Nechce se vám číst? Poslechněte si celý rozhovor v audio verzi. Najdete ji na tomto odkazu.
Zaujalo mě, že dělíte lidi podle vztahu k pohybu do dvou skupin na ‚hejbače‘ a ‚nehejbače‘. Zatímco ti první mají sklon to s pohybem přehánět, druzí sport příliš v lásce nemají. Bolesti zad mohou u každé této skupiny pramenit ze zcela jiných příčin.
Každá mince má vždy dvě strany. A čeho je moc, toho je příliš. Důležitá je zlatá střední cesta. Já se skutečně setkávám s tím, že řada lidí pohyb nemá ráda. Jsou to lidé, kteří třeba milují umění, četbu, zklidnění, nemají potřebu dělat zbytečný pohyb a je pro ně náročné někam třeba chodit skupinově pravidelně cvičit. Pohyb je pro ně něco, k čemu se musí násilím nutit. A i když časem zjistí, že jim dělá dobře, je pro ně cvičení stejně aktivitou, kdy musí překonávat sami sebe. Myslím si, že tito lidé potřebují pochopit, že takoví mohou být a že to je normální a není na tom nic špatného. A naopak i to, že jsou ochotni toto překonávat, znamená, že jsou vlastně dobří. U pohybu je opravdu důležité, aby vás to bavilo. Protože když děláme něco, k čemu máme odpor, je to o to složitější. Pak tu jsou takoví ti hyperaktivní jedinci, kteří neustále někam běhají. Ti by se měli zeptat sami sebe: Proč vlastně? Přemíra aktivity většinou souvisí s tím, že se snažíme utéct sami od sebe. Snažíme se natolik zaměstnat a identifikovat s něčím, co děláme dobře, že toho chceme dělat moc, abychom dostali přijetí a lásku od okolí. A v těchto případech je pak zase zpomalení tím lékem nebo cestou k tomu, že má hodnota není dána jenom kopcem práce, která je za mnou vidět, anebo rychlými časy, ale jde o pocit pohodového vztahu se sebou samým. A to je to, co se nám ve společnosti stále opakuje. Hledání cesty k sobě nám dostupným způsobem. Abychom se se sebou skamarádili a našli si nějaké místo.
Dá se sebehodnota a sebeláska nějak spojit s bolestí zad?
Zatímco oblast břicha nám ukazuje na akutní procesy i na jemnějších úrovních v systémech našeho těla, tak oblast zad je spojená s chronickými, dlouhodobými procesy. A když si vezmete chřipku nebo jakékoli onemocnění, tak poté, co ho člověk prodělá a takzvaně se vyléčí, tak je to vždy doprovázeno nějakou mírou alespoň krátkodobé změny myšlení. Řekneme si: ‚Tohle už dělat nebudu, budu to dělat jinak.‘ Bolesti zad nám ukazují, že nějakým způsobem dlouhodobě něco děláme nevýhodně. A samozřejmě v klasické medicíně začínáme od fyzického těla, začínáme cvičením, pohybovými stereotypy, ale to je spojené i se způsobem našeho přemýšlení, pociťování a prožívání. A ukazuje nám to, že i v této oblasti je třeba potřeba udělat nějakou změnu. Takže s tím naprosto souhlasím.
Když mě bolí záda, kdy se ještě pokoušet cvičit sám doma a kdy už raději neriskovat a jít k odborníkovi?
Každý člověk má se sebou zkušenost a každý člověk, alespoň když chce a před nikým nic nepředstírá, je sám k sobě pravdivý, tak trochu rozumí tomu, zda proces, kterým prochází, k něčemu vede, nebo ne. Vy máte svou zkušenost, máte svou bolest osahanou, víte, že tento způsob vám dělá dobře a že to pomáhá, tak to samozřejmě opakujete a děláte. V momentě, kdy děláte a opakujete něco, ale znovu dostáváte informaci o tom, že teď to nepomáhá nebo teď to prostě není úplně ono, tak tam bych doporučoval to s někým konzultovat.
Pokud se chci zbavit bolesti, je to o tom naučit se naslouchat sám sobě?
