čeho se odvozuje její název?

Historie tenisu je delší, než bychom čekali. Hra se zrodila se už ve středověké Francii (nejstarší písemná zmínka pochází dokonce z roku 1275), tenkrát měla ale docela jinou podobu. Jmenovala se jeu de chasse (hra na lov) a napodobovala chytání ptáků do sítí. Dnešní název tenis se odvozuje od slova „tenez“, což v překladu z francouzštiny znamená: „Berte, držte!“ Touto hrou se bavili hlavně mladí řeholníci, chlapci původem obvykle ze šlechtických rodin. Bývalo zvykem, že prvorozený syn se ujal panství, druhorozeného určili pro církevní službu a třetí v pořadí se stal rytířem a poslali jej do války za krále a vlast. Namísto rytířských klání se mladíci na klášterních dvorech věnovali tenisu. Dvůr se francouzsky řekne cour – odtud se také odvozuje označení tenisového hřiště – kurt. Od 14. století se pro hru nadchli i u královského dvora a od 15. století se rozšířila do Anglie, kde se na výsledky začalo sázet. Za vyhraný míč se prý vyplácelo patnáct mincí. Zřejmě proto se při hře počítalo 15, 30, 45. Podle jiného výkladu se tento způsob počítání odvozuje od toho, že se bodování zaznamenávalo na hodinách – 15, 30, 45. Dnes jsou tenisové počty 0, 15, 30, 40. Nule se říká „love“ podle anglického výrazu pro slovo láska – toto označení se prý vžilo proto, že kdo neměl žádný bod, a neměl tedy štěstí ve hře, měl mít alespoň štěstí v lásce.

Od 16. století známe slovo raketa

Původně se hrálo pouze dlaní. Až od 16. století se začaly používat rakety (slovo raketa vzniklo ze starofrancouzského slovesa „racachier“, což v překladu znamená „vracet míč“). Hra, při níž se chytalo dlaní, bez raket, se praktikovala dále pod názvem jeu de paume (hra dlaní), později se jí říkalo královský tenis. Od 16. do 18. století se ve městech, rezidencích i u univerzit budovaly kryté míčovny, kde se hra provozovala (něco jako dnešní tělocvičny). Takzvaný trávníkový tenis, jaký známe dnes, se rozvíjel především v Anglii v 19. století. Patentovat si ho nechal Walter Clopton Winfield roku 1875. Roku 1877 se ve Wimbledonu konalo první mistrovství. V 80. letech 19. století zde bylo zavedeno pravidlo bílého oblečení, a to z toho důvodu, že na bílé barvě byl nejméně viditelný pot. Proto se tenisu přezdívá „bílý sport“. (Mimochodem, na wimbledonských kurtech se tato tradice dodnes zachovává, zatímco na ostatních grandslamových soutěžích – Australian Open, French Open a U.S. Open – se už od přísných pravidel dress code postupně upouští.)

V 19. století si tenis zamiloval František Ferdinand d´Este

Sport si oblíbila celá řada šlechticů té doby. V 90. letech 19. století propadl kouzlu této hry například František Ferdinand d´Este, rakouský následník trůnu, synovec císaře Františka Josefa I. Navštěvoval rodinu arcivévody Bedřicha (Friedricha) a arcivévodkyně Isabely v Bratislavě. Arcivévodkyně nikdy nezapomněla v dopisech připomenout, aby si vzal s sebou všechno sportovní vybavení – tenisové rakety i plavecký úbor. Měla pocit, že důvodem návštěv následníka trůnu je jeho zájem o jejich dcery na vdávání. Avšak mýlila se, jak později vyšlo najevo. Během jedné z návštěv, snad právě na tenisovém kurtu, Františku Ferdinandovi vypadl medailon. Když ho arcivévodkyně Isabela našla a otevřela v naději, že na obrázku uvidí jednu ze svých dcer, byla v šoku, na portrétu spatřila svou mladou dvorní dámu hraběnku Žofii Chotkovou. Okamžitě ji propustila ze služeb, u císaře se postarala, aby byl František Ferdinand potrestán (přátelit se s hraběnkou, která stála ve stavovské hierarchii o mnoho stupňů níže, se prostě nehodilo) a tenisové turnaje skončily. František Ferdinand si ale svou lásku navzdory všem prosadil a s hraběnkou se nakonec oženil. Jejich osud je, jak známo, bohužel tragický. Oba byli zastřeleni 28. června 1914 v Sarajevu a atentát byl spouštěčem pro rozpoutání první světové války.

Vraťme se ale k tenisu. V 90. letech 19. století docházelo k rozšiřování „bílého sportu“ nejen mezi šlechtou, ale i mezi „prostým lidem“. Vznikaly první tenisové oddíly. Roku 1890 vybudovala Tylda Rösslerová tenisový kurt v Brandýse nad Labem a roku 1893 byl založen I. Český lawn-tenisový klub (se zkratkou I. ČLTK) v Praze. Klub několikrát přesídlil, až se roku 1901 usadil na Štvanickém ostrově (tehdy nazývaném Velké Benátky), kde jej můžeme najít i dnes. Je zajímavé, že tenisté z I. ČLTK reprezentovali České země na Olympijských mezihrách roku 1906 v Athénách, na Letních olympijských hrách roku 1908 v Londýně i na Letních olympijských hrách roku 1912 ve Stockholmu. Po druhé světové válce v klubu působil mj. wimbledonský vítěz Jaroslav Drobný. Na Štvanici si můžete kdykoli zahrát i Vy – kurty lze pronajmout a klub nabízí také kurzy – pro dospělé i děti. Tenisové kurty ostatně najdete napříč celou ČR, ve městech i na venkově, a samozřejmě i v zahraničí, především v rekreačních oblastech. Čas dovolených ke sportování přímo láká, tak se nechte inspirovat!

Zdroj:

Stemmler, Theo: Vom Jeu de paume zum Tennis, eine Kurzgeschichte des Tennisspiels, Frankfurt am Main: Insel Verlag 1988;

Bestenreiner, Erika: Franz Ferdinand und Sophie von Hohenberg: Verbotene Liebe am Kaiserhof, München: Piper 2005.