Za skutečného „dědečka kryoterapie“ však bývá považován Hippokrates. Ve svých pojednáních sice často poukazoval na nebezpečí nadměrného vystavení zimě s tím, že „způsobuje záchvaty, tetanus, gangrénu a horečnatý třes, což je špatné pro kosti, zuby, nervy, mozek a míchu“, nicméně zároveň dokázal rozpoznat terapeutický potenciál různých chladicích prostředků. Zapáleně předepisoval používání sněhu a ledu k zastavení krvácení a léčbě edému či pití studené vody ke snížení horečky. Vysvětloval, že chlad snižuje otoky a rozptyluje bolest.

V tomto ohledu na něj navázal i Galén s doporučením koupelí ve studené vodě pro sražení vysoké horečky. Led coby prostředník terapie prakticky čehokoliv se stával stále populárnějším. Napoleonův chirurg baron Dominique Jean Larrey byl například jedním z prvních zastánců ledu či sněhu coby pomocníků při „bezbolestných“ amputacích a operacích zraněných vojáků.

V přibližně stejné době zase skotský lékař William Cullen zapáleně propagoval „sprchové koupele“, a dokonce klystýry se studenou vodou pro léčení široké škály onemocnění.

Chlad jako lék i nepřítel

V roce 1778 se student medicíny a budoucí zakladatel vodoléčby James Currie obrátil na Královskou lékařskou společnost v Edinburghu s tím, že by se ve svém profesním životě rád zabýval otázkou, jaké jsou účinky chladu na lidský organismus. Navzdory zájmu i spolupráci s odborníky mu více jasno do téhle záležitosti přinesla až o patnáct let později nehoda, při níž jedenáct členů posádky ztroskotané lodi přežilo ve studené mořské vodě, zatímco ti, kteří zůstali na suchu „pouze“ vystaveni větru a dešti, zahynuli.

James Currie začal u pokusných pacientů vyvolávat záměrnou hypotermii ponořením do studené vody s cílem pochopit její vliv na tělesnou teplotu, pulz, dýchání a další důležité životní parametry, přičemž na něj v dalších obdobích navazovali i další výzkumníci.

Kryoterapie ale dlouho nedosáhla patřičné popularity a například aplikace ledu pro terapeutickou léčbu poranění pohybového aparátu začala být důsledně doporučována až někdy v 60. letech 20. století. Bylo to do určité míry způsobeno i poněkud negativními souvislostmi spojenými právě s výzkumem vlivu chladu na organismus.

Zásadnímu výzkumu hypotermie se například v první polovině 20. století věnoval významný americký neurolog a neurochirurg Temple Sedgwick Fay. Poprvé provedl i studii ohledně účinků nízké teploty na buněčný růst a rakovinu poté, co zjistil, že metastázy bývají častější v oblastech těla s vysokou teplotou.

Jeho „pokračovateli“ se následně bohužel stali nacisti se svými zrůdnými choutkami. Zabavili Fayovy rukopisy a využili jeho data při realizaci nacistického projektu zkoumání extrémního podchlazení. „Subjekty“ nechávali ponořené v ledové vodě či nahé na sněhu, dokud neztratili vědomí.

Není divu, že se po válce zájem o výzkum hypotermie vrátil o krok zpět. Pověsti „ledové terapie“ nepřidala ani psychiatrická praxe snažící se pomocí ledové vody či zábalů zklidnit pacienty, přičemž spíš než o záměr léčebný šlo o cíl represivní.

„V 19. a 20. byla studená voda široce používána v zařízeních pro duševně choré k ‚léčbě‘ lidí s psychiatrickými poruchami,“ říká neurovědec Phil Jaekl a doplňuje: „Ne proto, že by měla skutečně terapeutickou nebo léčebnou hodnotu, ale jednoduše proto, že byla prostředkem kontroly.“

Od zlomenin k popáleninám

Přesto léčba chladem z výzkumů ani standardních medicínských postupů nevymizela. Tzv. řízená hypotermie je nyní využívaná v neurochirurgii, kardiologii nebo i neonatologii ve specifických případech novorozenců, kteří po narození potřebovali resuscitaci. Léčba chladem si rovněž získala oblibu coby alternativní terapie. Plavání ve studené vodě má být prospěšné pro kardiovaskulární systém, metabolismus inzulinu, snížení bolesti, a dokonce pro duševní zdraví, ačkoli odborníci varují před riziky a nabádají k opatrnosti.