Víte, že to je takový evergreen dnešní doby. Hovoříme o návratu k sobě, o tom, abychom sami sebe lépe slyšeli, abychom sami sobě více rozuměli. Často to používáme v kontextu toho, jak se stát takovým supermanem a jak zvýšit výkon. A tohle je takové úskalí dnešního ‚zdravého‘ životního stylu, že sami sobě lžeme v tom, že sami sobě nechceme více rozumět, ale chceme být úspěšnější a chceme zvýšit výkon. A teprve když tyto techniky používáme a použijeme, chceme zvýšit výkon a stejně nám to nepřinese uspokojení a bolest nás stejně doběhne, tak tam opravdu přichází ten okamžik, kdy se obracíme sami k sobě a jsme ochotni sami sobě naslouchat.
Takže když pak bolest přijde, můžeme ji přivítat jako něco, co nás konečně vede zpátky k sobě.
Říkáte to přesně. Jen je potřeba to udělat ze srdce a ne z hlavy. My dnes tohle všechno víme a všichni o tom mluvíme, což je skvělé, protože si to ve společnosti začínáme více uvědomovat. To je ten první krok. Protože už ‚víme‘ co. A teď je tu ta otázka: JAK? Protože tu obrovskou míru intelektuálního vědění, které aktuálně máme všichni, protože se jenom zamyslete, kolik jsme všichni schroupali příruček a postupů. Ale otázka je, jak to prakticky aplikovat do života tak, aby se to opravdu projevilo v našem prožitku. Abychom opravdu byli reklamou na ten svůj pohled.
Je spousta fyzioterapeutů, co s lidmi různě cvičí, hýbou, ale lidem to nepomáhá a na bolesti si stěžují dál. Jak poznám dobrého fyzioterapeuta?
Strom poznáte po ovoci. Ale je potřeba tomu dát šanci. Když už se rozhodnete pro nějakou fyzioterapii nebo fyzikální terapii (magnety, ultrazvuk, elektroléčbu), dejte si alespoň 3–6 měsíců, abyste si dovolili tu změnu. Jinak můžete mít pocit, že jste někam jeli na pět minut, tam vám dali nějaké brnění, byli jste tam dvakrát a je to k ničemu. Každý organismus na fyzikální léčbu reaguje jinak a je potřeba aplikovat alespoň deset sezení, kdy teprve můžete říct, že toto vám nepomáhá.
Takže může nastat počáteční zhoršení? A pak se stav zlepšit?
Stoprocentně. Doporučuji zase používat selský rozum. Protože i v oblasti alternativy vždycky říkáme: Ale z toho si nic nedělejte, to se čistí. Teď je to jako jarní úklid, to se udělá nepořádek a teprve potom začnete vidět, jaké je to krásné. Takže to je úplně v pořádku. Já si myslím, že během tří až šesti měsíců byste měli opravdu vidět změny, které jsou pro vás signifikantní. Když se situace nezmění do půl roku, tak bych doporučoval změnu přístupu a klidně i změnu terapeuta.
Jak velký má vliv stres a psychické napětí na zdraví páteře a bolesti zad?
Hovoříme o dvou polaritách proti sobě ve fungování člověka. Buďto jste více v synergii, anebo jste více v antagonismu. Když jste více v synergii, spolupráci na všech úrovních, je jedno, odkud do systému vstoupíte. Jestli tam jdete přes tělo, přes mysl, jídlo, přes nějaké spirituální procesy. Když zharmonizujete nějakou část, tak ona se automaticky projeví zlepšením na všech úrovních. Stres je obrovský rizikový faktor na všech úrovních. A je otázka, jakým způsobem se stresem pracujeme. Dnes třeba hovoříme o psychosomatických cvičeních, kam obecně zařazujeme jógu, taj-či, čchi-kung, v nichž se nezaměřujeme jenom na fyzické tělo, ale i na ty jemnější úrovně formou zvýšené pozornosti a třeba vnímání dechu v průběhu cvičení. Při nich se zcela automaticky harmonizuje jak fyzická, tak energetická i mentální složka, a tím se systém organizuje, strukturuje. A to už jsme u širšího tématu – zdravý životní styl, kdy máte dostatek odpočinku, rozumné jídlo, rozumný pohyb a smysluplnou práci, v níž se cítíte užitečný.
Jak trénovat uvolnění – zklidnění a zpomalení?
