Časem se ukazuje, že i když je bioléčba využitelná jen v konkrétních indikovaných případech, její účinnost bývá skutečně mnohdy překvapivá. A se současným nástupem generace tzv. biosimilárních léků i konečně dostupnější.
Přírodní? Biotechnologický!
Ačkoliv by se mohlo zdát, že biologická léčba je posledním výkřikem moderní medicíny, své místo si vydobyla již v 80. letech minulého století v podobě inzulinu. Postupně přibývaly další látky sloužící například k terapii žloutenky či roztroušené sklerózy. Třešničkou na dortu se pak staly tzv. monoklonární protilátky, které převažují dodnes, ať již jde o revmatologii, onkologii, gastroenterologii, či další lékařské obory.
„Název biologická léčba může vyvolávat dojem, že jde o nějaké přírodní produkty, ale ve skutečnosti jsou velice pokročilým produktem biotechnologického farmaceutického průmyslu,“ vysvětluje princip téhle terapie revmatolog prof. MUDr. Petr Němec, Ph.D. „Často jsou to produkty geneticky upraveného živého organismu, například hormony nebo protilátky, které velice cíleným způsobem zasahují do podstaty konkrétních onemocnění, ať již jde o záněty, autoimunitní, nádorové, nebo neurologické choroby. Například u autoimunitních onemocnění potlačí zánětlivý proces, nebo naopak při onkologické léčbě podpoří fungování imunitního systému, který může nádorové buňky sám zlikvidovat,“ upřesňuje.
Lze také říci, že biologická léčba je konkrétněji zaměřená než ta „klasická“, protože je schopna zasáhnout velmi specifické cíle. Na druhou stranu bývají biologické přípravky citlivější na teplo a světlo, mnohdy je nelze užívat perorálně a je nutné podávání injekční.
Střevní záněty, migrény a spol.
Obor, kde má biologická léčba výsadní místo, je i gastroenterologie zabývající se mj. zánětlivými onemocněními střev. S tímto problémem, ať již jde o Crohnovu chorobu, nebo ulcerózní kolitidu, se jen v ČR potýká asi 70 000 pacientů. Právě pro ně jsou velkou šancí nové poznatky ve vývoji biologické terapie.
„Biologická léčba je nejúčinnější formou medikamentózní léčby střevních zánětů. Nástup jejího účinku je zpravidla velmi rychlý, u pacientů s Crohnovou chorobou se efekt dostavuje v 80 až 90 procentech případů během úvodní, tzv. indukční fáze. U pacientů s ulcerózní kolitidou je prvotní efekt trochu nižší, pozorujeme ho u 70 až 80 procent léčených. Tato léčba může také snížit riziko dlouhodobých komplikací, jako jsou trvalé poškození střevní stěny, píštěl nebo zúžení střeva,“ vysvětluje MUDr. Milan Lukáš z Klinického a výzkumného centra pro střevní záněty ISCARE.
Podle jeho slov je vývoj biologické léčby v posledních letech velmi dynamický a ubírá se směrem k maximálně individuální léčbě, novým preparátům a zaměřuje se stále více na bezpečnost a zvyšování pohodlí pacienta. „Je pravděpodobné, že v blízké budoucnosti bude využití biologické léčby rozšířeno i na pacienty s velmi komplikovaným průběhem střevního zánětu (především Crohnovy choroby) po operačním zákroku s cílem zamezit opětovnému propuknutí zánětu a těžšímu poškození střeva,“ dodává.
Podobně úspěšně si biologická léčba stojí například i v případě migrén. Z dat Českého registru pacientů s migrénou na nové preventivní léčbě (ReMig) vyplývá, že zatímco před zahájením biologické léčby prožili pacienti v průměru 10,9 dní s migrénou měsíčně, po devíti měsících od zahájení terapie došlo k poklesu na 3,1 dnů.
„Data ukazují, že tato léčba umí snížit počet atak o polovinu a více, kromě toho zkracuje dobu trvání záchvatu a zmírňuje jeho intenzitu. U biologických léků také pozorujeme minimum nežádoucích účinků,“ vysvětluje MUDr. Tomáš Nežádal, Ph.D., předseda správní rady ReMig, který je zároveň předsedou Sekce pro diagnostiku a léčbu bolesti hlavy České neurologické společnosti.
Biologická léčba ale proniká do stále širšího spektra oborů a diagnóz, přičemž její další výhoda tkví v tom, že opravdu jen zřídkakdy způsobí svými nežádoucími účinky závažné komplikace. Nicméně i ona určitá rizika mít může.
„Když vybíráme vhodného pacienta na biologickou léčbu, tak než ji zahájíme, musíme vyloučit, že netrpí nějakou chronickou infekcí, například tzv. skrytou tuberkulózou nebo třeba infekční žloutenkou. To všechno musí být vyloučeno, protože biologická léčba by mohla vést k tomu, že se tyto infekce aktivují a začnou se projevovat. Obecně nejčastější nežádoucí účinky biologických léků jsou infekce, ale v drtivé většině případů jde o běžně probíhající infekce například horních cest dýchacích,“ uvádí profesor Petr Němec.
Zdroje:
Květy 2023-31