Za kryoterapií můžete i do lázní. „Opakovaným, dvou až tříminutovým pobytem v kryokomoře, kde se teplota pohybuje kolem minus sto dvaceti stupňů, dochází k masivnímu zvýšení prokrvení kůže, podkoží a svalů, ke zrychlení metabolismu a odplavení toxinů. Organismus poté začne produkovat řadu účinných látek, jako jsou například endorfiny, známé jako hormony štěstí,“ vysvětluje MUDr. Jindřich Maršík, vedoucí lékař Lázní Jáchymov, a. s. Zde si lze vyzkoušet mj. i ochlazování pouze konkrétních částí těla. Aktivně se využívá při léčbě čerstvých úrazů nebo po operacích, kdy pomáhá od bolestí a urychluje hojivé procesy.

„Zlomeniny, vymknuté klouby, pohmožděniny, ale i tržné rány, popáleniny, revmatická a degenerativní onemocnění kloubů… To jsou namátkou příklady poranění a nemocí, při jejichž léčbě využíváme proud studeného vzduchu o teplotě minus třicet stupňů, který nasměrujeme přímo na postižené místo, které musí být osušeno etanolem. Průměrný čas procedury je 20 až 40 minut a u čerstvých zranění i déle. Při akutním postižení doporučuji pro větší účinek co nejčasnější zahájení terapie,“ upřesňuje lokální kryoterapii MUDr. Jiří Hnátek, hlavní lékař Lázní Luhačovice, a. s.

Rakovinu ničí teplo i chlad

Do zapomnění ale neupadl ani výzkum výše zmíněného Temple Sedgwicka Faye zabývající se experimentálním použitím extrémního chladu k léčbě pacientů s rakovinou. Jeho studie ukázaly, že zdravé buňky mají větší toleranci vůči chladu než ty maligní. Do historie vstoupil případ jeho mladé pacientky s metastázující rakovinou prsu a vysilující bolestí.

Neurochirurg nádor podrobil několikatýdennímu lokálnímu chlazení. Opakované biopsie následně prokázaly regresi nádoru, ustoupení infekce a nakonec, po půl roce, úplné vymizení neoplastické ho procesu. Rovněž u dalších nemocných zaznamenal po kryoterapii výrazné snížení bolesti i pokles úmrtnosti. Jeho pacienti nejen přežívali déle, ale měli také mnohem lepší kvalitu života. Kryochirurgie neboli zákrok, který se používá ke zmrazení a zničení abnormální tkáně, je ve vzácnějších případech využívaná i v současné onkologii.

Nicméně pokud jsme už u tohoto medicínského oboru, do hry vstupuje též terapie založená na pravém opaku, tedy léčba teplem. I ta je známá odnepaměti, bývala spojována s léčivou silou Slunce a používána k léčbě lokálně postižené části těla nebo celého organismu. K tomu účelu sloužila horká voda či písek, přírodní termální prameny, horký vzduch, pára či jen obyčejné horké obklady.

Řecký filozof Parmenidés byl hluboce přesvědčen o účinnosti hypertermie takřka na vše, o čemž svědčí jeho slova: „Dejte mi sílu vyvolat horečku a já vyléčím všechny nemoci.“ A Hippokrates už úspěšně používal teplo k léčbě nádorů prsu. První článek o „hypertermii“ ale publikoval až v roce 1866 německý chirurg Karl D. W. Busch. Popsal případ pacientky s pokročilým sarkomem na tváři. Po odstranění nádoru se u ní objevila infekce doprovázená vysokou horečkou, která vedla k regresi tumoru. Buschův objev byl tak prvním oficiálně hlášeným případem ukazujícím, že vysoká teplota může selektivně zabíjet rakovinné buňky a stejně jako v případě chladu nechávat zdravé buňky nedotčené.

Toto zjištění vedlo ke zvýšenému zájmu o hypertermii a k mnoha pokusům o vyvolání infekční horečky u onkologických pacientů například přikládáním špinavých obvazů. Časem se však využití tepla v onkologické léčbě dostalo na patřičnou úroveň zároveň s poznáním, že nádorové buňky mají neúčinné mechanismy odolávat fyziologickému působení tepla a jsou náchylnější k úmrtí způsobenému teplem než buňky normální. Tyto mechanismy nejsou podle odborníků zatím úplně jednoznačně vysvětleny. Hovoří se o nich jako o primární termosenzitivitě nádorové buňky. Nicméně i v současné praxi mají své využití například v léčbě některých nádorů močového měchýře.

Autorka: Judita Bednářová

Zdroje: Květy 3/24, autorský text