Stejně tak, jako trénujete biceps, abyste uzvedli víc, tak můžete trénovat mysl ke schopnosti koncentrace. V ní se můžete zaměřovat třeba na relaxaci nebo uvolnění. Ze začátku děláte uvolnění jako aktivitu, jako formu cvičení. Postupně se vám to stává jakousi novou schopností, až se uvolnění ‚děje samo‘. Ono se to neděje samo, děje se to tím, že tomu věnujeme pozornost. Takže skutečně to je jen jiná forma tréninku – jakási kompenzace času stráveného soustředěním na výkon, na dělání. My ho kompenzujeme tím, že se soustřeďujeme ze začátku na dělání toho ‚nic‘, klidu. A to je nesmírně těžké. Existují na to různé techniky, kdy dáme mysli nějakou hračku, něco, co by mohla dělat. A když to děláme dostatečně dlouho, tak mysl zjistí, že to je vlastně něco, co je pro ni přirozené, co ji neohrožuje. A pak se relaxace stává spontánnější.
To dělání ‚nic‘ ze začátku může být i nepříjemné. Když jsem hodně výkonnostní člověk a mám najednou dělat nic, mohu mít nepříjemné pocity.
A toto jsou takové ty body zlomu v různých životech. Ten příběh se jako by neustále opakuje. Tak dlouho jdu za tím výkonem, o něco usiluji, snažím se být nejlepší, až se dostanu do okamžiku totálního zhroucení, kdy to prostě pustím. Protože tudy už ta cesta nevede. A najednou se v nějakém velmi ‚mystickém‘ okamžiku a souhře náhod dotknu hlubokého klidu a objeví se mi záblesk prozření, kdy zjistím, že existuje i něco jiného. V tu chvíli začínám objevovat svět a rozumět mu jiným způsobem. Začínám oceňovat hodnotu zpomalení, ztišení, klidu. To souvisí i s věkem, životní fází. Když jste mladá a máte děti, jste v takové fázi, kdy ten klid třeba opravdu ‚děláte‘ jen jako kompenzaci. Protože intelektuálně víte, že to potřebujete dělat, ono vás to k tomu ale nějak zvlášť neinspiruje.
Pracujete s akupresurou a reflexologií, to jsou techniky, které ovlivňují tok energie v těle. Jak tyto dvě techniky mohou pomoci s bolestmi zad?
Náš energetický systém si můžeme představit jako jakýsi meliorační, tedy zavlažovací systém. V momentě, kdy v něm vznikne nějaký blok, vytvoří přehradu. Nad ní vznikají záplavy a pod ní vzniká sucho. Jako výsledek máte někde energie nedostatek a jinde přebytek. Když využijete jakoukoli techniku, která zharmonizuje úroveň energie v těle, tak uvolníte bolest. Bolest ukazuje to, že je v systému nerovnováha. A když to jakýmkoli způsobem doplníte, anebo alespoň trochu vyrovnáte, tak se bolest rozpustí. A když jde o bolesti svalů, šlach, kloubů, která primárně vzniká přetížením struktury, a to vychází z dlouhodobého nevhodného používání těla, tam mluvíme o zlepšení pohybování těla, používání svalů. Existuje systém, kterému říkáme Škola zad, ten učí, jakým způsobem držet tělo, jak zvedat těžké předměty, jak se pohybovat a alfa omega, i když je to jednoduché a pořád se to omílá, je, jakým způsobem sedět na židli. Jak sedět tak, abychom tělo nepřetěžovali. To je z mého pohledu těžiště mé práce. Já v ní nedělám žádné složité věci, ale spíše se snažím ty lidi inspirovat k zařazení něčeho, co alespoň řádově o několik procent zlepší používání těla. A tam se pak výrazně sníží i bolestivost. A pořád dokola opakuji nutnost zařadit výhodnější pohybování, pravidelná fyzická a dechová cvičení. Pro lidi, kteří chápou a pro něž už je naprosto pochopitelné, že vše vzniká z jemnějších úrovní, k tomu přidávám pravidelné koncentrace nebo pravidelné meditace. Dnes už na to společnost slyší, není to něco divného, až tak ezoterického. Je to forma ztišení, kdy autoregulační systém našeho těla má možnost sám sebe podpořit a sám se restartovat.
Takže se snažíte vést člověka k tomu, aby si sám mohl pomoci. Pomáháte mu najít pro něj individuálně to, co pro sebe může udělat každý den, aby se cítil lépe.
Určitě. A myslím si, že má práce spočívá hodně v motivaci lidí. Většina toho jsou věci, které znáte, a platíte za to, že vás někdo doprovází. Protože si na sebe ten čas jinak neuděláte. Vy byste mohla cvičit sama, ale máte nějaké důvody, proč to nejde. Ale když si to cvičení zaplatíte, přijdete třeba s kamarádkou a pak jdete na kafe, tak spojíte příjemné s užitečným, vzájemně se podpoříte a zjistíte, že to jde.
Jak může od bolesti pomoci aromaterapie?
Esenciální oleje vnímám jako frekvenci, která je tělu přirozená a blízká. Když se vaše tělo, které má nějakou frekvenci, dostává do kontaktu s esenciálním olejem, který má vyšší frekvenci, tak se frekvence vašeho těla zvyšuje. Tím zlepšujete imunitu a propojujete koherenci mozku. V momentě, kdy vám lépe funguje mozek, funguje vám lépe celá centrální nervová soustava. To znamená, že procesy řízení mozku se optimalizují, tím dochází i k lepší svalové souhře, ale i lepšímu myšlení. Přerušujeme bludné kruhy závislého myšlení – toho křečka, kterého tam máme. A dochází zase k tomu, o čem jsem mluvil u akupresury, že se systém zharmonizuje. A tím se snižuje bolest. Můžete to dělat přes vůni, přes jídlo, cvičení, přes krásno, umění, pohyb, přes všechno, kudy cítíte, že jde cesta, která vás táhne a inspiruje.
Věříte, že skrze pohyb a přijetí vlastního těla se člověk může dotknout sám sebe. Co je to to přijetí? To mám přijmout, že mám kila navíc, celulitidu na zadku a povadlá prsa?
Přijetí je kouzelné slovo, protože je spojené s lidskou nabubřelostí a pýchou. Jako bychom si mysleli, že tomu šéfujeme. Ono je to všechno už dávno přijaté. To, že jsem tlustý, už ten Pánbůh přijal. Já si hraju na to, že to přijímám. Anebo s tím bojuju. V případě, že něco vnímám jako nepřítele, to, co odmítám, posiluji, vyživuji a nějakým způsobem zvětšuji. Když mě začne zajímat, jaký ten nepřítel je, jaké má vlastnosti, co umí, tak třeba zjistím, že kromě toho, že ho nesnáším, tak možná něco i umí a mohu se od něj něco naučit. A tím, že ho začnu nějak zkoumat a otevírat se mu, tak zjistím, co mohu udělat pro to, abych se s ním buď skamarádil, anebo ho dostal ze svého života pryč. Přijetí vnímám jako výzvu opravdu se na to, co nás trápí, podívat a začít to objevovat. Je to podobné, jako s tou bolestí.
Zaujalo mě, že ve svých lekcích zmiňujete, že cvičení nám pomůže, když ho budeme provádět pravidelně a s radostí. Pravidelnost, to je jasná věc, to jsme se naučili už ve škole. Co ale ta radost? Znamená to, že budu-li cvičit se sebezapřením, protože musím, tak mi to zase tak moc nepomůže?
Radost buď máte, nebo nemáte. A když děláte cvičení se sebezapřením, tak radost nemáte. Ale určitě máte dobrý pocit z toho, že jste se překonala a že jste se hecla. A udělala něco pro sebe. Když to nějakou dobu vydržíte, bude odpor menší. A je otázka, co je to radost. Museli bychom to definovat. Pro mě je radost to, že nepotřebuji, aby věci byly jinak. Radost, spokojenost. Že to prostě může být takhle. A čím víc se vystavuji cvičení, tím víc tam mám tuto zkušenost a tím víc mě to naplňuje. Ale není to zadarmo a z určitého pohledu to je tvrdá práce. Pořád jako kdybychom říkali, jsme zaměření na výkon, nemáme podávat výkon, ale současně bez podávání výkonu se nedotkneme nevýkonu. Říká se, že žijeme v maniodepresivní společnosti – buď trpíme mánií, anebo depresí… Jsou to polarity a my potřebujeme najít cestu více ke středu.
Předchodí díl rozhovoru najdete zde.
